Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky při udělení čestného doktorátu ve Vojenské akademii Brno

Projevy a vystoupení, 31. 3. 2004

Vážený pane rektore, páni profesoři, členové akademického senátu, dámy a pánové,

dovolte mi, abych Vám poděkoval za poctu, kterou jste mi právě udělili, za poctu, které si opravdu vážím. Jak asi většina z Vás ví, nejsem v těchto věcech úplným nováčkem a není to první čestný doktorát, který dostávám. Od prvního, který mi byl v roce 1991 udělen na univerzitě v americkém Rochesteru, jich byly již téměř dvě desítky, a to i ve velmi vzdálených zemích cizích světadílů. Naposledy to bylo minulý týden v portugalském městě Portu. Byly to doktoráty z ekonomie, z práva, z politických nebo sociálních věd, z literatury a krásných umění, ale žádný z nich nebyl z oboru věd vojenských. V tomto smyslu se tedy dnes u mne jedná o premiéru. Vždy jsem bral ocenění tohoto typu velmi vážně a vždy jsem se při svém následném vystoupení snažil – vedle poděkování - říci i něco věcného k danému předmětu. Nikdy jsem nezůstal u neutrálního děkovacího projevu ve stylu vhodném pro každé místo a každou příležitost.

V posledních dnech či spíše týdnech jsem si vážně kladl otázku, co může ekonom a politik, nebo dnes snad už spíše politik a ekonom, říci vojákům o vojenství nebo k vojenství? Je-li si navíc vědom toho, že určitě nemá - je-li majorem v záloze – právo udílet nějaké knížecí rady nebo papouškovat někde rychle vyčtená moudra. Určitě také nemá mít takový člověk ambice hovořit právě teď a právě zde o ekonomice či financování armády. Nezbývá mi nic jiného, než se pokusit o určité volnější zamyšlení a to snad z úhlu, ze kterého se na tyto věci ti, kteří jsou ve vojenském světě ponořeni celý svůj život, možná nedívají.

Všiml jsem si, že z názvu Vaší školy při její připravované transformaci, která má za cíl – a v to pevně věřím – zvýšit její kvalitu, mizí slovo vojenský. A že je nahrazováno slovem obrana. Přemýšlel jsem o tom, zda je tato záměna slov pouhou náhodou, tedy něčím bez jakéhokoli hlubšího významu nebo zda sama tato změna názvu něco podstatného znamená a něco důležitého signalizuje. Zda byla tato záměna slov provedena vědomě. A ať je to tak či onak, zda je to – konec konců – změna ve správném směru. Dovolte mi k tomu říci pár slov. Může to sice vypadat jako trochu svévolná hra se slovy, ale já jsem přesvědčen, že tomu tak není. Jsem přesvědčen, že se tento posun slov dotýká samotné podstaty jednoho vážného problému dnešní doby.

Slovo vojenský je ve smyslu, který mne v této souvislosti zajímá, víceméně neutrální, ale slovo obrana stejně neutrální není. Toto slovo implikuje, že se jedná o obranu někoho nebo něčeho a dokonce si troufám říci, že bez patřičného adjektiva nebo přívlastku toto slovo jasný smysl či obsah nemá. Kdysi, když jsem byl na základní vojenské službě, jsme měli v naší zemi Ministerstvo národní obrany, v jehož budově jsem pravidelně, jednou za měsíc, vykonával službu velitele stráže. Tehdejší název byl oproti dnešnímu trochu jasnější, i když se teď v žádném případě nebudu pokoušet analyzovat faktickou realizaci slov národní obrana v různých historických okamžicích naší země a už vůbec ne to, zda tehdy, v rámci Varšavské smlouvy, opravdu šlo o národní obranu. V současnosti dnešního postmoderního - a mám strach říci - v mnohém postdemokratického světa však slovo národní přestalo být politicky korektní, a nikoli náhodou z názvu ministerstva vypadlo.

Dobře vím, že ve Vaší škole a na různých dalších fórech vedete diskuse o tom, nakolik máme mít armádu více méně stacionární (tedy nakolik má být vázána na teritórium země) a nakolik máme mít vojenské síly s charakterem primárně expedičním. To je de facto jen trochu jiná forma diskuse nad mou otázkou, diskuse nad slovem obrana koho či čeho, resp. to s tím těsně souvisí. Kladu si otázku, zda i nadále zůstává naším cílem obrana jedné konkrétní země, případně – na základě našeho vstupu do jistého aliančního seskupení – zda je cílem obrana komunity zemí, jejíž jsme složkou? Odpověď na tuto otázku není tak složitá, protože jsme se stali součástí jedné komunity zemí. Zdá se mi ale, že je v tom ještě něco jiného, něco s dalekosáhlejšími důsledky.

Jako odbočku bych chtěl zdůraznit, že jsem výraz vojenské síly použil nikoli bez úmyslu. Slovo armáda implikuje jistý celek, jistou ucelenou entitu, jistou vyváženou strukturu, napojenou na jisté teritórium. Chybí-li tato celostnost, ucelenost, vyváženost, vazba na konkrétní teritórium, je to ještě armáda? Nejsou to už „jen“ vojenské síly?

Vraťme se ale ke slovu obrana v dnešním chápání v rámci Severoatlantické aliance. Je alianční obrana „jenom“ vzájemným posilováním jednotlivých vojenských sil při obraně určitého teritória s tím, že se při vymezení teritória i nadále vychází z tzv. westfálského systému mezinárodního práva, kde je základní entitou stát nebo na základě dohody skupina států? Nebo už plně vycházíme ze stále více se prosazujícího internacionalistického či univerzalistického systému mezinárodního práva, kde je výchozím bodem nikoli teritórium, ale idea – v tomto kontextu idea lidských práv? To je podle mého názoru zcela zásadní rozdíl. Platí-li to druhé, pak už se evidentně nemůže jednat o obranu konkrétního teritória. Pak už jde o obranu jistých idejí, a to kdekoliv ve světě. To je ovšem zcela radikální obrat, který má zásadní důsledky i ohledně struktury našich vojenských sil. A nejen vojenských sil. Musíme si dát velký pozor, aby změny v této konkrétní věci nepředbíhaly obecnější změny celkové suverenity naší země.

Bez ohledu na to, co považuji za správné odpovědi na tyto otázky a bez ohledu na to, kde vidím politický prostor pro prosazování názorů, které já sám považuji za správné, se mi zdá, že je nezbytné, aby naše armáda (nebo snad naše vojenské síly) měly i věci tohoto typu co nejvíce vyjasněné, protože právě z nich musí vycházet základní principy budování vojenských jednotek a jejich struktura, koncepce získávání vojáků do armády, motivace vojáků a jejich odměňování, nároky na peníze daňových poplatníků naší vlastní země, naše účast v zahraničních misích, atd., atd.

Předpokládám, že je řada těchto věcí mnohým z Vás implicitně jasná, ale přál bych si, aby to bylo natolik jasné explicitně, aby o tom bylo možné seriózně diskutovat. Bez tohoto základu, bez tohoto základního obecného kompasu, nejsme schopni dobře rozhodovat sebemenší jednotlivosti. Musí se to stát součástí úvah o další transformaci nejen naší armády, ale i celé Severoatlantické aliance a její dlouhodobé soudržnosti a koherence. V minulosti byla tato aliance založena na poměrně srozumitelném společném zájmu, zatímco dnes se autentické zájmy jednotlivých zemí rozbíhají různým směrem a jako jednotící prvek přicházejí nebo snad „zůstávají“ výlučně společně sdílené hodnoty a společná kultura. Je to dostatečně stmelujícím faktorem? Je to dostatečným ospravedlněním dlouhodobosti, ne-li skoro permanentnosti aliančních misí tohoto nového typu?

Diskuse o těchto věcech vyžaduje dostatečný intelektuální potenciál a já věřím, že ho Vaše škola, snad už brzy Univerzita obrany, má a že ho bude dále zdokonalovat a rozmnožovat. I proto si svého dnešního ocenění od Vás tolik vážím.

Václav Klaus, Vojenská akademie, Brno, 31.3.2004