Hlavní strana » Jinýma očima » Perný den ve Vídni

Perný den ve Vídni

Jinýma očima, 17. 2. 2002

Česko-rakouské vztahy v současnosti zažívají patrně nejhorší období od pádu železné opony. Je to paradox, že právě ve chvíli, kdy vzájemné hospodářské vztahy jsou nejintenzívnější v celé poválečné historii a kdy perspektiva blížícího se rozšíření Evropské unie slibuje dát intenzitě spolupráce našich dvou tolik si podobných zemí  novou dimenzi, je na politické scéně zataženo tak, jako tomu nebylo snad nikdy. Stačilo k tomu trochu krátkozrakého populismu na obou stranách, snahy politicky profitovat z oživování předsudků spojených s tragickými kapitolami historie a z iracionálních obav  rakouské veřejnosti z jaderné energie. Po ostrých slovech z mediálních přestřelek představitelů českých a rakouských vládních stran vzniká dojem, že česko-rakouské vztahy mají pouze dvě témata - Temelín a Benešovy dekrety. Dohody, smlouvy a z nich plynoucí závazky jako by neplatily, ve sdělovacích prostředcích padají hrozby Evropou, vetem atd. Rozumné lidi na obou stranách však vyvolávání nepřátelských emocí a krizové atmosféry těšit nemůže. Je třeba vášně zchladit, je nezbytné spolu hovořit, je třeba si jasně říci, jaké máme skutečně priority a jaké limity, respektovat se navzájem a podle toho se i chovat. Takového úsilí však bylo v česko-rakouských politických vztazích v posledních měsících jako šafránu.

Proto  v této situaci původně plánovaná soukromá cesta předsedy českého Parlamentu Václava Klause do Vídně na konferenci na téma "Globalizace a mezinárodní solidarita" získala zcela jiný obsah i charakter. Konference se nakonec stala pouhým závěrečným bodem namáhavého maratónu jednání Václava Klause s nejvyššími představiteli Rakouské republiky o všech bolavých tématech, ale nejen o nich.

Program Václava Klause v deštivé Vídni toho dne zahájilo více než hodinové jednání mezi čtyřma očima s prezidentem Rakouské republiky Thomasem Klestilem. Stejně dlouho trval i rozhovor se spolkovým kancléřem Wolfgangem Schuesselem. Obsáhlá jednání vedl i v rakouském parlamentu s jeho předsedou Hansem Fischerem a poté s dalšími předními politiky rakouské vládní Lidové strany - druhým předsedou Parlamentu Werenrem Fasselabendem, zahraničněpolitickým mluvčím Lidové strany Michaelem Spindeleggerem, předsedou poslaneckého klubu Lidové strany Andeasem Kholem a ministrem životního prostředí Rakouska Wilhelmem Moltererem.

Předseda české Poslanecké sněmovny nejel do Vídně jednat o nějakých průlomových řešeních, v něž možná někteří věří. Jeho cílem bylo obnovit dialog a přispět k vzájemnému pochopení postojů a limitů druhé strany. Český postoj k problémům ve vztazích s Rakouskem jasně zformuloval zahraniční výbor Poslanecké sněmovny, který odmítl zpocbybňování uzavřených smluv a dohod, ať již ve vztahu k Temelínu či právním důsledkům druhé světové války, a spojování těchto dvoustranným otázek se vstupem ČR do EU. Všichni rakouští politici vyjádřili zájem na zlepšení vzájemných vztahů a ubezpečili, že Rakousko nehodlá bilaterálními otázkami komplikovat náš vstup do EU, ale považují za nutné o sporných otázkách seriózně diskutovat.

Jestliže při Klausově návštěvě v říjnu 2000 dominovala v jednáních otázka Temelína, nyní její místo zaujala otázka tzv. Benešových dekretů. Václav Klaus upozornil své partnery na nebezpečnost a neschůdnost postojů, které se snaží nahlížet na historii jako na právní problém a vyvozovat z toho nějaké nároky pro současnost. Historie se udála, nelze ji přepsat ani změnit a v tom naše strana vidí limity neustálých a dnes tolik módních omluv a deklarací.

V argumentech některých rakouských politiků se jasně projevil problém, který má značná část rakouské veřejnosti se svou moderní historií - tj. absence pocitu viny a spoluodpovědnosti velké části Rakušanů za zločiny nacismu, na nichž objektivně měli značný podíl, a z toho plynoucí pocity křivdy  za důsledky porážky Německa. Jinak by nemohlo při středečních jednáních zaznít srovnání Židů a antifašistů, kteří byli nuceni z Rakouska před nacismem uprchnout a k nimž dnes Rakousko přistupuje se zvláštní péčí, a sudetských Němců, kteří byli vyhoštěni z českých zemí a podobného přístupu z české strany se jim nedostává. Václav Klaus právem označil jako nepřípustné dělání paralel mezi židovskými obětmi nacismu, které do Rakouska nezvaly Hitlera, nepodílely se vysídlování a vyvražďování Rakušanů a nebily se do poslední chvíle za třetí říši, a těmi, kteří ve své drtivé většině  soužití s Čechy odmítli a Hitlerovi poskytovali  do poslední chvíle masovou podporu. Takový přístup je pro českou stranu nepřijatelný.

Jednání ukázala, že rozhodující státní představitelé Rakouské republiky si nepřejí eskalaci sporů, stejně jako česká strana sdílejí názor, že vzájemné vztahy nelze zužovat na dvě kontroverzní témata a přejí si rozvoj spolupráce. Na druhé straně je však evidentní, že urážlivé výroky  českého premiéra na adresu Rakušanů a sudetských Němců oživily dávné antipatie a předsudky, spojené s historií, které budou vzájemné vztahy komplikovat ještě dlouho a náš vstup do Evropské unie na tom změní asi jen málo.

Další body programu Václava Klause však potvrdily, že historie ani atomová energie nejsou ve vzájemných vztazích to nejpodstatnější. Oběda s českým předsedou Parlamentu se vedle mladého ministra financí Rakouska účastnila řada předních rakouských podnikatelů a investorů. Rozhovory s nimi ukazují, že realita našich vztahů s jižním sousedem je ve skutečnosti zcela jiná a že i na rakouské straně existují široké a vlivné zájmy, kterým spory a krize nevyhovují. To potvrdila i pozdní večeře Václava Klause s představiteli Svazu rakouského průmyslu.

Rakušané jsou nám velmi blízcí. To potvrzují nejenom německá jména na straně české delegace a česká na rakouské. Nemáme důvod se přehlížet, natož nenávidět. Místo není ani pro komplexy méněcennosti. Kolik jsme toho v posledních letech vyslechli o naší beznadějné neprofesionalitě a nedostatečnosti v porovnání s idealizovaným Západem, kam Rakousko tradičně řadíme. Závěrečná příhoda Klausovy vídeňské cesty ukázala, že nic není tak horké. Když česká delegace zaujala těsně před odletem letadla Austrian Airlines do Prahy svá místa, posádka letadla rozdala maďarské noviny a přivítala cestující na pravidelném letu do Budapešti. Teprve po užaslé  intervenci mě a Václava Klause a telefonické konzultaci posádka zjistila, že neletí do Budapešti, ale jako všichni cestující v letadle do Prahy a všem se za toto pozdní prozření omluvila. I takové věci se dějí. Myslím, že bychom si z malé profesionality a neinformovanosti rakouských pilotů měli všichni vzít ponaučení a včas se zajímat o cíl svého směřování. A to nejen v letadle. V politice je to důležité neméně. 

Jiří Weigl, 15. února 2002