Hlavní strana » Články a eseje » Bod obratu?

Bod obratu?

Články a eseje, 6. 11. 2001

Politická strana je mohutný, složitý, živý organismus, který žije velmi svébytným životem, v němž dopředu není nic dané, rozhodnuté, známé. Jde-li o demokratickou stranu. Jde-li navíc o stranu občanskou a pravicovou, platí to dvojnásob.

Ve skutečnosti není strana nic jiného než nabídka politického servisu pro veřejnost – tedy pro voliče. Před každými volbami každá strana říká: Vidíme svět tak a tak, jsme přesvědčeni, že k prosperitě a spokojenému, bezpečnému životu je třeba učinit to a to a proto vám nabízíme, že se naším prostřednictvím vaše zájmy - imponuje-li vám tato naše nabídka - uskuteční. Občan na tuto nabídku odpoví svým odevzdaným hlasem a pokud „jeho“ strana uspěje, sleduje, zda a jak jsou jeho zájmy během čtyř let volebního období skutečně prosazovány.

Různé levicové úhly pohledu mají úplně jiné ambice. Chtějí jako inženýři lidských duší prostřednictvím permanentních revolučních výbuchů měnit svět,  a to tak, aby odpovídal jejich, v podstatě vždy kolektivistickým vizím, neboť člověka ve skupině lze daleko lépe manipulovat a ovládat než jednotlivce. Autentická pravice s tímto postojem vede věčný zápas. Zápas o svobodu jedince, zápas o jeho právo vybrat si vlastní cestu za úspěšným a spokojeným životem podle vlastní hlavy, podle vlastních schopností, podle vlastního nadání a pracovitosti. To levice nechce přijmout. Proto potřebuje vyvolávat a organizovat permanentní kampaně za něco či proti někomu, proto útočí na vzedmuté vášně, proto ráda vodí lidi do ulic a vyzývá je, aby tam co nejvíce křičeli a skandovali – ať již jde o manifestační průvody za Prvních májů nebo o hysterická shromáždění za tzv. „televizní krize“. Nikdy se nesmíří s tím, že je většinový volební výsledek vzniklý v demokratické zemi z hlasování pro politické strany něčím závazným a že si menšinový názor musí – dokáže-li to – vydobít své místo na výsluní občanské přízně standardními postupy, diskusí a přesvědčováním.

Proto levičáci tak hlasitě vyzývají veřejnost k neustálému vstupování do politického dění jinými dvířky, jinými, takzvaně „nepolitickými“ metodami, pokud možno řadou drobných revolucí, v nichž dominují jednoduché pravdy a jednoduché slogany. Každodenní vzrušená, přehnaná, přecitlivělá či nekritická občanská starost o politickou situaci je v demokracii nenormální a nesprávná. U nás je to však považováno za správné a jak jsem řekl v závěru kongresu ODS v Ostravě, je to proto, že je nám občanská neposlušnost vydávána jejími obhájci za svobodu.

Právě to považuji za velmi špatné. Dělají to politikové, zejména ti nepolitičtí, neměla by to ale dělat naše média. Stačí, když budou vyrovnaně informovat, když představí čtenářům názorovou šíři našeho politického spektra tak, aby si mohli z této nabídky sami vybírat. Je to sice možná nedostižný ideál, ale přesto jsem optimista.

Prožil jsem tři velmi pracovní a zcela naplněné dny na 12. kongresu ODS. Jeho součástí byla účast řady novinářů z médií tištěných, televizních i rozhlasových. Potkával jsem se s nimi vlastně neustále. I s těmi, u kterých jsem mohl už dopředu říci nejen to, nač se budou ptát, ale i to, co později svým čtenářům, divákům a posluchačům sdělí. Mohl bych to napsat za ně, protože jejich zaujatost je nutí vyjadřovat se už léta stejným způsobem.

Když se ale nyní probírám referováním o jednání ODS, když sleduji „míru zkreslení“ toho, co se na našem zásadním kongresu skutečně dělo, říkalo a dělalo, mám přece jen dojem jistého posunu. Posunu od cílené manipulace k informaci. Pokud nejde jen o chvilkový „úlet“, ale o zárodek nové tendence, pak chci doufat a věřit, že se i v tomto ohledu může poslední kongres ODS stát významným bodem obratu k větší dospělosti naší nejen politické, ale i mediální scény k její větší vyváženosti, jinými slovy, k vyšší kvalitě servisu, který společně české veřejnosti nabízíme.

Václav Klaus, Lidové noviny, 5.11.2001