Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Polemika se Svetozarem…


Polemika se Svetozarem Pejovichem o transformační, tedy neklasické privatizaci

Ekonomické texty, 10. 7. 2006

Václav Klaus, Dušan Tříska (1)

Motto:

… A nesmíme zapomenout, že nic se nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se dřív měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují. Opatrní jsou proto, že se obávají odpůrců, a nedůvěřiví proto, že je v lidské přirozenosti nevěřit novotám, dokud člověka zkušenost nepřesvědčí nezvratnými důkazy o jejich užitečnosti. Výsledkem pak bývá, že odvaha odpůrců roste a oni vyrazí do útoku při první příležitosti, zatímco ti druzí se jen chabě brání, takže vládce i jeho přívrženci jsou pak naráz ve smrtelném nebezpečí.
Nicollo Machiavelli, Vladař, kapitola šestá

Svetozar Pejovich, významný americký ekonom původem z bývalé Jugoslávie, náš dobrý známý, uveřejnil na podzim roku 2005 v časopise The Independent Review velmi kritický článek o privatizaci ve střední a východní Evropě.(2) My osobně, i naše země jako celek, jsme v jeho očích – oproti ostatním – poměrně obstáli. Přesto – nebo právě proto – máme pocit, že je třeba opravit řadu omylů a desinterpretací, kterých se v tomto textu autor dopouští. Protože se jeho obšírný text týká nepřetržitě probíhající obecné debaty o transformaci postkomunistických zemí, která má i své nemalé politické konsekvence, zabýváme se jeho názory tak podrobně.

Hned v úvodu bychom měli předeslat, že si velmi vážíme Pejovichova mimořádného přínosu k založení jedné významné subdisciplíny moderní ekonomie – property rights school – která velmi produktivním způsobem obohatila ekonomickou teorii a – v ekonomii do té doby málo specifikovanému a nedostatečně strukturovanému – pojmu vlastnická práva dodala tolik potřebnou hloubku a složitost. Obohatil nás i svou diskusí kompatibility či nekompatibility formálních a neformálních institucí a pravidel a řadou dalších věcí. Vážíme si i jeho desetiletí trvající kritiky komunismu, včetně jeho jugoslávské varianty.(3) Tentokrát však musíme v mnohém nesouhlasit.

O tom, že nejde o nesouhlas nahodilý, či dokonce překvapivý, by měla svědčit i naše relativně bohatá a především, dle našeho soudu, metodologicky konzistentní literární produkce za posledních zhruba 20 let.(4)

1. Privatizace a transformace

Začněme názvem, který je pro celý jeho článek vysoce relevantní. Pejovich se – podle svých vlastních slov – zabývá privatizací „ukradeného“. Jím silně zdůrazňovaný názor, že znárodnění bylo krádeží, je nám blízký, ale jsme přesvědčeni o tom, že tento názor nesmí oslabovat neutrálnost naší teoretické analýzy a že nesmí neadekvátně iracionalizovat naše vlastní chování v období transformace, resp. naše úsilí o řešení neopakovatelného transformačního úkolu. Tento transformační úkol je – možná bohužel – něco více, než návrat ukradeného. Zúžíme-li transformační úkol na tuto věc, a mnozí to tak chtěli a chtějí, naše analýza a naše jednání přestávají mít smysl. My jsme to neudělali, i když bylo v České republice formou restituce vráceno fyzickým osobám – čili jednotlivcům a rodinám – co se vrátit dalo. (Nevíme, je-li to jen náhodou, ale tento privatizační koncept Pejovich vůbec nezmiňuje.) To zbývající, tedy to, co jsme v naší zemi nebyli schopni nebo z různých důvodů nemohli přímo vrátit, už nutně spadá do kategorie privatizace. Slovo privatizace by ale mělo být používáno důsledně bez jakýchkoli adjektiv či přívlastků, neboť pro privatizaci by nemělo být relevantní, jak stát původně majetek do svých rukou dostal.

V této souvislosti musíme připomenout náš koncept, i Pejovichem zmiňované, kupónové privatizace.(5) Do spektra používaných privatizačních metod jsme si vědomě zařadili i jako jistý pokus vracet jak ono ukradené, tak i ono, a to většinou, v průběhu komunismu vytvořené. Našim cílem bylo umožnit, aby si takto vzniklý majetek mohli koupit i ti, kteří byli objektem komunistického režimu. Proto nesouhlasíme s Pejovichem, že „… na rozdíl od západních zemí nemá stát právo nechávat si výnosy z prodeje a dokonce se rozhodovat o tom, jak je použít …“ (viz předmětný článek, str. 222), protože na to postkomunistický stát nemá morální právo.

Za prvé si myslíme, že mezi Východem a Západem v tomto smyslu žádný velký rozdíl není, protože např. znárodňování po II. světové válce bylo znárodňováním (čili Pejovichovým kradením) stejně tak v Anglii a Francii, jako v Československu a za druhé to od něho považujeme za postoj koncepčně chybný. Politici, kteří onu „privatizaci ukradeného“ na počátku devadesátých let chtě-nechtě museli provádět a kteří právě v této chvíli chtěli přispět k znovuvytvoření soukromovlastnické tržní ekonomiky, nemohli přijmout platnost jakékoli vazby sebe sama, s těmi, kteří u nás po roce 1948 ekonomiku znárodňovali.

Naše kupónová privatizace byla ostatně konec konců nejblíže konceptu vracení ukradeného „všem“ občanům (nevíme ale, jestli by se – jakkoli smysluplně – dalo říci majitelům). Pejovichem nabízenou variantu připsat výnosy z privatizace každému občanu na jeho vkladový účet jsme za rozumnou z mnoha důvodů nepovažovali. V každém případě jsme ale vycházeli z předpokladu, že je nový stát demokratickou entitou, která je plně oprávněna rozhodovat, jak naloží se svými příjmy, tj. zda a jak je použije pro pokrytí běžných rozpočtových výdajů, zda je případně začlení do některých paralelních státních fondů, apod.

Svetozar Pejovich – spolu s námi – považuje privatizaci za dílčí, byť klíčový prvek systémové změny (v jeho terminologii za součást institutional restructuring). Spor by se s ním jistě dal vést o relativní váze či významu této metody v kombinaci s dalšími nezbytnými prvky této změny, ale jeho představa, že jsme byli před 15-ti lety oslepeni radami „… privatizovat, privatizovat, privatizovat …“ (str. 210), je zcela mylná. O celku transformačního úkolu jsme dobře věděli a mnohokrát jeho strukturu specifikovali(6). Téměř úsměvná se nám v této souvislosti zdá být autorova teze, že jsme neznali novou institucionální ekonomii, rakouskou školu a školu veřejné volby, a že jsme plně propadli vyprázdněné neoklasické ekonomii, která podstatu soukromého vlastnictví nechápe, která předpokládá jen „… nevýznamnou velikost transakčních nákladů …“ (str. 213) a která nechápe úlohu ekonomických stimulů (incentives) v rozhodování lidí. Přes veškerou izolaci našeho odborného života vůči světu jsme před rokem 1989 všechny tyto Pejovichem uváděné myšlenkové zdroje studovali, snažili se je uplatnit i pro naše analýzy ekonomiky socialistického typu a v rámci možností o nich i informovali odbornou veřejnost.(7)

Proto bychom měli říci, že se hlásíme k mainstreamové ekonomii s tím, že pečlivě zvažujeme, které podněty a myšlenkové výboje jsou, či nejsou její součástí - už, nebo ještě. Nevíme, jak to vidí Pejovich, ale nás by ani nenapadlo, že by do tohoto mainstreamu nepatřily výše zmíněné myšlenkové proudy – od Misese a Hayeka, přes Buchanana a Tullocka či Coaseho, až po raného Pejoviche. Prohlašovat tedy například to, že v uvažování tvůrců konceptu transformace bylo abstrahováno od role institucí, je dětinské. My jsme to nedělali a právě proto si dovolujeme jednomu z tvůrců nové institucionální ekonomie připomenout, že instituce považujeme za endogenní a nikoli exogenní veličinu ekonomického systému. Víme také, že má jejich vytváření nenulové časové nároky (formování některých institucí může trvat i celé generace) a víme i to, že je vytváření institucí spojeno s nenulovými náklady a že pro jejich budování není žádný návod v podobě barvotiskového manuálu.

Svetozar Pejovich v komunismu bezprostředně nežil a zvenčí pozoruje i éru překonávání jeho důsledků. Přesto nechápeme, jak může někomu z nás podsouvat (viz str. 215): „ … implicitní předpoklad, že neformální instituce a zvyky získané během éry socialismu … nehrají roli …“. Všichni jsme dobře věděli a víme, že významnou roli hrají. Přesto si nemyslíme, že má Pejovich pravdu, když říká, že „ … institucionální změny vyžadují změny lidských zvyků a návyků a neformálních norem chování …“ (str. 217). Za prvé bychom řekli, že změny zvyků a norem chování jsou také institucionálními změnami a za druhé bychom optimisticky tvrdili, že institucionální změny nikoli předem vyžadují, ale následně změny chování přinášejí.

Lidské chování se jistě nemění jen díky změnám formálních institucí. Má nepochybně svou autonomnost, ale určitě není pravda, že se formální instituce nedají smysluplně měnit i bez ex ante proběhlé změny lidského chování. Říká-li Pejovich, že „ … lidé, kteří celá desetiletí žili ve světě  arbitrárního komunistického rozhodování, potřebují čas…“ (str. 217), pak my říkáme nikoli. Žádný čas k dispozici nejen nepotřebují, ale ani ho nemají a neměli. Jsme v tomto smyslu elasticity optimists a máme k tomu dobré, dnes už i empiricky prokázané důvody. Lidé jsou homo oeconomicus svou podstatou.

Ostatně, podobná debata se po dlouhá desetiletí vedla – a vede i nyní – o chování lidí v rozvojových zemích, tedy v jiných institucionálních rámcích a kulturách. Na podzim roku 2005 věnoval CATO Journal celé číslo nedávno zesnulému Peteru Bauerovi a jeho půl století trvajícímu souboji se zastánci tzv. development economics a s jejich tezí, že lidé v těchto zemích nereagují na tržní incentives a proto potřebují osvícené plánování a zahraniční pomoc.(8) Autority jako M. Friedman, T. Sowell, J. Buchanan, A. Sen a další tam přesvědčivě argumentovali, že tomu tak není. My jsme si podobným způsobem více než jisti, že totéž platí i pro lidi z bývalých komunistických zemí. Žádný specifický „oddalovaný čas“ pro transformační změny není potřebný a i kdyby, jak jsme již řekli, není k dispozici.

S Pejovichovými útoky na naši metodologickou nepřipravenost jistě souvisí i jeho povzdech ohledně středoevropských pseudo-ekonomů, které on v posledních patnácti letech často potkával v cizině a kteří „ … změnili tvář, napojili se na západní university, OSN, Evropskou unii, Světovou banku a další západní instituce a byli rychle prohlášeni za mezinárodně uznávané transformační experty…“ (str. 218). To zlobilo a zlobí i nás, ale troufáme si říci, že se – například v naší zemi – na transformaci dominantně podíleli ekonomové, kteří tvář měnit nemuseli. Ti, o nichž mluví Pejovich, u nás v klíčové chvíli šanci nedostali, a proto i oni od nás odcházeli do mezinárodních institucí, kde jim k nové kariéře pomohl odvěký demokratický deficit těchto institucí. Ty – bez kontroly voličů – spoustě těchto lidí zajistili velmi pěkný (protože málo odpovědný) život. Konec konců, setkali se tam se sobě rovnými, s těmi, kterým lze právem vytýkat, že se třeba nikdy ani nesetkali s výsledky práce Hayeka, Buchanana a (raného) Pejoviche.

My ovšem nyní diskutujeme s pozdním Pejovichem, pokoušejícím se o zobecnění postkomunistického vývoje v zemích střední a východní Evropy.(9) Tyto zobecňující ambice my v této chvíli nemáme. Naším východiskem je (nepochybně exkluzivní) zkušenost jedné země, Československa, později České republiky. V tom by ale žádný problém být neměl. Existující širší kontext vnímáme a cítíme.

Výchozí Pejovichovy předpoklady, s nadějí, že je nebudeme desinterpretovat, shrnujeme takto:

1) soukromý podnik (nikoli tržní ekonomika na bázi soukromého vlastnictví) je vždy efektivnější než podnik státní;

2) post-komunistický stát má naprosto svobodnou volbu jak postupovat, například v tom, zda a jak pozdrží průběh privatizace nebo v tom, že likvidaci komunistických institucí a vytvoření institucí doprovázejících a podporujících demokracii a tržní ekonomiku může provést v optimálním uspořádání kroků a při optimálních nákladech;

3) touha ovládat svět a regulovat společnost je charakterovou vadou pouze komunistů;

4) stát (v tomto případě post-komunistický stát!) je schopen rozpoznat, které ze státních podniků mají nenulovou hodnotu, umí tyto podniky „efektivně“ prodat, a co víc, dokáže utržené prostředky „spravedlivě“ rozdělit mezi občany.

Pokusíme se ukázat, že v těchto věcech máme v mnohém jiný názor, že odlišnost těchto názorů není způsobena naší metodologickou ignorancí a že je to Pejovich, kdo si občas protiřečí.

2. Efektivnost soukromého podniku vs. efektivnost ekonomiky na bázi soukromého sektoru

Věříme – spolu s drtivou většinou liberálních, a snad i s některými neliberálními ekonomy – že je soukromý sektor efektivnější než sektor státní. Za triviální považujeme, že má soukromý vlastník jinou motivaci, že je jiná cílová funkce jeho chování, že jsou jiná i omezení, kterým jeho podnik čelí. V tom nic nového říci neumíme a nechceme. Z hlediska privatizace celé země (čili tisíců podniků), jako prvku transformačního procesu, jako součásti systémové změny, je to však poněkud složitější. Soukromý podnik nelze takto zjednodušeně idealizovat. Nikdy jsme – asi na rozdíl od našich domácích, socializujících kritiků – nepochybovali o tom, že se i soukromý vlastník či podnikatel může dopouštět nejrůznějších omylů či dokonce protiprávností, že může být velmi neefektivní a že může zkrachovat. Proto jsme předvídali, že v rámci transformace nastane evoluční proces, v jehož rámci to budou tisíce podnikatelů zkoušet, aby aspoň někteří z nich uspěli. Věděli jsme i to, že je v tomto procesu vítězů vždy podstatně méně než poražených(10).

Důležitý rozdíl soukromého a státního podniku jsme viděli např. u exitu neefektivního podniku, resp. při volbě prostředků, kterými se mu bude jeho majitel snažit zabránit. Za empiricky prokázané považujeme to, že je-li tímto majitelem stát, bude (a to i navzdory dnešní evropské legislativě) používat i takové obranné nástroje, jakými jsou přidělování státních zakázek, promíjení plateb sociálního pojištění, poskytování dotací, apod. Protože soukromý podnik takové metody k dispozici nemá, buď svou efektivnost zvýší, nebo musí odejít z trhu. Proto si dovolujeme říci, že teprve v tomto slova smyslu se dá spolehlivě říci, že ty soukromé podniky, které na trhu setrvávají, jsou efektivnější než podniky státní.

Tento jemný rozdíl není vůbec nepodstatný a přiznejme, že asi jen s málokým bychom si vůbec troufali o něm zavést řeč. To samozřejmě neplatí v diskusi s tak významným představitelem institucionální ekonomie, jakým Pejovich, zopakujme, nepochybně je. Dokonce nám tato příležitost umožňuje výklad ještě zjemnit a poukázat na problém efektivnosti podniků, které se stanou soukromými díky významné privatizační aktivitě státu. U nás je toho téměř dokonalým příkladem automobilka AZNP Mladá Boleslav, dnešní Škoda-VW, na níž jsme se z titulu svých funkcí na Federálním ministerstvu financí též podíleli a která je všude prezentovaná jako náš nejúspěšnější privatizační počin.

S úspěchem tohoto podniku je to trochu složitější. Ve snaze jej zajistit, byla, zcela v duchu všech tehdejších doporučení, státem provedena náročná finanční restrukturalizace této firmy. Vlastním předmětem privatizace byl proto až „očištěný podnik“, tj. podnik ve stavu, v jakém se žádná reálná firma nikdy nevyskytuje.(11) Ani po privatizaci se vláda o finanční zdraví Škody-VW nepřestala zajímat. (V kontextu tohoto výkladu snad nikdo nebude považovat za nevýznamné takové drobnosti jako to, že žádný jiný ředitel žádné jiné firmy u nás neměl stejnou možnost kdykoli se setkat s libovolným členem vlády a obdobně, že se každý ministr s ředitelem Škody-VW vždy rád vyfotografoval.)

Neboli, úspěch či neúspěch nového soukromého majitele podniku vždy závisí na mnoha faktorech, mezi které jistě patří i zde naznačený vládní před- a po-privatizační servis. Zbývá pak již jen dodat, že v post-komunistických podmínkách takový servis nelze poskytnout každému privatizovanému podniku již jen proto, že jich u nás tehdy bylo asi 4 000. I z výše uvedených důvodů je třeba s tezí o vyšší efektivnosti konkrétního soukromého majitele nakládat mimořádně opatrně.

V duchu zde zavedených jemností diskuse chceme zdůraznit, že v podmínkách tranzitivní ekonomiky nemůže být vlastním cílem privatizace bezprostřední úspěch či zvýšení efektivnosti každého jednotlivého podniku. Cílem je systémové zvýšení efektivnost ekonomiky jako celku.(12)

V uvedeném ohledu je samozřejmě pravým opakem příkladu s AZNP naše kupónová privatizace. Jednou z jejích předností byla její „anonymita“. Kus jako kus – všechny podniky byly hozeny do stejné vody. Na cestu dostaly jen transformační polštáře(13) (jejichž význam se ukázal hned poté, co se vyprázdnily), zbytek byl na nových vlastnících. Zejména na jejich schopnostech záleželo, zda jejich podniky přežijí nebo ne. Nedává tedy žádný smysl za případné nepřežití vinit stát, konkrétní politiky, nevhodnou metodu privatizace, či dokonce konkrétní právní formu podnikání.

3. volba optimálního Řazení transformačních kroků vs. ambice sociálního inženýrství

Mnohokrát jsme v minulosti(14) argumentovali, že v  demokratické společnosti nelze usilovat o konstruktivismus neboli o inženýrský masterminding lidských osudů. I proto jsme tak rezolutně odmítali rady J. Stiglitze(15) a jemu podobných ekonomů, že máme naši transformaci „dávkovat“ jako v Číně(16). Vždy jsme věděli, že realita je mixáží spontánnosti a konstruktivismu, evoluce a záměru, nečekaného a plánovaného. Kritizovat neoptimálnost řazení fakticky provedených reformních kroků v libovolné reálné zemi je proto laciné a hlavně nesprávné. Nikdo z nás nebyl a ani nemohl být demiurgem systémové změny. Mnoho věcí se proto událo jinak, než jsme chtěli a než jsme považovali za správné.

Týká se to mnoha, ne-li skoro všech aspektů řazení jednotlivých transformačních kroků. Jedním takovým příkladem, který jsme zrovna my kombinací řady okolností zvládli, je možnost či nemožnost „spuštění“ liberalizace cen a zahraničního obchodu v závislosti na té či oné makroekonomické situaci. Nicméně, bezkonkurenčně nejzákeřnějším mystériem budování kapitalismu je tvrzení, že tvorba právního (institucionálního) rámce a zajištění jeho vynutitelnosti musí předcházet vlastnímu zahájení transformace. Tento mýtus sdílí i Pejovich, když na str. 215 píše: „…právní stát (rule of law), důvěryhodnost vlastnických práv a vynutitelnost smluv … musí předcházet zahájení privatizačního procesu.“ Obdobně se vyjadřuje na str. 222: „… Důvěryhodná vlastnická práva jsou základním předpokladem úspěšné privatizace.“ Nebezpečnost tohoto bludu spočívá i v tom, že se stalo politicky nekorektní proti němu vystupovat. Ještě dnes je na hranici politické sebevraždy připomínat, že:

a) nový institucionální rámec, včetně Pejovichovy důvěryhodnosti vlastnických práv, je cílem (nikoli předpokladem) transformačního procesu,

b) i kdyby neplatil bod a), post-komunistický stát nemá dostatečnou volbu, jak ty či ony transformační kroky uspořádá – z mnoha důvodů je mnohdy ideálně uspořádat nemůže.

Diskusi k bodu a) začněme konstatováním, že potřebu vynutitelného rule of law jsme cítili mimořádně silně i my. Na druhé straně by i malé dítě mělo pochopit, že pokud by post-komunistický stát dokázal rovnou zavést skvělý rule of law, který dokonale odměňuje dobro a trestá zlo, vymykalo by se zdravému rozumu, proč by se na takovém státu ještě něco mělo měnit, proč by se měl tento ideální stav světa transformovat (či dokonce privatizovat). Dovolíme si též touto cestou Pejoviche informovat, že k šíření uvedeného mýtu se okamžitě přidávají všichni zapřísáhlí odpůrci privatizace, neboť zejména oni hned pochopí význam nerealizovatelnosti tohoto požadavku. I u nás byly a jsou útoky proti privatizaci (pod pohrůžkou masového praní špinavých peněz, zneužívání privilegovaných (inside) informací, apod.) založeny na údajné legislativní nepřipravenosti státu – zejména na jeho neschopnosti vstřebat prudký nástup soukromého podnikání. Právě v tom tedy shledáváme Pejovichovo zásadní nepochopení věci.

V návaznosti na to bychom ale chtěli dodat ještě jednu důležitou věc, jeden dodatečný argument. I prostý self interest hlavních aktérů transformace je (čili i nás) nutil uvažovat přesně opačně, než se domnívá Pejovich. Protagonisté privatizačního procesu totiž věděli, že jsou ve velkém osobním ohrožení, a to právě díky nevyhnutelné a ničím nezaměnitelné institucionální nedostatečnosti státu, který „za pochodu“ budovali. Jinak řečeno, velice dobře jsme od začátku věděli (a později na vlastní kůži zažili), jak mimořádně obtížné je obhajovat případné, ale nutně vznikajících transformační nehody a že naopak není nic jednoduššího, než kritizovat a někdy až kriminalizovat činnost naši, či našich spolupracovníků. Přitom technicky (i soudně) je téměř nemožné dostatečně rychle a jasně rozlišit, která z nehod je skutečně systémová, tj. která je důsledkem systémového defektu a vyžaduje příslušné institucionální přizpůsobení – změnu zákona, založení nového úřadu či samostatné složky policie apod. – a která nehoda je jen selháním konkrétních lidí, či konkrétní firmy, či dokonce pouhou náhodou.

Nedostatečný – a opakujeme, že nevyhnutelně nedostatečný – stav legislativně právního prostředí tedy umožňuje útočit na privatizaci a její protagonisty i pomocí jimi nikdy a nijak neovlivnitelných nehod privatizačního či obecného typu, a to ve výrazně nebezpečnější podobě, než je tomu u podobných nehod v netransformujících se ekonomikách. Velice obtížně se veřejnosti říká, že se těmto problémům nelze ve chvíli transformace vyhnout, či dokonce, že až teprve na jejich základě a díky nim vznikají námi hledané instituce, jejich konkrétní agenda a jejich schopnost tuto agendu fakticky realizovat.

Nezapomeňme při tom, že příčinou popisovaných nehod je i vnitřní rozpornost samotné privatizace, kdy stát je nucen konat něco, co mu z principiálních důvodů nepřísluší a co neumí. Privatizace je, nepochybně a zcela správně, věcí veřejnou. Ale zároveň jde o soukromoprávní transakci, pro kterou je normální, když svůj majetek prodává jeho skutečný, tj. soukromý vlastník. Z povahy soukromého vlastnictví vyplývá, že takový prodávající je velmi výrazně zainteresovaný na výsledku a že je v tomto smyslu nepodplatitelný. Prodá-li svůj majetek výhodně nebo naopak nevýhodně, je jeho soukromá věc. Státu do toho nic není a nemělo by jej v principu zajímat ani to, jak funguje podnikatelova interní kontrola, tj. jak efektivně dokáže soukromý podnikatel vymýtit případnou korupci v řadách svých zaměstnanců. Takový podnikatel se případnými odhaleními jistě nechlubí, veřejnost do nich jistě nezasvěcuje.

V případě státního vlastnictví žádná taková internalizace problémů nepřipadá v úvahu, alespoň pokud mluvíme o demokratické společnosti, resp. o vytváření demokratické společnosti. Jak již bylo řečeno, všechny faktické, ale i domnělé nehody týkající se státního majetku se okamžitě a naprosto správně stávají věcí veřejnou, což ovšem, z povahy věci, silně komplikuje jakékoli nakládání s tímto státním majetkem. Na první pohled neřešitelná se tedy musí jevit situace, kdy, jak tomu bylo u nás, ve státním vlastnictví je v zásadě všechno a současně s tím, což je zde naše hlavní téma, teprve vzniká legislativně právní ochrana protagonistů privatizace.

Diskuse k bodu b) se již zabývá vlastní možností inženýrsky fázovat transformační kroky. Sám Pejovich uvádí (na str. 217), že: „… skutečný výsledek transformace závisí na těch, kdo institucionální změny realizují stejně jako na těch, kdo je formulují …“. Hned vzápětí, rovněž správně, upozorňuje, že všichni tito hráči mají svou minulost a že jsou tak či onak dotčeni tím, že celý svůj dospělý život strávili v institucionálním uspořádání, které má být měněno. To je, samozřejmě, banální pravda. Problém spatřujeme v tom, že si autor neklade daleko závažnější otázku: do jaké míry má (či může mít) post-komunistický stát celý transformační proces pod svou kontrolou. Možná je to ale u Pejoviche pochopitelné, neboť i nás k ostrému vidění tohoto problému přiměla až realita. Celkem rychle jsme začali rozlišovat, co je, či naopak co není shora ovladatelné, případně, co je, ať chceme či nechceme, výsledkem spontánního procesu (tj. často nahodilé výslednice nejrůznějších politických a ekonomických sil a zájmů). Kladli jsme si proto otázku, jak daleko může sahat naše snaha o „optimalizaci“ transformačního procesu, tj., de facto, naše sociálně inženýrská ambice. Do jaké míry je jakákoli vláda schopna jednotlivá transformační opatření řadit a správně časovat? Na jaké impulzy společnosti je třeba reagovat hned a které je možné ponechat dalšímu vývoji? Je například možné zahájit privatizaci před deregulací cen? Lze naše státní podniky privatizovat v prostředí, které nemá kvalitní obchodní zákoník?

Kdyby bylo ideální řazení možné, měl by být ten který transformační krok pozdržen, dokud nebude proveden krok jiný. Jak jsme ale již mnohokrát argumentovali, transformace má své spontánní složky a těm se nelze bránit, resp. ubránit. Mimořádně silně to platí pro privatizaci. Tu odkládat nelze, protože tak či onak stejně proběhne – například jako tzv. prichvatizacija (v Rusku), spontánní privatizace (v Maďarsku), či tzv. odstátnění veřejnoprávního TV-kanálu (v České republice). Důvodem je to, že spolu s komunismem zanikne, v podstatě během několika hodin a dnů, i skutečný tehdejší „hospodář“ státního majetku, stranicko-byrokratický aparát. Ten sice dobře hospodařit neuměl, ale celkem efektivně jej ochránil před „vnějšími nájezdy“.

4. Komunismus vs. obecný socialismus

Celou jednu kapitolu diskutovaného článku (str. 216 – 222) věnuje Pejovich otázce dekomunizace společnosti. Je to pro něj natolik závažné téma, že tento proces dává do vztahu s denacifikací Německa po II. světové válce. Sice připouští, že i denacifikace se nakonec trochu vytratila, nicméně stále má za to, že byla razantnější, než jak proběhlo ve střední a východní Evropě očištění státu od komunistů.

Pejovich považuje za chybu, že (str. 217): „ … Po roce 1989 nebyly komunistické strany postaveny mimo zákon … nebyly prohlášeny za zločinecké organizace …“. Dokonce hledá korelaci mezi touto chybou a nedostatky transformačního procesu, což je něco, co nás, kteří jsme transformační proces prováděli, nikdy nenapadlo. My bychom řekli – tehdy i nyní – že je korelační koeficient tohoto funkčního vztahu statisticky nevýznamný. Pejovich to však vidí jinak a svůj analytický úkol formuluje takto: „…institucionální restrukturalizace přinesla odlišné výsledky … dokonce v tak kulturně podobných zemích jako Česká republika a Slovenskoa proto je třeba se ptát, kdo konkrétně byl nositelem změn, jaké měl zájmy a motivace …“. Tuto potřebu zakládá zejména na svém přesvědčení, že se bývalí komunisté nikdy nezbaví svých stereotypů uvažování a zejména (viz str. 218): „… kdykoli jim vznikne nějaký problém, chtějí ho řešit pomocí státu …“ a že tito bývalí komunisté (str. 221): „… díky svým zvykům a návykům z minulosti … třeba ne vždy vědomě upřednostňují politická řešení oslabující vlastnická práva a posilující regulaci …“.

Pro plné pochopení, koho má Pejovich na mysli, uveďme, že jeho prvním příkladem je Zoran Djindjich(17), u kterého Pejovichovi vadí (viz str. 218), že tento pozdější symbol demokratických a tržních reforem v Srbsku: „ … ještě koncem 80. let váhal se zařazením privatizace do programu nově konstituované Srbské demokratické strany …“, aby posléze nezaváhal: „… poslat přihlášku do socialistické internacionály …“. Jako druhý takový příklad bývalého člena komunistické strany Pejovich uvádí Poláka Grzegorze Kolodka(18), i nám dobře známého zastánce levicových (socialistických) představ o nezastupitelnosti státní regulace.

Pejovichův anti-komunismus je trvající, a z jeho úst to není jeden z mnoha výkřiků poplatných dnešnímu, zejména evropskému (či českému) uspořádání politických sil. Bereme proto jeho názory velmi vážně, nicméně hned upozorníme, že komunismus se v Evropě zabydlel v nejrůznějších podobách a nám se zdá, že Pejovich, zřejmě ovlivněn jugoslávskou variantou komunismu, zaměňuje komunistickou indoktrinaci se standardním levicovým (socialistickým) přesvědčením.(19)

Jeho názor tedy považujeme za chybný, či přinejmenším za nikoli obecně platný. Jde o chybnou premisu člověka, která vychází z obrazu vytvořeného mimo realitu. Na konci osmdesátých let u nás nebyla žádná armáda skutečných komunistů. V milionové „armádě“ straníků byla většina těch, kteří měli legitimaci KSČ jen kvůli svým osobním zájmům. Mnozí z nich přivítali pád komunismu s nadšením, protože i jim nový režim umožnil daleko lépe uplatňovat jejich ambice a zájmy.

Proto tolik nejde o „návyky z minulosti“. Spíše jde o tíhnutí většiny k rovnostářství, k odporu k elitám (představovaných obvykle „cizáky“), k úspěchu jen některých. Teprve ve druhé polovině devadesátých let se mínění většinové české společnosti vrací k jistým „stereotypům“, ale ty jsou charakteristické spíše pro současný evropský socialismus než pro původní komunismus.

Domníváme se že, pokud by Pejovich strávil posledních 16 let s námi, byl by to určitě on, kdo by považoval postoje například již zmíněného Josepha Stiglitze za nebezpečnější, než byly Djindjichovy námluvy se socialistickou internacionálou, Kolodkovy představy o regulaci trhu, či požadavky Miloše Zemana na založení ministerstva pro strategické plánování. V naší zemi by například nikdy nemohlo dojít k založení silně anti-liberální, organizačně nesmyslné a personálně zdevastované Komise pro cenné papíry, nebýt Stiglitzovy přímé osobní angažovanosti. Pro účely naší argumentace se však ještě lépe hodí Stiglitzovo mimořádně agresivní tažení proti ruským radikálním reformátorům jako Boris Fjodorov, Jegor Gajdar, Anatolij Čubajs, tedy lidem, kteří byli v komunistické éře členy KSSS.

Samozřejmě nepopíráme, že desítky let života v institucionálním uspořádání komunistického státu má na myšlení lidí nějaký dopad. Ale například naše domácí spory ohledně ekonomické transformace se neformovaly podle minulého členství či nečlenství v komunistické straně, jakkoli je politicky lákavé vyslovit opačný názor. Takového politického populismu však nejsme schopni.

Zároveň je třeba přiznat, že v této mimořádně citlivé otázce je jistě mnoho nezodpovězeného a zřejmě bude ještě dlouho trvat, než naši minulost beze zbytku pochopíme, či se na ni alespoň dokážeme podívat s patřičným odstupem a bez dnešních osobních společenských, či dokonce politických zábran. Nicméně, aby si tato naše diskuse vůbec zasloužila akademický statut, měli bychom jít s kůží na trh a předložit k úvaze svou vlastní hypotézu. Třeba tu, že Pejovich v uvedené věci nepatřičně zobecnil jugoslávskou zkušenost, kdy ideologická indoktrinace (někdy označovaná jako titoismus) byla těsněji korelována se členstvím v jejich, na naše poměry až neuvěřitelně liberální komunistické (či socialistické?) straně.(20) Naše hypotéza by pak mohla pokračovat i tak, že jugoslávská komunistická strana se společnosti neodcizila do té míry, do jaké se to u nás podařilo KSČ, například po roce 1968. Členství v jugoslávské komunistické straně tedy nemuselo být natolik formální, jak se stalo zvykem u nás. Pejovich proto může mít pravdu v tom, že pro významnou část jugoslávských komunistů reprezentovalo jejich členství skutečné titoistické, silně socialistické přesvědčení.

U nás tomu ale bylo zjevně jinak. Pejovichovu kritériu jistě neodpovídalo rozdělení naší ekonomické obce v 70. a 80. létech a, jak již řečeno, ani pozdější rozdělení formací bojujících o konečnou podobu naší transformace.

5. Úkoly státu vs. reálná schopnost je realizovat

Patří k Pejovichově noblese, že se neomezuje na kritiku, ale že předkládá i své vlastní návrhy. Již jsme naznačili, že se podle něho mělo postupovat tak, že stát prodá svůj majetek a takto získané výnosy rozdělí mezi obyvatelstvo. Snad ani nemůžeme uvěřit, že by takovýto heroický konstruktivistický úkol chtěl státu (jakémukoli, i post-komunistickému) uložit prominentní člen Mont Pelerin Society, zakladatel property right school a významný představitel institucionální ekonomie. Naše pochybnosti (či dokonce rozpaky) vyplývají z toho, že post-komunistický stát by měl být podle Pejoviche schopen:

1) vyřešit problém oceňování podniku,

2) technicky zvládnout vlastní transfer podniku z jedné osoby na druhou,

3) získané prostředky nějak „spravedlivě“ rozdělit.

Bod 1) se odvíjí od problému nalezení hodnoty (ceny) čehokoli, co nebylo a není na trhu, co nebylo a není po dostatečně dlouhou dobu předmětem nabídky a poptávky. Pro velkou většinu podniků je (za všech okolností) jejich oceňování „jedním velkým tajemstvím“, což lze doložit například výčtem metodik používaných nejrůznějšími poradenskými firmami.(21) Dnes již víme, že v zásadě každý příslušně motivovaný účetní umí o libovolném podniku prokázat, že má libovolnou hodnotu, třeba i nulovou, či (je-li potřeba) dokonce zápornou. Světově proslul případ ENRON. U nás jsme se o téže pravdě nedávno přesvědčili v přímém přenosu, kdy byla ex post (!) oceňována nejdříve znárodněná a pak hned zase privatizovaná jedna z nejvýznamnějších bank (IPB).

K oceňování našich podniků v oněch letech 1990 - 1993 lze pak již jen dodat, že se tak muselo stát v době, kdy se podniky měly vyrovnat se zcela novým daňovým systémem, kdy musely jinak účtovat a kdy se jim rozpadly všechny dosavadní „trhy“, tj. státem garantované dodavatelsko-odběratelské vztahy, například zahraniční obchod v rámci RVHP, včetně „výměny zboží“ se SSSR. V uvedených letech nemohl mít důvěryhodnou informaci o hodnotě privatizovaných podniků nikdo, tím méně pak stát.

Naše poznámky sub 2) jsou hodně technicistní, ale i tak je vhodné zdůraznit, že na rozdíl od rohlíků, elektroniky apod. reprezentuje, i při známé ceně, prodej podniku mimořádně komplikovanou a velmi nákladnou proceduru. Tzv. mergers and acquisitions zaměstnávají rozsáhlé poradenské a právní kapacity a nezřídka trvají i několik let. Asi tedy nepřekvapí, že transakční náklady na tyto podpůrné činnosti mohou být vyšší, než je hodnota toho, co má být privatizováno.

Je-li předmětem transakce podnik, který patří státu, ke všem již uvedeným těžkostem přistoupí i mimořádná politická citlivost případného prodeje. Pro libovolnou opoziční (či menší koaliční) stranu je každý privatizační pokus dobrou příležitostí vyřídit si účty s vládou, či s některým jejím členem. U nás lze tyto politické hrádky ilustrovat na nedávných pokusech prodat UNIPETROL.

Nejvážnější jsou ovšem naše výhrady sub 3). Pejovichův návrh, pokud mu dobře rozumíme, jakoby naznačuje, že tento klasik institucionální ekonomie zapomíná, že hledání nové vlastnické struktury je vlastním jádrem řešeného institucionálního problému a že vytvoření libovolných nových institucí (tedy i těch vlastnických) vždy něco stojí - nemluvě o nákladech rušení institucí starých. Již jsme naznačili, že podle našich zkušeností mohou být tyto institucionálně-transakční náklady leckdy větší než případné privatizační výnosy. Dokonalou evidenci by v tomto směru mohlo poskytnout účetnictví Treuhand Anstalt, tj. instituce zajišťující, při mimořádných transakčních nákladech, privatizaci bývalé NDR.

6. Shrnutí a závěry

Snad jsme dali dostatečně najevo, že i když v tomto textu používáme některé ostřejší soudy, Pejovichova přínosu pro rozvoj ekonomického myšlení si velmi vážíme. Dokladem snad může být i to, že u autora menšího kalibru bychom možná váhali, zda se pustit i do témat, která se snadno dostanou na samotnou hranici metodologického detailu, či, při zlovolném výkladu, společenské a politické korektnosti.

Kromě jiného jsme tedy chtěli ukázat, čím je pro nás mainstream economics a že jsme si vědomi poznatků, které Pejovich doporučuje nositelům institucionální restrukturalizace. Bez ohledu na to, jak efektivně se nám podařilo uvedených poznatků využít, na rakouské škole, transakčních nákladech, koncepci public choice apod. jsme – tak říkajíc – vyrůstali, a to, pro Pejoviche možná překvapivě, přestože naše mezinárodní kontakty byly v té době téměř neexistující.

Právě z této metodologické základny pro nás ovšem vyplývalo, že vybudování nových institucí bude jistě trvat déle a vyžadovat větší náklady, než by si leckdo třeba i přál. V nově vznikající ekonomice jsme za nejobtížnější (a nejnákladnější) úlohy považovali:

· vznik vyspělého (zralého) podnikatelského stavu, jehož interní vztahy již budou založeny především na vzájemné důvěře a

· zavedení přehledného právního rámce a jeho dostatečně rychlé vynutitelnosti.

Ještě jednou proto zopakujme, že nic z toho není možné, z definice, dosáhnout v krátkém časovém období. Právě proto ovšem nedává žádný smysl těmito středně- a dlouhodobými cíli podmiňovat zahájení transformačního procesu.


1 - V době vzniku tzv. Scénáře ekonomické reformy působili autoři na československém ministerstvu financí, jako ministr, resp. náměstek ministra. V současnosti je Václav Klaus prezidentem České republiky, Dušan Tříska soukromě podniká v oboru informačních technologií. Oba vyučují na VŠE.

2 - Svetozar Pejovich: On the Privatization of „Stolen Goods“ in Central and Eastern Europe. The Independent Review, v. X, N. 2, Fall 2005, , ss. 209-229. ISSN 1086– 653.

3 - V Příloze je nástin Pejovichovy profesní kariéry a velice stručný výběr z jeho rozsáhlé literární produkce.

4 - Kromě dále citovaných pramenů jsou to Klaus (1997b), (1997c), (1999), (2004), (2005a), (2005b); Tříska (1994), (1995), (1996).

5 - Viz sborník CEPu č. 13/2002 a v něm naše příspěvky Klaus (2002a) a Tříska (2002a). Kritická hodnocení této metody lze nalézt na nejrůznějších místech; nijak se jim nevyhýbáme, viz například tamtéž Mládek (2002), pro který ovšem může být zajímavé i jeho porovnání se zcela odlišně laděným, dřívějším textem Mládek (1995).

6 - Viz nedávný vzpomínkový text, Klaus (2006).

7 - Viz například Klaus, Tříska (1987a), či v poněkud širší souvislosti Klaus, Tříska (1987b).

8 - CATO Journal, Volume 25, No. 3, Fall 2005

9 - Související, či obdobné cíle lze nalézt v mnoha jiných pracích, například Frydman, Rapaczynski, Earle (1993), Simoneti, Tříska (1994), Bokros (2001), Kočenda (2001).

10 - Tříska (1991a), (1991b).

11 - K „restrukturalizaci“ tohoto typu viz Klaus (1991).

12 - Klaus (1993a), (1993b), Tříska (1992).

13 - Klaus (1994).

14 - Klaus (1997a).

15 - Joseph Stiglitz (nar. 1943): zdobí jej mimořádná akademická kariéra, za níž po zásluze získal Nobelovu cenu – viz Tříska (2002b). V našich souvislostech je ale jeho váha dána zejména jeho politickými funkcemi předsedy Rady ekonomických poradců prezidenta Clintona (1995-97) a dále pak hlavního ekonoma Světové banky (1997-2000).

16 - Námi kritizované Stiglitzovy názory na transformaci lze v jistém souhrnu najít například ve Stiglitz (1999); kritická reakce je například v Klaus (2002b).

17 - Zoran Djindjich (Džindžič) (nar. 1952): vystudoval Bělehradskou universitu a poté pokračoval ve studiu filosofie ve Frankfurtu u profesora Habermase. Doktorát získal na univerzitě v Kostnici. Do Jugoslávie se vrátil v roce 1989. Již jako předseda vlády se stal dne 12. března 2003 obětí atentátu.

18 - Grzegorz W. Kołodko (nar. 1949): profesor a doktor věd v oboru ekonomie, absolvent SGH (dříve SGPiS, dnes též Warsaw School of Economics) a stipendista Fulbrightovy nadace. Účastník známých diskusí u kulatého stolu (jaro 1989)”, místopředseda vlády a ministr financí ve vládách, které vedli W. Pawlak (1994-1995), J. Oleksy (1995-1996), W. Cimoszevicz (1996-1997) a L. Miller (2002-2003).

19 - Ilustrativní může být informace, nevíme, jak ověřená, ale jistě příznačná, že Zoran Djindjich měl za svých studií ve Frankfurtu pravidelně navštěvovat největší levicové knihkupectví „Libresso“, kde v té době údajně pracoval i Joschka Fischer.

20 - O paradoxu, že relativní vyspělost Jugoslávie nemusela být pro její pozdější transformaci výhodou, jsme se zmínili v Klaus, Tříska (1995).

21 - Jedna z prvních knih, které se nám tehdy dostaly do ruky, je Copeland a kol. (1990).


Literatura

Bokros, L. (2001) Rozdílné cesty visegradských dvojčat k relativní prosperitě, Finance a úvěr č. 4/2001

Copeland, T. a kol: (1990) Valuation: Measuring and Managing the Value of Companies, John Wiley and Sons, New York

Frydman, R., Rapaczynski, A. a Earle, J.S (1993) The Privatization process in Central Europe, Central European University, New York

Klaus V. (1991) Budeme podniky privatizovat, anebo sanovat?, in: Nemám rád katastrofické scénáře, Sagit, Praha

_________ (1993a) Privatization Experience: The Czech Case, přednáška pro International Chamber of Commerce Meeting, Cancún, Mexico, October 21, 1993

_________ (1993b) The Ten Commandments of Systemic Reform, The Group of Thirty, Vienna, April 1993, republished in: The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe, CATO Institute, Washington D.C., 1997

_________ (1994) Transformation Rules: The Hypothesis of Two Cushions, in: Dismantling Socialism: An Interim Report, Praha

_________ (1997a) Systemic change: The Delicate Mixture of Intentions and Spontaneity, in: The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe, CATO Institute, Washington D.C., 1997

_________ (1997b) The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe, CATO Institute, Washington D.C., 1997

_________ (1997c) A Short or Long Way to Privatization: The Czech Experience, in: An Austrian in France, edited by Kurt R. Leube, Angelo M. Petroni, James S. Sadowsky, La Rosa, Torino, 1997

_________ (1999) Země, kde se již dva roky nevládne, CEP, Praha, 1999

_________ (2002a) K desátému výročí kupónové privatizace. In: Kupónová privatizace, CEP, č. 13/2002. Praha

_________ (2002b) Nobelova cena, Prof. Stiglitz a jeho soudy o české ekonomice, Lidové noviny, 3.1.2002

_________ (2004) Dynamika postkomunistické transformace a její alternativní výklady, in: Rok první, Knižní klub, Praha

_________ (2005a) What Lessons Can Be Learned from Privatization in a Post-Communist Country: The Czech Experience, World Economic Development Congress, Washington D.C., September 1998, in: On the Road to Democracy, National Center for Policy Analysis, Dallas, Texas, 2005

__________ (2005b) On the Road to Democracy, National Center for Policy Analysis, Dallas, Texas, 2005

_________ (2006) Před patnácti lety se u nás začal rodit kapitalismus, Mladá fronta Dnes, 11.1.2006

Klaus V., Tříska, D. (1987a) James McGill Buchanan – Nobelova cena za ekonomii 1986, Ekonomicko-matematický obzor 2/1987, Praha

_________ (1987b) Ekonomie Nicholase Kaldora - nová ekonomie, nebo jiné ambice? Politická ekonomie 9/1987, Praha

_________ (1995) Review Article of János Kornai’s „The Socialist System: the Political Economy of Socialism“. Buksz, Budapest Winter 1994; česky Finance a úvěr, jaro 1995

Kočenda, E. (2001) Transformace a konvergence ve střední a východní Evropě, Finance a úvěr 4/2001

Mládek J. (1995) Voucher Privatisation in the Czech Republic and Slovakia, in: Mass Privatization: An Initial Assessment, Centre for co-operation with the economies in transition, OECD, Paris

Mládek J. (2002) Kupónová privatizace – politický úspěch, ekonomické selhání. In: Kupónová privatizace, Ekonomika, právo a politika č. 13/2002. CEP, Praha

Simoneti M., Tříska D., red. (1994) Investment Funds as Intermediaries of Privatization, CEEPN, Ljubljana

Stiglitz J. E. (1999) Whither Reform? Ten Years of the Transition, Keynote Address Paper prepared for the Annual Bank Conference on Development Economics, Washington, D.C., April 1999

Tříska D. (1991a) Political, Organizational, and Legislative Aspects of Mass Privatization, Privatization in Central and Eastern Europe, CEEPN, Ljubljana

_________ (1991b) O vítězích a poražených, Sobotní telegraf, 13.6.1991, Praha

_________ (1992) Privatization and Corporate Governance in Eastern Europe: Comment, In: Central and Eastern Europe Roads to Growth. Seminar in Baden, Austria, April 15-18, 1991, International Monetary Fund, Washington 1992

_________ (1994) Postprivatizační restrukturalizace vlastnictví, in: Dnešní fáze restrukturalizace vlastnických vztahů v ČR - úspěchy a problémy, Česká společnost ekonomická, září 1994

_________ (1995) Post-privatization Securities Markets, in: Mass Privatization: An Initial Assessment, Centre for co-operation with the economies in transition, OECD, Paris

_________ (1996) Post-privatization ownership structure and competition, The Mont Pelerin Society Meeting, Vienna, September 1996

_________ (2002a) Východiska, cíle a principy provedení kupónové privatizace. In: Kupónová privatizace, Ekonomika, právo a politika č. 13/2002. CEP, Praha

_________ (2002b) Nedokonalosti trhu a jejich řešení. Ekonomika, právo a politika č. 19/2002. CEP, Praha



Příloha - SVETOZAR PEJOVICH, základní údaje

Vzdělání:

1963 Ph.D. in Economics, Georgetown University
1955 LL.B., University of Belgrade

Aktuální postavení:

Professor of Emeritus, Texas A&M University, College Station, Texas

Senior Research Fellow, International Centre for Economic Research, Torino, Italy

Literatura

Autor knih

1966 The Market-Planned Economy of Yugoslavia, University of Minnesota Press

1979 Fundamentals of Economics; A Property Rights Approach, The Fisher Institute (English and Spanish)

1979 Life in the Soviet Union: A Report Card on Socialism, The Fisher Institute

1990 The Economics of Property Rights: Towards a Theory of Comparative Economic Systems, Kluwer, Academic Publishers, Dordrecht, Netherlands.

1995 Economic Analysis of Institutions and Systems, Kluwer, Academic Publishers, Dordrecht, Netherlands

Editor sborníků

1974 The Economics of Property Rights, Ballinger Publishing Co. (koeditor: E. Furubotn)

1982 Economic and Philosophical Foundations of Capitalism, D. C. Heath Co.

1987 Socialism: Institutional, Philosophical and Economic Issues, Kluwer Academic Publishers (editor)

1997 The Economic Foundations of Property Rights, Edward Elgar Publishing

1999 The Economics of Property Rights, in the International Library of Critical Writings in Economics Series, Edward Elgar Publishing

Autor příspěvků do sborníků

1975 The Labor-Managed Firm and Bank Credit, Planning in Soviet-Type Economies, Cambridge University Press. J. Thornton, editor

1975 Property Rights and Economic Theory, (with E. Furubotn) Recent Advances in Economics, Irwin. R. Fels and J. Siegfried, editors

1975 The Firm, Monetary Policy and Property Rights in a Planned Economy," Reader on Self-Governing Social-ism, International Press. B. Horvat, editor

1976 The Concept of Property Rights," New Frontiers in Economics, Public Choice. G. Tullock, editor

1976 The Soviet Union and Eastern Block Countries," Economic Planning, Institute for Contemporary Studies. L. Chickering,

1983 The Development of Property Rights," Readings in the Economics of Law, Oxford University

1991 Economic Changes in Eastern Europe, Freiheit-Ordnung-Verantwortung, European Forum 1990, Alpba-ch, Aus-tria. O. Molden,.

1992 Quo Vadis Eastern Europe," The Market Solution to Economic Development in Eastern Europe, Edwin Mellen Press, New Jersey. R. McGee

1993 Institutions, Nationalism and The Transition Process in Eastern Europe," Liberalism and the Economic Order, Cambridge University Press and Social Philosophy and Policy Center. E. Paul

1995 Property Rights and the Behavior of the Firm in a Socialist State," Producer Cooperatives and Labor-Managed Systems, Edward Elgar Publishing, UK. D. Prychitko and J. Vanek.

1996 The Market for Institutions Vs The Strong Hand of The State", Economic Institutions, Markets and Competition, Edward Elgar Publishing, UK. B. Dallago and L. Mittone, editors.

1999 Law, Tradition and Liberalism in Practice: Quo Vadis, Eastern Europe,” The Meaning of Liberalism-East and West, CEU Press. Z. Suda and J. Musil.

Autor odborných článků

1969 Liberman's Reforms and Property Rights in the Soviet Union, Journal of Law and Economics, 12, April

1970 Property Rights and the Behavior of the Firm in a Socialist State, Zeitschrift fur Nationalokonomie, 30, Fall (with E. Furubotn)

1971 Towards a General Theory of Property Rights, Zeitschrift fur Nationalokonomie, 31, Spring

1972 Towards an Economic Theory of the Creation and Specification of Property Rights, Review of Social Economy, 30, September

1972 Property Rights and Economic Theory: A Survey of Recent Literature, Journal of Economic Literature, 10, September (with E. Furubotn)

1973 Alchian's and Demsetz's Property Rights Paradigm, Journal of Economic History, 33, March

1973 The Evolution of the Yugoslav Firm, 1965-72, Journal of Law and Economics, 16, October (with E. Furubotn)

1980 The Costs of Codetermination, Review of Social Economy, 38, December

1982 Karl Marx, Property Rights School and the Process of Social Change, Kyklos, 35, Fall

1983 Origins and Consequences of Alternative Property Rights, Journal of Pubic Finance and Public Choice, 3

1984 The Incentive to Innovate Under Alternative Property Rights, Cato Journal, 4, Fall

1987 Freedom, Property Rights and Innovation in Socialism," Kyklos, 40, Winter

1989 Liberty, Property Rights and Innovation in Eastern Europe, Cato Journal, 9, Summer

1990 A Property Rights Analysis of Perestroika, Communist Economies, 2, Summer

1992 A Property Rights Analysis of the Inefficiency of Investment Decisions by Labor-Managed Firms, Journal of Institutional and Theoretical Economics, 148, March

1992 Why Has the Labor-Managed Firm Failed?, Cato Journal, 12, Fall.

1992 Quo Vadis Eastern Europe: A Property Rights Analysis, Journal of Public Finance and Public Choice, 10, October-December.

1994 The Market for Institutions Vs Capitalism by Fiat: The Case of Eastern Europe, Kyklos, 47, December.

1997 Law, Tradition, and the Transition in Eastern Europe, The Independent Review, 2, September.

2001 From Socialism to the Market Economy: Postwar West Germany Versus Post-1989 East Bloc, The Independent Review, 5, June.

2003 Understanding the Transaction Costs of Transition: It’s the Culture, Stupid, Review of Austrian Economics, 16, December

2005 On the Privatization of „Stolen Goods“ in Central and Eastern Europe. The Independent Review, 2, Fall.

2006 The Uneven Results of Institutional Changes in Central and Eastern Europe: The Role of Culture, Social Philosophy and Policy, 23, No 1.

Politická ekonomie, VŠE, 3/2006

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu