Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky pro Hospodářské noviny

Rozhovory, 2. 1. 2009

Osmičkový rok skončil. Jaký podle vás bude rok 2009, do čeho vplouváme?

Za prvé, osmičkový rok a to je nejen moje hodnocení, se pro nás nestal letos rokem tragickým. To je dobré sdělení, které bychom si měli říci navíc. Doufám navíc, že tento rok vedl k jisté reflexi o těch našich osmičkách. Letos se podařilo dost výrazně připomenout rok 1918, 1938, 1948 a 1968 a nastal jistý souboj s některými mýty, které byly kolem těchto let utvořeny a to je dobře.

A jak vidíte to, do čeho vplouváme. Já se ptám s ohledem na to, co se bude dít hned od 1. ledna. Jde o naší roli v Evropě a také hlavně o to, co se děje ve světě kolem ekonomiky?

Teď jste zmínil dvě věci, které mají naprosto nestejnoměrnou váhu a význam. Rok 2009 bude velmi problematickým rokem celé světové, a tudíž i naší ekonomiky, který se dotkne spousty lidí přímo či nepřímo a ne všech se dotkne jen pozitivním způsobem. To si musíme říci zcela otevřeně a zcela jasně. Na druhé straně naše předsedování je věc, která se primárně dotkne jen naší politické vládní elity a možná i na ně nabalených agentur. Normálního člověka v naší zemi se to předsedování nedotkne; to si nenamlouvejme. A to není součástí mé kritiky Evropské unie, to je pouze reálný popis situace. 

Pojďme to rozebrat postupně; nejdříve Evropu. My půl roku povedeme Evropskou unii. Víte, čeho se Evropa bojí nejvíc?

Neumím myslet v kategorii Evropa a obdivuji každého, kdo myslí za Evropu, kdo si myslí, že on je majitelem Evropy a že může za Evropu mluvit. Naštěstí nikdo takový neexistuje, takže ptali-li bychom se opravdu na Evropu, tak tím bychom museli myslet, co si myslí miliony lidí, kteří žijí v Evropě a to je diametrálně odlišné od toho, co si myslí političtí reprezentanti v Bruselu. Jinak je přesnější mluvit o tom, čeho se dnes bojí Evropská unie a to je velmi odlišná úvaha.

Já směřuji k jedné jednoduché věci. Máte pravdu, nebudeme říkat Evropa, ale čeho se bojí evropská média, nebo to, co reflektují evropská média? Tak ty se bojí nejvíce Vás!

Pokud by to byla pravda, tak by to bylo dobře. 

Já vám přečtu pár titulků: Prchlivý Čech chce být tváří Evropy – New York Times, Ó bože přijde Klaus – Die Presse. Provokatér z Prahy – Financial Times, Zabrzdí Klaus Evropu? – Der Spiegel, Nevrlý Klaus -  Le Monde a tak dále. Proč myslíte, že se Vás tak bojí?

Tohle nálepkování je úsměvné. Mně se dá vytýkat řadu věcí, ale že bych byl cholerický, jak jsem si někde přečetl…

To byl Le Monde.

A že bych byl prchlivý, mrzutý a nevrlý, to se mi zdá naprosto legrační. To není moje nátura. Všechno se to dá převést na jeden společný jmenovatel –zastávám věcně jiný názor než oni na to, jaké má být uspořádání Evropy. Nic více, nic méně. S nevrlostí, s choleričností a prchlivostí to nemá absolutně nic společného. To musím odmítat velmi rezolutně.

Proč myslíte, že drtivá většina důležitého tisku se na Vás dívá s nedůvěrou, s rozpaky. Proč píší: no to jsme zvědaví, čeho se nadějeme během českého předsednictví, protože tam mají toho Klause na Pražském hradě a ten nám ještě zatopí. 

Nejsem si zcela jist, že to je opravdu názor toho tisku. Vezmu-li Vaše noviny, které mám v principu rád a čtu je, tak jednou věcí je, co píší „Hospodářské noviny“ a druhou věcí je, co píše třeba pan Leschtina. To není úplně totéž. Při jisté míře svobody ve Vaší redakci necháte toho či jiného z Vašich komentátorů napsat jakýkoli článek si on přeje napsat. To neznamená, že to je až zas tak definitivně názor toho tisku. Já jsem si na jedné straně všiml podivného článku v The Economist a na druhé straně tento týdeník dělá velkou konferenci, kde promluví jejich šéfredaktor a mě zvou jako jednoho z řečníků. Proto si nemyslím, že ten jeden konkrétní článek je definitivním stanoviskem celé redakce. Čtu The Economist velmi často a myslím, že úplně nejslabší články jsou tam o České republice; nejen o Václavu Klausovi. Tam je jeden člověk, který má desetiletí monopol na naši zemi. Žije tady, v kavárnách se schází s určitou partičkou a píše naprosto neadekvátní, neseriózní články.

Vždycky dávám The Economist za příklad seriózní žurnalistiky. Když jedu na státní návštěvu do Mexika, Thajska nebo kamkoli jinam, tak ani tak moc nepotřebuji ty stostránkové materiály Ministerstva zahraničí. Mně stačí pravidelně číst The Economist a z článku o Thajsku se dozvím to podstatné. Už před patnácti lety jsem si ale řekl: pozor, tohle jsem si myslel do okamžiku, dokud nezačali psát o České republice. Tam se mi zdá, že to tak kvalitní není a nedej bůh, aby to bylo stejně zavádějící o těch dalších zemích. Ale myslím, že to tak není, protože pro ty velké země má The Economist sérii zpravodajů, pro Spojené státy jich má dvacet, třicet. Pro Českou republiku má jednoho a to ještě se sídlem třeba ve Varšavě. Já bych to nepřeceňoval. Nezblázním se z toho.

Vy jste se v prosinci dostal do přímé roztržky se členy delegace Evropského parlamentu. Pak Vás nepřímo tento týden kritizoval francouzský prezident Sarkozy. Proč se to podle Vás děje, proč se to neděje jiným evropským státníkům, ale jenom Vám?

Neřekl bych, že jsem se dostal do roztržky s těmi europoslanci. To byla dlouho standardně plánovaná návštěva před zahájením našeho předsednictví s deputací Evropského parlamentu, ke které já jsem přistupoval jako k čemukoliv jinému. Tři hodiny po jejich návštěvě jsme měl zde na Hradě ve stejné místnosti pana Solanu, vysokého představitele Evropské unie, tři čtvrtě hodiny jsme naprosto vážně a přátelsky hovořili a k žádné roztržce mezi námi nedošlo. Tu roztržku jsem také neudělal já, protože kdybych chtěl dělat roztržku, tak jsem musel to jednání přerušit a tyto pány vykázat z Pražského hradu. Já jsem nic takového neudělal, myslím, že jsem se choval velmi decentně.

A přesto jste si vysloužil kritiku i francouzského prezidenta Sarkozyho. 

To není zase taková mimořádnost. On žije v jistých představách a pochybuji, že si přečetl zápis z této schůzky. Myslím, že mu někdo něco nakukal a on to rád použil.

Když jsme se bavili o tom, z čeho má strach – v uvozovkách „Evropa“ nebo evropský tisk, proč myslíte, že by mělo mít Česko strach z Evropy? Vy jste několikrát upozorňoval na to, že podle Vás díky Lisabonské smlouvě budeme odevzdávat více pravomocí, než si dokážeme v tuhle chvíli představit a že to je věc, která může ohrožovat státní suverenitu České republiky. Proč?

Já se nebojím Evropy, to je opět mystifikace. Já zásadně protestuji proti fatálnímu omezování svrchovanosti České republiky a proti tomu, že věci, které je správné rozhodovat u nás, se budou rozhodovat v Bruselu. To není „můj názor,“ že dochází k převodu kompetencí z jednotlivých členských států do Bruselu. To není Klausův názor. To je evidentní pravda jasně popsaná v Lisabonské smlouvě, kde je výčet pravomocí, které se takto přesouvají. Čili už vůbec to že říkáme: podle „vašeho názoru,“ tak zpochybňujeme samotnou podstatu Lisabonské smlouvy. Proti tomu já musím rezolutně protestovat a to není prchlivost, choleričnost, nevrlost, abych použil ty tři Vaše výroky. To je prostě výraz toho, že to v té Lisabonské smlouvě je jasně a pro každého srozumitelně napsáno. To je zásadně špatně, protože potřebujeme, aby bylo rozhodováno na místech, kam to či ono rozhodování patří. Něco rozhodujeme - vynecháme-li soukromé rozhodování - na úrovni obcí, měst, regionů, států a něco málo zbývá na rozhodování na úrovni celého kontinentu – opakuji: něco strašně málo.

Pane prezidente, dejte konkrétní příklad toho, co si myslíte, že je za rozumnou hranicí toho, o čem by měla Evropská unie rozhodovat místo České republiky a jak to vyplývá podle Vás z Lisabonské smlouvy.

Konkrétních příkladů je nekonečné množství a já bych skoro žádal, abyste mi řekl opačný příklad – co nutně musí být rozhodováno na úrovni Evropské unie. To bych spočítal na prstech jedné ruky. Jedna věc je co kde věcně  a druhá věc je metoda rozhodování. To jsou dvě odlišné věci. Dám úplně hloupý příklad: nedávné rozhodnutí ministrů zemědělství, že by bylo moudré v celé EU dávat školním dětičkám každý den ovoce. My jsme si takové pokusy za komunismu zažili a víme, že jsou absurdní. Jen technicky - do školy, která má osm set žáků dodat pro každého stejný kousek jablíčka: jak to distribuovat, rozdělovat, skladovat, to je strašně těžký úkol. Nicméně, bylo to rozhodování před Lisabonskou smlouvou, a proto vyžadovalo jednomyslnost. Aspoň z médií víme, že náš ministr Gandalovič jako jediný protestoval proti této evidentní hlouposti. A protože ještě neplatí Lisabonská smlouva, kdyby chtěl vydržet, mohl říci ne a tato věc by nebyla schválena jako jednotný princip pro všechny země. Pan ministr Gandalovič nicméně následně řekl: já jsem se už cítil tak osamocený a i když jsem věděl, že bych to mohl svým vetem zastavit, tak jsem si říkal, nebudu se o to prát, mávnul jsem rukou a řekl jsem ano. To je banální, malý příklad. Je to názorná ukázka, které snad každý z nás může rozumět.

A po Lisabonské smlouvě?

Po Lisabonské smlouvě v rozhodování tohoto typu na všech úrovních – to znamená hlav států nebo hlav vlád, na ministerské úrovni, tu zemědělství, tu jakýkoli jiný obor, tak tam už rozhoduje ona kvalifikovaná většina, takže to pak by pan ministr Gandalovič byl bez mrknutí oka přehlasován a spolu s ním třeba dalších 45 procent zemí Evropské unie, a tato věc by platila. Je to srozumitelný příklad, nebo to není srozumitelný příklad?

Ti, co podporují, nebo akceptují, nebo respektují Lisabonskou smlouvu by Vám řekli: tohle je nástroj na to, aby Evropská unie mohla fungovat rychleji a efektivněji.

Nejrychlejším systémem rozhodování je systém diktatury jednoho muže, který neztrácí čas nějakými nevrlými, prchlivými, cholerickými připomínkami těch, kteří s jeho rozhodováním nesouhlasí. To je velmi rychlý, efektivní systém. Oproti tomu byla vymyšlena metoda zdlouhavá, pomalá, komplikovaná, která se jmenuje demokracie.

A Lisabonská smlouva jde proti tomu?

Lisabonská smlouva je metodou jak se přibližovat tomu prvnímu a vzdalovat od toho druhého.

Možná drobnost, jenom mi odpusťte tu malou jízlivost, ale když jste mluvil o těch jablkách, tak přece jenom Vy jste ekonom, zastánce volného trhu, víte, že to žádný neřešitelný problém není někam distribuovat jablka. Já jsem se shodou okolností na to ptal Vašeho syna. A v jeho škole dostávají každý den k obědu to jablko. Čili s distribucí není problém.

Nejsem teoretikem distribuce ovoce, i když myslím, že dovézt miliónům dětí každý den jablíčko, aby bylo spravedlivě velké, není snadné. Když to měl být Pribináček, tak to je standardizované. Když už to má být nějaký kousek jablka, tak už je to složitější. Ale to vůbec není podstatou věci. Pointa je v tom, že o tom, jestli v té, či oné škole chtějí dávat dětem jablíčka si mají  rozhodnout sami. O tom by neměl rozhodovat ani stát. O tom by neměl rozhodovat ani hejtman. To je věc, o které by neměl rozhodovat ani primátor nebo starosta. O tom by si měla rozhodovat ta škola sama. 

V roce 2008 jsme oslavili 90 let novodobé státnosti. Během téhle doby jsme prožili dvě války, jednu velkou totalitu. Teprve posledních dvacet let můžeme říci, že zažíváme normální, svobodnou, prosperující společnost. A ti, co se na Vás zlobí nejvíc, říkají: tohle Klaus vůbec nevidí, že můžeme žít v míru díky tomu, že dobře funguje projekt Evropské unie.

Ne, to opravdu nevidím. Považuji to za jeden z největších podvodů, který je na nás činěn. To, že Evropa nemá další světovou válku, není díky Evropské unii. Jestli něco zabraňuje válkám, tak je to Severoatlantická aliance a eventuálně, kdyby k tomu nějaký příspěvek udělala Evropská unie, tak ani to není návodem k tomu, jaké má být vnitřní uspořádání vztahů uvnitř Evropské unie. Tvrdit, že více lisabonských smluv oddálí jakoukoliv válku, to už je naprosto evidentní hloupost. Souhlasil bych s tím, že uzavření primární smlouvy, Římských smluv z roku 1957, bylo dalším prvkem zvýšeného „kamarádění se“ – můžeme-li to dát do uvozovek –evropských zemí. Každé takové „kamarádění“ je krokem proti válkám. Ale jestli má získat víc pravomocí eurokomisař Špidla, nebo eurokomisař ten nebo onen na úkor ministra země, jako je Česká republika, nebo Portugalsko, nebo Finsko, to už s válkou nemá vůbec nic společného. A tady obviňuji eurokraty, že zneužívají myšlenku mírového vývoje Evropy k prosazování absurdních pravomocí a absurdních metod centralizace evropského kontinentu. 

Ať tak nebo tak, od 1. ledna bude Česká republika předsedat Evropské unii. A bude to v době, kdy se celý svět snaží nějakým způsobem řešit ekonomickou krizi. Komisař pro obchod Verheugen řekl, že tohle je na Češích, aby v Unii vyjednali plán, jak se má Evropská unie vůči krizi postavit. Co myslíte, že by Češi mohli, anebo měli dělat?

Nemyslím, že to pan Verheugen myslí vážně. Češi budou svolávat určitá zasedání, ale jejich role v této věci nebude zase až tak velká. Naší vládě, které bych vyčítal mnohé, tak bych jí nevyčítal její dosavadní chování vůči finanční a ekonomické krizi. Naše vláda v tomto smyslu patří k té racionálnější části vlád Evropské unie. Nevolá po šílených, nesmyslných zásazích jako někteří jiní prezidenti či premiéři. Naše vláda je v tomto smyslu spíše na rozumnější straně. Ministři Kalousek a Říman mají názory, které nemám důvod kritizovat. Vy ale přece dobře víte, že ve stejné chvíli pan francouzský prezident svolává další ekonomický summit, čímž sděluje: já, velký prezident velké země, to chci dále řešit. Já mu to neberu, on má na to dostatečnou politickou sílu, aby něco takového dělal.

A my ne?

My určitě takovou politickou sílu, jako má francouzský prezident, nemáme.

Jak Vy vidíte svoji roli během předsednictví České republiky?

Svoji roli vidím jako roli nedominantní a v tomto smyslu hledáme nějakou racionální dělbu práce mezi prezidentem a premiérem. Nějaké nákroky k té dělbě úloh jsme již udělali. Myslím, že ale ještě definitivně hotové nejsou.

Nejste ještě domluveni přesně? Přece jenom reflektory jsou ale zaměřeny v tuhle chvíli v celé Evropě na Vás. Ne na premiéra Topolánka. Všichni chodí kolem pana Topolánka, říkají: teď to máš blbý, ty tam máš toho Klause.

Určitě nebudu žádným, a všichni to ví, destruktorem vztahů v Evropě. Destruktory jsou pánové Pöttering a Cohn-Bendit. Já určitě ne. Ode mě se nedají očekávat žádná dramatická vystoupení. Svůj názor na to, co si myslím o evropských věcech budu mít 19. února v Evropském parlamentu. Očekávám sice, že maoističtí poslanci typu Cohn-Bendita mohou zorganizovat demonstrace nebo budou pískat, nebo si vezmou bubínky nebo něco takového a budou se snažit ten můj projev přerušovat. Ale já tam pronesu zdvořilý, slušný projev, kde budu říkat některé své představy o tom, kudy by se vývoj v Evropě měl ubírat.

Zdvořilý, slušný projev, to určitě umíte, ale přece jenom je tady jedno přísloví, které říká, že tygr ředkvičky nežere.

Tak já tedy nebudu „žrát“ - jak Vy říkáte - tamty některé poslance. V tom to ale není. Považuji - po novoročním projevu - projev 19. února v Evropském parlamentu za takový můj druhý významný projev letošního roku. Nicméně 7. ledna zde bude na návštěvě Evropská komise, takže přijímám pana Barossa a všechny další eurokomisaře zde na Pražském hradě. Čili, to je jedna konkrétní akce, kde bude příležitost o něčem promluvit.

Pojďme obrátit list. A co by měla dělat třeba česká vláda za takové situace, jako máme dneska, kdy musí čelit tomu, že krize - ne finanční, ale díky recesi na našich odbytištích - se promítá do Česka? Co by měla dělat? Může vůbec něco dělat a má něco dělat?

Určitě nemá v ruce žádný kouzelný proutek, kterým by mohla mávnout a tu krizi vyřešit. Nic takového v žádném případě nemá. Neměla by se určitě pouštět do superregulačních dobrodružství. To je mé jasné doporučení. Chybí poptávka, a tak pokud by uměla nějakým způsobem nasměrovat nějaké stejně už dávno plánované infrastrukturní projekty, bylo by to snad trochu užitečné. Doporučil bych české vládě třeba tento krok: Oznámila by, že se na jistou dobu pozastavují práva zelených blokovat stavbu dálnic. Čímž by se okamžitě spustil stavební boom a ekonomika by se rozhýbávala. Náhodou jsem se v minulých dnech setkal se šéfy našich velkých stavebních firem a oni říkají: zase se to všechno o tři roky zastavilo, protože zase ti a ti zelení uplatnili svoje námitky proti tomu, aby ta silnice vedla tam či onde. Čili nebude se stavět. Takže kdyby třeba ta vláda něco chtěla udělat, tak to by musela za pomoci Parlamentu říci: jsme v mimořádné situaci, pozastavme tyto námitky a trošku dejme šanci nějakým firmám a lidem pracovat. 

Zkusme se pootočit, když se na vládu podíváte, na to, jakou má situaci v Parlamentu, má podle Vás smysl, aby i tahle vláda pokračovala dál. Neměla by si úplně otevřeně říct, že by bylo lepší směřovat k předčasným volbám, než se takhle trápit?

Jedna věc je, že by se vláda pokusila najít dohodu napříč politickým spektrem, že jsme v mimořádné krizové situaci, a my - vláda - chceme přijít s balíčkem nějakých opatření a prosíme opozici, spojte se s námi v této věci. Já myslím, že to by mohl být první krok.

To znamená nějakou variantu opoziční smlouvy pro mimořádné časy?

Já bych řekl, že se mohou domluvit čistě ad hoc o protikrizovém balíčku a nedávejme tomu žádné nálepky. My jsme se také takto jednorázově domluvili před deseti lety s Milošem Zemanem. Já jsem k tomu dodal na tiskové konferenci před tím nikým neslyšený výrok „opoziční smlouva“, protože jsem tomu chtěl dát nějakou srozumitelnou nálepku. A  bavme se teď o vážných věcech. 

Čili to byste doporučil Mirkovi Topolánkovi, aby pro tenhle čas se zkusil domluvit s opozicí na tom, co je možné ještě udělat?

Myslím, že by to vůbec nevadilo. 

Mirek Topolánek říká, že jestli má jeho vláda smysl pro něco, nebo kvůli čemu existovat, tak je to prosazení americké radarové stanice u nás, a tím posílení naší vazby na Spojenými státy. Vy to vidíte možná – nevím, jestli to vidíte podobně, ale i Vy jste pro radar. Na druhou stranu spousta kritiků Vás označuje jako pomalu rusofila, který by se snažil co nejvíc navázat Českou republiku tímhle směrem. Jakou roli podle Vás má v české zahraniční politice hrát náš vztah s Ruskem - k zemi, z které my máme přirozeně nějaký strach?

Nálepky mého rusofilství jsou opravdu tak směšné, že se mi zdá úplně zbytečné, abych o tom v seriózním deníku, za které Hospodářské noviny považuji, vůbec hovořil. To píší někteří zavilí, nenávistní, choleričtí, prchliví, nevrlí lidé vůči mé osobě. Radar je jistým výrazem našeho zájmu o trvalé a pevné vztahy se Spojenými státy. Tak to také bylo také z mé strany vždy interpretováno, tak jsem o tom hovořil s prezidentem Bushem a s dalšími americkými politiky. Že by ten radar byl zárukou těchto vztahů tak, jak to interpretují pánové Topolánek, Schwarzenberg, Vondra, to bych v tom neviděl. Je to příspěvek k té záruce, ale že by to byla ta záruka sama o sobě, to bych tak nezesiloval. Orientovat domácí i zahraniční politiku země primárně na schválení radaru, se mi zdá takové líbivé gesto pana Topolánka; nic více, nic méně.

A role Ruska v české zahraniční politice, jako země z které máme přirozený strach?

Z Ruska žádný velký strach dnes nemám. A role Ruska v naší zahraniční politice specifická vůbec není. To ji jenom někdo pořád mediálně jako specifickou vytahuje. Myslím, že jsme v jisté chvíli přijali, že Rusko není dědic Stalina nebo Brežněva, že to je normální země. Chovejme se k ní stejně normálním způsobem. Ale někteří lidé pořád vidí za každým ruským politikem Stalina s Brežněvem, a proto se chovají z naší strany nenormálně. Nic jiného neříkám. Tento postoj označit za rusofilství je nedůstojné a směšné. Berme Rusko jako normální zemi, která se také snaží po těch děsivých, pro ně tisíckrát děsivějších sedmdesáti letech komunismu nějak normálně vyvíjet. Nic víc, nic méně s ní nedělejme.

Já myslím, že v roce 40. výročí okupace naší země spoustu lidí muselo vyděsit to, co se dělo v Gruzii. 

Jestli se stali obětí barnumské reklamy, tak je to mohlo vyděsit. Pokud používají svůj vlastní rozum, tak pochybuji, že by je to vyděsilo. Drtivou většinu lidí kromě některých komentátorů vašich a jiných novin to nevyděsilo. Ty to možná vyděsilo, nebo možná také nevyděsilo, ale už neměli dlouho o čem psát, tak zase naslinili tužku a zase znova o tom píší. Nemyslím si, že Rusko přepadlo Gruzii. A myslím si, že si to také nemyslí drtivá většina občanů naší země.

Vy jste v tomhle tom zase v určité opozici vůči…

Nejsem vůči nikomu v opozici. Konstatuji elementární jev každému člověku s otevřenýma očima zřejmý. Říká-li někdo opak, tak vědomě neříká pravdu a vědomě vytváří nové mýty. Vědomě si vytváří lživou pozici pro nějakou formu své zahraniční politiky. Já pouze konstatuji reálná fakta a s nikým nebojuji. 

Když jste  hodnotil uplynulý rok, tak jste připomněl, že sám George Bush ve svém posledním rozhovoru přiznal, že jeho největší chyba byla, že uvěřil informacím o zbraních hromadného ničení v Iráku. Vy jste svého času byl velmi kritizován za to, že jste zapochyboval o existenci zbraní hromadného ničení při rozhovoru s tehdejším velvyslancem, byl to Cabanis, pamatuji si to dobře – Cabanisem. 

Nebyl to Cabanis, byl to velvyslanec Stapleton.

Tak jsem si to spletl. Cítil jste určité zadostiučinění, když jste slyšel tohle z úst George Bushe? 

Necítil jsem žádné zadostiučinění. Bylo to od začátku evidentní. Od začátku jsem to věděl a se mnou milióny normálně přemýšlejících lidí. To, že k tomu dospěl sám prezident Bush, je jiná věc. Skoro bych si ale myslel, že už k tomu dospěl dávno, ale nové je, že to takto veřejně řekl. Chtěl bych jenom vědět, jestli ti Vaši komentátoři řeknou: aha, on ten Klaus měl zase tehdy pravdu. Ale mám strach, že se to nikdy nestane. 

Proto jsem před tím zmiňoval opozici, když jsme mluvili o Gruzii. Vy se velmi často dostáváte do střetu jak s názory politiků, tak s názory komentátorů, novinářů na různé klíčové věci – Evropská unie, globální oteplování, válka v Gruzii, válka v Iráku. Nemyslíte si, že tímhle tím ty lidi můžete strašně štvát a unavit a že oni prostě potom nemohou Vám dát za pravdu.

Pane šéfredaktore, já bych to viděl přesně opačně a jestli tím unavuji Vás, tak to je smutné.

Mě určitě ne. 

Mám oči otevřené a bylo evidentní, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nejsou. Říkali to všichni rozumní lidé i tehdy a říkají to i dneska. Čím Klaus koho štve? Je naprosto evidentní, že pan Saakašvili vtrhnul do Jižní Osetie a nikoliv opačně. Není to žádný můj výmysl. Nestál jsem tam na hranicích, abych to filmoval či natáčel, ale přejímám ověřené informace. Mluvíme-li o globálním oteplování, tak vím, že za sto let se země oteplila o 0,74 setin jednoho jediného stupně Celsia, proto nepanikařím s globálním oteplováním. A takhle můžeme mluvit o jedné věci za druhou. Nevím, proč bych tím měl lidi štvát. Jestli je štve to, že se nakonec ukáže, že mám pravdu, pak je to v pořádku, to ať je štve.

Já myslím, že to je úplně výborná tečka za tím rozhovorem. Děkuji za něj, pane prezidente.

Petr Šimůnek, Hospodářské noviny, 2. ledna 2009

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu