Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Česká republika před vstupem…


Česká republika před vstupem do Evropské unie

Projevy a vystoupení, 10. 12. 2001

V kontextu názvu mého vystoupení a hysterie kolem mého údajného „projevu“ v Bruselu považuji dnes za užitečné mluvit o čtyřech tématech: o ČR, o připravenosti ČR na vstup do EU, o EU, a o připravenosti EU na své rozšíření.

V tom všem musím být velmi stručný a velmi selektivní.

1. Co říci k ČR dnes? Nejde mi o všeobsáhlou deskripci situace a o detaily, a vůbec ne o politické spory, ale o systémový problém. Existuje u nás šance pro přirozenou, stabilní evoluci nebo existuje hrozba narušení této přirozené evoluce? Domnívám se, že existuje

- hrozba ve sféře politické (může dojít k politické destabilizaci v souvislosti s parlamentními a prezidentskými volbami ze strany těch, kteří nejsou schopni unést své případné nevítězství). Mám nedobrý pocit - zesílený po dramatu kolem našeho eurofilství - že tato hrozba u nás opravdu existuje.

- i hrozba ve sféře ekonomické (světová recese, pokles poptávky po našem exportu, opakování či pokračování necitlivé či záměrně restriktivní politiky ČNB, nezvládnutí fiskálního deficitu, překotná unifikace a harmonizace - ale o tom více v části o EU). Toto všechno také existuje, ale - s výjimkou unifikačního a harmonizačního problému - zdá se, že je naše ekonomická sféra robustnější než sféra politická.

2. Připravenost ČR na vstup do EU má několik dimenzí:

- skutečná integrace vs. formalita vstupu do EU

- skutečná připravenost vs. hodnotící zprávy Evropské komise;

- globální systémová připravenost vs. hnidopišská kritéria bruselských úředníků;

- průzkumy veřejného mínění dnes a před lety - flirtování vs. manželská smlouva;

- zájem o vstup vzhledem k asymetrii otevřenosti a asymetrii costs and benefits (formální členství už nezvýší naše costs, ale zvýší naše benefits).

3. Co je EU? V pátek bylo 10 let od Maastrichtu, od okamžiku přeměny ES v EU. To je klíč k analýze této otázky, alespoň pro mne.

EU je současně, paralelně, a dnes už nerozdělitelně společným trhem a unií (s různými adjektivy), je to instituce s dvojí, chcete-li Janusovskou tváří. Společný trh je instituce reprezentující celoevropskou liberalizaci, hospodářská, sociální, měnová, politická unie je však institucí celoevropského etatismu a regulace. Já vím, že to je velmi ostrá a kontroverzní teze, ale jsem přesvědčen, že ji mohu obhájit.

Podotýkám, že unionizace není logicky nutným stupínkem integrace. Je kvalitativně novou fází, která je výsledkem ambicí evropských politiků a úředníků. Nebyl to evoluční vývoj, byla to vědomá konstrukce.

Do které z těchto institucí vstupujeme a jaké jsou s nimi spojené náklady a výnosy?

Připomeňme si, že státy jako Španělsko, Portugalsko, Irsko či Řecko vstupovaly pouze do společného trhu. My už ale budeme vstupovat do unie. To má spoustu důsledků. Vědí to všichni naši euronadšenci?

Z hlediska ekonomické analýzy je evidentní, že vstup do společného trhu by pro nás bezesporu byl výhodný. (Něco úplně jiného je ale velikost tohoto přínosu, jeho rozměr.) Vstup do společného trhu totiž umožňuje reálnou konvergenci zemí, sbližuje jejich ekonomickou úroveň. Toto očekávají příznivci vstupu do EU i od vstupu do unie, ale v tom se mýlí.

Nominální konvergence unifikačního typu nepředstavuje žádnou záruku pro konvergenci reálnou. Spíše ji blokuje. Podmínkou reálné konvergence je správné nastavení parametrů, což pro účel této diskuse znamená hlavně zachování národních měn a suverenitu v národní legislativě.

Národní měna umožňuje zemi udržovat národní cenovou a mzdovou hladinu odpovídající existujícím či měnícím se ekonomickým podmínkám. Tím národní měna umožňuje zemi uchovávat si své komparativní výhody v obchodě a plnou zaměstnanost, bez sociálních otřesů a bez vynuceného tlaku na přerozdělování uvnitř Unie. Existence národních měn také umožňuje zemím provádět odlišnou hospodářskou politiku, zatímco společná měna připravuje země Unie o autonomii a tlačí je k jednotné makroekonomické politice.

Příklad důsledků německé unifikace v předunijní, předeuro éře:

Hospodářská politika Německa (po sjednocení v roce 1990) zaměřená na nízkou inflaci a na silnou marku, donutila Francii, Itálii a Británii k devalvacím, jinak tyto země nemohly předejít domácí recesi a nezaměstnanosti. Kdyby již tehdy existovalo euro, bylo by toto vyloučeno.

Směřování Evropské unie k jednotné legislativě, zjednodušeně řečeno k legislativní unii, připraví nové členy - méně vyspělé země střední a východní Evropy - o jejich komparativní výhody, které dnes tyto země mají díky své „měkčí“ sociální, pracovní a ekologické legislativě. Tato ztráta komparativních výhod v obchodě se v těchto zemích projeví růstem nezaměstnanosti a zvýšenou migrací do vyspělých zemí Unie. Země se také stanou závislejší na finanční pomoci Unie, což bude v Unii jistě vyvolávat problémy. Vyspělé země „evropského Západu“ nebudou ochotny tolik přispívat zemím chudého „evropského Východu“.

Příklad Estonska:

Malé postkomunistické Estonsko má dnes mnohem liberálnější hospodářskou a sociální politiku než Evropská unie: nemá cla, zrušilo státní dotace, má volný zemědělský trh, zrušilo daň ze zisku korporací a má rovnou daň z příjmu. Jakmile vstoupí do EU, bude nuceno toto vše zrušit a opět zavádět systém dotací a sociálních podpor, jaký je v EU.

Čili moje základní teze zní:

Zatímco vstup do společného trhu urychluje reálnou konvergenci členů společného trhu, měnová a legislativní unie takovou konvergenci zpomaluje či blokuje. Neexistují žádné náznaky, že by v minulosti v rámci velké federace (například v USA, v Brazílii nebo v Rakousku-Uhersku) docházelo k vyrovnávání hospodářské úrovně regionů. K čemu docházelo a dochází je migrace lidí z upadajících do prosperujících oblastí, kdy se některé regióny téměř vylidňují, zatímco v jiných vznikají velké prosperující aglomerace.

Příklad Itálie, abychom nechodili moc daleko:

Historickým příkladem přetrvávání regionálních rozdílů je Itálie, dodnes rozdělená na bohatý sever a chudý jih. I přes vládní dotace, které italský jih dostává, není náznak, že by se tato propast zmenšovala.

Příklad sjednoceného Německa:

Předčasná měnová unifikace Německa vyvolala ve východních zemích velkou nezaměstnanost a rozsáhlou migraci. Ani přes masivní přerozdělování se nedaří dosáhnout hospodářské konvergence mezi německým západem a východem.

S ohledem na tyto skutečnosti by pro nás bylo vhodné vstupovat do Evropské unie jako do společného trhu. Integrace s Unií (s velkým U) - všimněte si, že říkám integrace a ne formální vstup - je však riskantním krokem. Čím delší doba by uplynula mezi naším členstvím ve společném trhu a mezi připojením se k legislativní unii, tím úspěšněji by mohla proběhnout naše reálná konvergence (tj. přiblížení se hospodářské úrovni zemí EU). Naše připojení k legislativní unii je však již - více méně - skutečností, o čemž svědčí ony „uzavřené kapitoly“ v negociačním procesu.

Rizik integrace si uvědomuje málokdo a jen málo politiků je výslovně formuluje, protože se jedná o problém, který do značné míry přesahuje horizont krátko- a střednědobých politických úvah. Nám (stejně tak jako Slovákům, Polákům, Maďarům nebo Estoncům) hrozí, že se staneme chudou periferií evropského superstátu, a navíc, že zažijeme ponižující pocit periferie nejen hospodářské, ale i politické. Pak může docházet k politickým pnutím, jejichž následky dnes sotva kdo může předvídat.

4. Problémem je i připravenost EU na své rozšíření, zejména díky

- racionálnímu nezájmu zemí EU (na rozdíl od zájmu jejich politiků a úředníků) o nové členy, odlišme rétoriku a autentické zájmy;

- organizačně - administrativnímu problému většího počtu členů.

Václav Klaus, Praha, 10. prosince 2001

(Podklady pro vystoupení na Žofínském fóru)

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu