Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Evropské problémy a jejich…


Evropské problémy a jejich neřešení

Články a eseje, 2. 12. 2004

Musím se přiznat že začínám být stále nervóznější z toho, jak v dnešní době, na počátku 21. století, v Evropě probíhá veřejná diskuse o Evropě. Jsem nervózní jednak z toho, o čem se diskutuje, jednak z toho, co v této diskusi chybí, co je z ní různými rafinovanými cestami vylučováno. Vypadá to tak, jakoby už všichni uvěřili tomu, že základní otázky naší doby již byly v minulosti vyřešeny a že v tomto smyslu historie skončila. Téměř všichni účastníci této zástupné evropské diskuse věnují přehnanou pozornost méně důležitým otázkám. V současném brave new world televizních zpravodajství událostí v přímém přenosu a dominace zpráv v délce esemesky se všichni chovají tak, jako kdyby kardinální evropskou otázkou bylo to, jestli přizvat (či nepřizvat) do EU dva–tři další státy, jestli se má předsednictví v EU střídat na principu rotace nebo zda se má zavést předsednictví stálé, jestli má EU mít 25 či 15 komisařů nebo jestli systém většinového hlasování má být takový či onaký.

Obávám se, že to jsou otázky podružné, že to jsou otázky, které nesměřují k hlavním evropským problémům a – což je ještě horší – že ti, kteří tyto podružné otázky nastolují, díky tomu úspěšně vytěsňují všechna další vážná témata. Jsem přesvědčen, že se s tím nesmíme smiřovat. Neměli bychom se rezignovaně poddávat módním trendům naší doby. Své pochybnosti bychom měli vyslovovat nahlas. Evropský intelektuální prostor nesmí být okupován tématy důležitými jen pro tu část evropské inteligence, tvořenou primárně politiky a byrokraty EU, kterou nedávno někdo trefně nazval hezkým a výstižným slovem priviligence.

Nemusíme mít nijak mimořádně bystrý zrak, abychom při pohledu na nedávný vývoj v Evropě neviděli zřetelné, nepopiratelné a bezpochyby nepříznivé trendy a tendence. Mám na mysli zejména tyto:

- dlouhodobý pokles ekonomické výkonnosti (v relativním i absolutním smyslu);
- narůstající volební preference různých radikálních politických stran a nacionalisticky či populisticky orientovaných hnutí;
- ztrátu kulturního dynamismu, jdoucí ruku v ruce s vítězným tažením multikulturalismu a s tendencí věřit, že lze zachovat tradiční evropské hodnoty a zároveň demontovat ony původní evropské instituce, na nichž tyto hodnoty stály a stojí;
- ztrátu sebedůvěry, vytrácení pozitivní pracovní etiky, pracovních návyků a osobní motivace;
- ztrátu schopnosti chápat nenahraditelnost vazby mezi výkonem a odměnou;
- narůstající krátkozrakost, spojenou s podvědomou a navíc nestrukturovanou obavou z budoucnosti;
- ztrácející se leadership, odosobnění rozhodovacího procesu ve veřejné sféře, přesun ke kolektivní (nez)odpovědnosti;
- narůstající nedůvěru v politiku a v politiky ve chvílích, kdy stále více lidského konání podléhá proceduře kolektivní, veřejné volby;
- podkopávání národní identity a – jelikož je dovolávání se identity neustále karikováno jako přežilý nacionalismus – objevování se příznaků nového nacionalismu.

Nemyslím si, že tyto jevy mají nějakou přímou souvislost s nedávným rozšířením Evropské unie nebo se zrodem Evropské ústavy. K mé velké lítosti noví členové EU ze střední a východní Evropy do EU žádnou důležitou změnu nepřinesli a ani nepřinesou – protože se v mezidobí mezi pádem komunismu a vstupem do EU – stihli nakazit stejným virem. Čerstvý vzduch by snad mohly přinést až některé teritoriálně vzdálenější země, ale pokud by hrozilo, že s nimi přijdou významné změny, tyto země by nebyly přijaty.

Nedávné rozšíření EU ale efekt mít bude. Větší a komplikovanější EU způsobí, že budou větší a viditelnější i její známé systémové problémy:
- zřetelnější než dříve budou demokratický deficit a nedostatek demokratické odpovědnosti institucí EU;
- skladba rozhodovacích procedur se dále vychýlí od demokratického k hierarchickému rozhodování;
- zvětší se moc „jádra“ EU;
- většinové rozhodování bude v dalších a dalších oblastech nahrazovat rozhodování jednomyslné;
- pokusy zbavit se zbývajících odchylek od jakési pomyslné EU „normy“ povedou k extenzi zásahů shora;
- vzdálenost občanů od centra moci – Bruselu – se bude zvětšovat;
- vzroste anonymita rozhodovacího procesu.

Toto všechno je – díky převládajícímu integracionistickému projektu stále těsnější unie – nevyhnutelné. Nemilá volba (trade-off) mezi počtem zúčastněných států na straně jedné a demokratičností a efektivitou rozhodování na straně druhé bude (za jinak stejných okolností, tedy ceteris paribus) stále zřetelnější. Objektivně vyšší náklady rozhodování ve větší EU budou buď zaplaceny (v podobě nižší efektivnosti rozhodování) nebo budou potlačeny a skryty (v podobě nižší demokratičnosti rozhodování). Obě tato řešení ale mají záporné znaménko.

Nedávno schválená a podepsaná Evropská ústava (či ústavní smlouva) oba druhy nákladů dále zvýší. Ve své současné podobě je to radikální dokument s dalekosáhlými důsledky pro svobodu a prosperitu jednotlivých občanů a pro budoucnost národních států. Někdo by mohl namítnout, že to zní příliš poplašně a že to dosud tak daleko nedošlo. To je pravda. Stačí však jedna jediná další smlouva či mezivládní konference. To je má predikce, nikoliv přání.

Evropská ústavní smlouva skutečné problémy Evropy neřeší, nýbrž se je snaží odsunout stranou. Troufám si tvrdit, že k tomu došlo buď v důsledku intelektuálního defektu nebo v důsledku záměrného a vychytralého plánu těch, kteří tento dokument koncipovali. Ať už je to z jakéhokoliv důvodu, autoři ústavy vyšli z velmi pochybných předpokladů:
- Evropa v minulosti existovala jako kolektivní identita a měla by proto jako kolektivní identita existovat i v budoucnosti;
- Evropa má společnou historii, kterou lze – podobně jako národní dějiny
– implantovat do myslí lidí prostřednictvím pohádek, učebnic dějepisu, kázání a politických projevů;
- výhody homogenizace celého evropského světadílu pomocí násilné eliminace všech rozdílností a pomocí harmonizace a standardizace pravidel lidského chování jsou zřetelné a nezpochybnitelné;
- konkurence není nejúčinnějším mechanismem k dosahování svobody, demokracie a efektivnosti, ale spíše nespravedlivou a neproduktivní formou dumpingu, který ohrožuje konkrétní ochraňované skupiny a konec konců celou společnost;
- platí „čím větší tím lepší“ (big is beautiful) a centralizace, byrokratizace a řízení celého kontinentu je považována za výhodu pro nás pro všechny;
- regulace, kontrola a zasahování shora jsou nezbytné, protože „selhání trhu“ je nebezpečnější než „selhání vlády“, protože trh, aby byl efektivní, potřebuje viditelnou ruku všemocných regulátorů a protože větší trh potřebuje větší regulaci;
- regulátoři na úrovni EU jsou lepší, efektivnější a méně náchylní podléhat zájmovým skupinám než jejich kolegové na úrovni národní, či jinak – čím vzdálenější (od jednotlivých občanů) vláda je a čím větší ovládá území, tím lepší tato vláda je.

Nemusím zdůrazňovat, že tento pohled na svět nesdílím. V tento konglomerát myšlenek, charakterizovaný extrémním eklekticismem a absencí ideové konzistence a čistoty nevěřím. Protože jsem pro něj zatím nenašel lepší termín, nazývám tento konglomerát idejí evropeismem.

Ve své nekonzistentní struktuře se může tento světonázor jevit jako důkaz konce ideologie, jako vítězství pragmatismu a administrativní a technické argumentace, jako projev víry v ryzí, altruistickou spolupráci bez existence protichůdných zájmů, jako důvěru ve „win-win“ řešení, což je mimochodem tak absurdní termín, že překonává všechny terminologické vynálezy George Orwella.

Náš úkol je nepochybně jiný. My bychom problémy neměli evropeizovat, ale měli bychom bojovat za uchování základních občanských, politických a ekonomických svobod. K tomu potřebujeme institucionální rámec, který by tyto svobody umožnil. Potřebujeme neregulované trhy. Potřebujeme státy, které budou garantovat a chránit vládu zákona. Alternativou je ne-stát, post-demokracie a řízená společnost.

Potřebujeme Novou Evropu, Evropu bez evropeismu. Potřebujeme Evropu ekonomické svobody, Evropu malých a své panství nerozšiřujících vlád, Evropu bez státního paternalismu, Evropu bez pseudomoralizující politické korektnosti, Evropu bez intelektuálského snobismu a elitářství, Evropu bez nadnárodních a celokontinentálních ambicí. Pokud by někdo na druhé straně Atlantiku takovou Evropu chtěl nazvat „Novou Evropu“, bylo by to jedině dobře. Musím nicméně zdůraznit, že jsme takové Nové Evropě stále ještě strašně vzdáleni a že se dnes navíc pohybujeme zcela opačným směrem.

Václav Klaus, Newsletter CEPu 11/2004

Otevřete si newsletter ve formátu pdf:
Listopad 2004

 Na www.cepin.cz najdete rovněž starší čísla newsletteru,
texty ze seminářů
a další informace.

Centrum pro ekonomiku a politiku
Politických vězňů 10
110 00 Praha 1
tel. a fax: 222 192 406
email: cep@cepin.cz
www.cepin.cz

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu