Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky Václava Klause v Poznani

Projevy a vystoupení, 28. 6. 2006

Pane prezidente, excelence, vážené dámy, vážení pánové,

vážím si toho, že mohu dnes – spolu s Vámi všemi – vzpomenout tragických událostí, které zde v Poznani před padesáti lety otřásly komunistickou totalitou a zahájily dlouhý, a – jak se ukázalo – nezastavitelný boj našich zemí za svobodu a demokracii. Ten byl ukončen celkovým zhroucením komunistického systému v závěru osmdesátých let.

Poznaňské povstání v červnu 1956 bylo spontánním protestem tisíců prostých dělníků proti špatným životním podmínkám, proti nízkým mzdám a hlavně proti komunistickému útlaku. Ti, jejichž jménem se komunistická diktatura na každém kroku oháněla a jejichž údajnými zájmy se snažila před veřejností svou politiku ospravedlňovat, poprvé jasně, otevřeně a hlasitě tomuto režimu řekli své NE. Jejich protest nebyl připravený a promyšlený. Byl to byl projev obyčejného lidského zoufalství, byl to výraz nespokojenosti s neúnosnými poměry, s atmosférou strachu a teroru a s totalitním útlakem.

Režim na to zareagoval jediným způsobem, který znal. Vyslal do ulic tanky a povstání utopil v krvi. O život při tom přišlo 75 lidí a desítky jich bylo zraněných. Jejich oběť však nebyla marná. Stalinistickému režimu v Polsku, otřesenému již o dva roky dříve odhalením Stalinových zločinů, zasadilo poznaňské povstání nevyléčitelnou ránu. Komunistická diktatura se od té doby držela u moci už jen strachem z možné sovětské intervence a sebemenší důvěru a podporu společnosti nebyla schopna získat. Z poznaňských ulic roku 1956 proto vedla přímá cesta do gdaňských loděnic roku 1980, ke vzniku Solidarity a k postupné agónii celého komunistického režimu.

Ohromný byl význam poznaňského povstání i pro osudy dalších zemí střední Evropy. Bylo jedním z impulsů, který podnítil maďarskou protikomunistickou revoluci roku 1956, brutálně potlačenou sovětskou vojenskou intervencí. Jeho příklad působil intenzivně i v Československu a přispěl k rostoucí deziluzi, která vyústila v reformní pokusy druhé poloviny šedesátých let. Stejně jako v Poznani a v Budapešti, i v Praze byly jedinou odpovědí komunismu na nespokojenost občanů a na požadavek svobody a demokracie tanky. Tyto historické tragédie nám daly společnou zkušenost a vytvořily mezi námi důležitý pocit solidarity a vzájemné podpory.

Tyto věci nesmějí být zapomenuty. Díky nim dobře víme, jakou cenu má svoboda a demokracie, jak velkou hodnotou je suverenita země, co je to diktát zvenčí a co podřízenost cizím zájmům. Tuto zkušenost jsme povinni zprostředkovávat i těm, kteří mají či měli to štěstí žít v podmínkách příznivějších.

Dnes se všechny naše země těší obnovené svobodě a demokracii. Naši bezpečnost garantuje členství v NATO a posiluje ji členství v Evropské unii. Přesto je stále třeba připomínat nebezpečí, které představují snahy omezovat lidskou svobodu, snahy regulovat nejrůznější oblasti lidského života a snahy z jednoho centra řídit celý náš různorodý a rozmanitý kontinent. Utopie a sociální inženýrství, které v minulosti způsobily tolik zla, nikdy nezmizí a pouze mění slovník a metody. Prosperita a stabilita našich zemí i celé Evropy závisí na tom, jak budeme schopni čelit jejich nebezpečí, jak budeme schopni bránit svobodu a demokracii a jak budeme na této cestě spolupracovat. Události, jakými bylo před 50 lety poznaňské povstání, nás k tomu zavazují.

Václav Klaus, slavnostní ceremoniál u příležitosti 50. výročí poznaňského povstání, Poznaň, 28. 6. 2006