Hlavní strana » Jinýma očima » Jmenování soudců nelze…

Jmenování soudců nelze vynucovat

Jinýma očima, 11. 3. 2005

Jaromír Jirsa, prezident soudcovské unie (MFD, 10. 3.), se dramaticky ptá, zda je fér, když prezident republiky nejmenoval soudci ty kandidáty, kterým letos nebude alespoň 30 let. Jistě, soudní čekatelé se těšili na jmenování, těšily se možná i některé soudy, ale má toto být hlavní kritérium pro výběr osob do tak náročné a odpovědné profese? Je načase začít brát jmenování soudců vážně, a ne pouze mechanicky podepisovat návrhy. Veřejnost je často oprávněně znepokojena kvalitou práce soudců. Prezident za ni jejich jmenováním nese odpovědnost. Je proto jeho právem a povinností jmenování konkrétních osob zvažovat a zkoumat jejich profesní i osobnostní způsobilost.

Je větším problémem kvalita soudců, nebo jejich nedostatek? Právě nyní je v připomínkovém řízení novela zákona o soudech a soudcích. Samo ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě píše, že "na rozdíl od situace přetrvávající ještě v polovině 90. let jsou v současné době soudy všech stupňů prakticky naplněny. ČR výrazným způsobem převyšuje evropský průměr počtu soudců v přepočtu na index obyvatel ... (protože) se po řadu let volila cesta extenzivního nárůstu počtu soudců ...".

Věk jistě zárukou soudcovské kvality sám o sobě není, i zákon - podle mého názoru správně - minimální věkovou hranici stanovuje až jako poslední požadavek. Přednější je zkušenost a morální vlastnosti. Přesto platí, že zralou osobností, jíž by soudce měl být, se člověk málokdy stává již v prvním desetiletí dospělého života.

Prezident měl snahu zahájit o tomto problému věcný dialog s ministrem spravedlnosti, obrátil se na něj před dvěma měsíci dopisem. Dialog se nekonal, nastala kampaň na jediné téma, že prezident nehodlá jmenovat několik soudců, a že jen proto bude justice pracovat špatně.

Prezident si nestanovil nějaký další požadavek, pouze projevil postoj, že nyní je snad už čas přemýšlet více o způsobu práce soudců a o jejich osobnosti než o jejich počtu. Bude se asi muset napříště více zabývat tím, z jakého okruhu lidí je vůbec výběr soudců možný udělat. Zatím se spoléhal na výběr, který pro něj udělal ministr spravedlnosti. To je dosud neformální ustálená praxe, podle ústavy ani podle zákona žádné "navrhování" ministrem spravedlnosti neexistuje, prezident rozhoduje podle volného uvážení, je vázán splněním zákonem stanovených požadavků a své rozhodnutí až následně předkládá ke kontrasignaci. Z posledního návrhu nevzniká ani dojem, že by ministr spravedlnosti soustavně pečoval o doplňování počtu soudců, stačí k tomu vidět, jak dlouho mají někteří z uvažovaných čekatelů po justičních zkouškách - v některých případech nyní až rok. Kdyby nouze byla taková, mohli už být jmenováni.

Prezident napříště může chtít znát všechny čekatele, kteří aktuálně v justici jsou, tedy nejen kolik jim je let, ale též, kolik
čekatelské praxe vykonali a u kterého soudu a kdy vykonali justiční zkoušku. Kromě toho by měl vědět, kteří právníci mají splněnu čekatelskou praxi a ještě po nějaké další době mají zájem k soudům nastoupit. Těžiště rozhodování o jednotlivých soudcích by se mělo posunout od ministerstva k prezidentu republiky, aby tak byl spíše naplněn ústavní smysl jeho zodpovídání za úroveň soudcovského stavu.

Být soudcem není právo, ale čest. Není možné se tvářit, že má někdo nárok na toto jmenování. Nemá. Soudce je třeba vybírat. Nyní byl učiněn první krok.

Jan Bárta, ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky, Mladá fronta Dnes, 11.03.2005