Hlavní strana » Ekonomické texty » Demontáž centrálně plánované…

Demontáž centrálně plánované ekonomiky a cíle transformace

Ekonomické texty, 23. 3. 2001

Děkuji za pozvání na tuto vaši akci. Myslím, že je nesmírně potřebná. Je třeba, aby se některé věci nezapomínaly, abychom se snažili uplynulé desetileté období interpretovat co nejsprávnějším a co nejvěrnějším způsobem a abychom byli schopni z těchto interpretací snášet nános politizace problémů a dostávat se k podstatě věci.

Usmál jsem se, když jsem viděl pozvání na dnešní akci. Vím, že Mladí konzervativci musí své mládí dávat do popředí, ale když jsem si přečetl nadpis „3 generace ekonomů“, tak jsme s Karlem Dybou vzdychli, že už nás někdo vystrkuje až do té třetí generace. To je smutný výsledek, protože se pamatuji, že jsem před dobou, která se mi zdá skoro nedávnou, zakládal KMEN, Klub mladých ekonomů, a že se dlouhou dobu skupinka ekonomů kolem mě nazývala Mladí ekonomové, i když jsme stárli. Někdy v závěru 70. let jsme udělali seminář, takový ne zcela veřejný, a nazvali jsme ho Mladí ekonomové po deseti letech a v roce 1986 jsme udělali v rámci mnou organizovaných bankovních seminářů VTS seminář s názvem Mladí ekonomové po dvaceti letech. Dneska je to tedy Mladí ekonomové po třiceti letech nebo snad už i více.

Ohlížíme-li se zpět na dekádu demontáže centrálně plánované ekonomiky, zdá se mi, že některé věci začínají mít jasné kontury a stávají se – doufám – společným majetkem nás všech, kteří o tom uvažujeme a troufáme si o tom něco říkat, zatímco některé jiné věci nadále zůstávají zahalené ani ne tak mlhou, jako velkou protichůdností názorů a jsou zneužívány k politické manipulaci, která není férová. Chtěl bych nejdříve říci to, co si myslím, že už patří do té většinové argumentace, něco, co by se už mohlo vyučovat v základním kurzu ekonomie, a teprve pak přejdu k tomu, co zůstává předmětem sporu.

Ekonomická stránka transformace od komunismu ke svobodné společnosti a k tržní ekonomice byla založena na několika zásadních krocích, o kterých žádný velký spor pravděpodobně nemáme. Byla to rozsáhlá a dramatická liberalizace cen po půl století zamrzlých, zmražených administrovaných cen, byla to liberalizace zahraničního obchodu po půl století státního monopolu zahraničního obchodu a poloautarktní ekonomiky, byla to liberalizace vstupu na trh pro nejrůznější typy podniků, v dané chvíli podniků soukromých na straně jedné a zahraničních na straně druhé, byla to samozřejmě rozsáhlá a dramatická privatizace, protože bylo naprosto evidentní, že není možné čekat na postupný, pomalý zrod stovek či tisíců podniků, a že stejně tak nebylo možné čekat na postupný pomalý zánik a úhyn podniků státních. Dalším klíčovým prvkem byla makrostabilizace ekonomiky, a to všechno za vytváření nového legislativního a institucionálního rámce.

Zmínit těchto šest prvků je triviální. Koneckonců byly nám všem známy předem, proběhly ve všech transformujících se zemích a i když je o každém z nich možné napsat knížku, kouzlo reformování v izolovaném dívání se na tyto základní prvky v žádném případě nebylo. Zdá se mi docela užitečné přirovnat to ke hře v šachy. Popsat těchto šest základních pilířů transformace je asi něco takového, jako popsat jak táhne pěšec, jak táhne kůň, jak se dělá rošáda a takovéhle věci, ale v tom kouzlo šachové hry není. Šachová hra je až v reálném hraní, kdy se najednou všechny tyto kroky dostávají dohromady, a kdy jde strašně moc o to, jestli dříve táhnu střelcem z C1 na D2 anebo koněm z B1 na A3. To je klíčová věc, a proto vím, že celá obtíž reformování, a já bych řekl, že jsme to věděli předem, je v otázce sequencing, neboli v otázce řazení jednotlivých transformačních reformních kroků. Teprve díky tomu nastane úspěch nebo neúspěch celého tohoto procesu.

Známe krásné teoretické modely optimálního řazení transformačních kroků, ale já jsem celých deset let říkal a říkám to i ex post, s dnešním odstupem, že společenská transformace země není a nikdy nebyla cvičením v aplikované ekonomii, nikdy to nebyl proces, kde je jakýsi diktátor, dirigent, manipulátor, ten, který táhne s těmi pěšci na šachovnici. Vždycky to byl proces, který realizovaly desetimilióny lidí z masa a krve s jejich sny, názory, idejemi, zájmy. Proto sen o nějakém umělém manipulování tohoto procesu nějakým geniálním manipulátorem možný v žádném případě není a sledovat nějaké složité schéma opravdu nebylo možné. Čím více jsme toho věděli a čím více jsme věci mohli ovlivnit, tím lépe, ale kontrolovaný, regulovaný proces to nebyl. Možná stojí za to uvést jeden okrajový příběh, ale podle mého názoru docela půvabný. Na podzim roku 1999 se roztrhl pytel s konferencemi „Deset let poté“ a byl jsem i ve Varšavě na pozvání Leška Balcerowicze na takovéto polské konferenci. Byl tam také bývalý ruský premiér Gajdar. Po jeho přednášce nastala diskuse a někdo tlačil z pléna: „ Proč jste neudělali to, proč jste neudělali ono?“ a Gajdar podle mého názoru velmi vtipně a velmi hezky odpověděl: “Já jsem byl pouze Prime Minister of Russia, já jsem nebyl Tzar of Russia.“ Tato odpověď, ač naprosto banální, je pro pochopení těchto věcí klíčová.

Přesto je evidentní, že nějaká pravidla o řazení transformačních kroků existují. Troufám-li si s odstupem celého tohoto desetiletí udělat jejich základní typologii, pak se mi zdá, že transformační procesy ve světě probíhaly ve třech základních modelech či typech. První typ bych nazval „Nepřipravená liberalizace a deregulace“ celé řady ekonomických procesů. Myslím tím, nepřipravená v jednom smyslu – bez adekvátní makroekonomické stabilizace. Prototypem takového přístupu je samozřejmě Rusko a ruská transformace. Takovýto způsob transformace vyvolává obrovské politické, sociální a ekonomické náklady. Výsledkem je, že díky těmto obrovským nákladům jsou tyto reformní kroky obvykle odsouvány, přerušovány a transformace končí. Druhým typem byla transformace typická pro – při všech odlišnostech vzhledem k velmi se lišící rychlosti institucionálních reforem a velmi se lišící rychlosti privatizace – většinu zemí střední Evropy, kde šlo o liberalizační procesy s elementární makroekonomickou kontrolou. A konečně třetí model transformace je model gradualistický, založený na vytvoření duálního či dualistického systému, ve kterém vedle sebe koexistují reformované a nereformované části ekonomiky, mocný státní sektor a velmi dynamicky se rodící sektor privátní. Prototypem tohoto typu transformace není asi nikdo jiný než Čína. Tento gradualistický či dualistický model je možný jen za existence enormního demokratického deficitu, který jako jediný dovoluje takovéto fázování a organizování těchto procesů.

Jsem přesvědčen, že jsme to v naší zemi dělali pro nás jediným možným způsobem. Náš postup měl čtyři základní kroky. Prvním byl rezolutní pokus o makroekonomickou kontrolu, neboli nastolení viditelně restriktivní makroekonomické politiky před zahájením liberalizace a deregulace, před okamžikem liberalizace cen a liberalizace zahraničního obchodu. To byl krok číslo jedna, to byla éra roku 1990 a pokus nedopustit, aby se makroekonomická dimenze vymkla z rukou a aby zde zavládla hyperinflace nebo veliká inflace. Druhým charakteristickým rysem našeho typu transformace byla rychlá, ale – a na tom musím trvat – organizovaná privatizace ve snaze vyhnout se privatizaci spontánní, kterou jsme my tehdy viděli jako noční můru, jejímž prototypem bylo Maďarsko. Třetím charakteristickým rysem tohoto období byla pomalá, jistě nedokonalá, nicméně demokratickým, nikoliv žádným diktátorským způsobem probíhající evoluce institucionálního a legislativního rámce ekonomiky. A konečně čtvrtým výrazným charakteristickým rysem, nad kterým si dělám nejvíce otazníků, byla raná liberalizace kapitálového účtu platební bilance při existenci velmi zranitelného a slabého bankovního a finančního systému a ve světě rasantních a radikálních globálních pohybů kapitálu po celém světě.

Nebylo možné provádět nějaké sofistikované řazení reformních kroků, ale byli jsme si vědomi jednoho zásadního pravidla. A tím pravidlem bylo, že je nezbytné mít v ruce makroekonomickou situaci v zemi dříve než provedeme základní liberalizační kroky, zejména liberalizaci cen a zahraničního obchodu. Toho jsme si byli vědomi velmi dobře. Myslím ale, že jsme ne tolik docenili druhé pravidlo, které se v poslední době více a více zdůrazňuje a tímto pravidlem je mít elementárně stabilizovaný bankovní a finanční systém dříve než provedeme liberalizaci zahraničních finančních toků zejména na kapitálovém účtě. To první jsme věděli dobře, to druhé jsme věděli méně dobře. To první nám bylo doporučováno ze všech stran. To bylo ve všech textech o transformaci. To druhé nám až zas tak doporučováno nebylo.

To, co jsem uvedl, je něco, co bych považoval za společný jmenovatel, za věci, o kterých nevedeme fatální spor. Nyní bych chtěl přejít dále, kde už máme celou řadu protichůdných názorů. Zmínil bych opět čtyři hlavní body. Za prvé: mluvím o deregulaci a liberalizaci a stejně jako jsem se kdysi pokoušel vysvětlit základní rozdíl mezi klasickou či standardní privatizací a privatizací transformační, stejně zásadní rozdíl existuje mezi standardní a transformační deregulací a liberalizací. Standardní deregulace a liberalizace je problémem některých specifických sektorů nebo odvětví a provádí se už nad rámec elementárně deregulované a liberalizované ekonomiky. Je zásahem do přirozených či státem vytvořených monopolů a do poskytování některých veřejných statků. Na rozdíl od toho se transformační deregulace a liberalizace týkala ekonomiky jako celku. Byl to zásadní systémový řez a jejím cílem nebylo zvyšování efektivnosti toho či onoho sektoru ekonomiky.

Považuji za naprosto nevhodné tomu, co se v procesu liberalizace a deregulace u nás stalo, říkat šoková terapie. Na tom nebylo nic šokového. Bylo to s dostatečným předstihem oznamováno a bylo to připravováno velmi opatrnou makroekonomickou politikou. My jsme si tehdy byli vědomi, že v oblasti deregulace cen a deregulace zahraničního obchodu musíme udělat zásadní, jednorázový zlom, protože jsme věděli, že by parciální liberalizace a parciální deregulace, která nám byla mnoha lidmi tehdy vnucována (a dneska je zapomenuto, že to byl fatální střet), vedla k dalším ekonomickým distorzím, které jsme v žádném případě nechtěli vyvolávat. Tehdy byl veden velký boj vůči dvěma hlavním složkám naší politiky – proti fiskální a monetární restrikci a proti devalvaci s následným ukotvením kursu koruny. Provést tyto dva zásadní kroky bylo klíčové a sám za sebe musím říci, že moment devalvace k 29.12.1990 a volba míry této devalvace, byly pro mě osobně určitě nejtěžším životním politickým rozhodnutím. Prožíval jsem to s pocitem, že tím člověk ovlivňuje milióny lidí a osudy toho, co se v zemi stane nebo nestane. Udělal bych z toho jednu tezi a to navazuje na to, co jsem říkal před tím, že spojení liberalizace a stabilizace bylo naprosto nezbytným předpokladem úspěchu transformace jako celku.

Nepříjemným průvodním jevem počáteční fáze transformace byl poměrně hluboký ekonomický pokles. Spory o to, zda byl nebo nebyl nevyhnutelný, odvál do určité míry čas. Je naprosto evidentní, že k hlubokému poklesu došlo ve všech transformujících se zemích, a je celkem jasné, že hluboká změna ekonomických parametrů  a náhlé zmizení významné části trhu nemůže zůstat bez rozsáhlých ekonomických následků. Díváme-li se na to kvalitativně a nepřeme-li se teď o procenta, tento kvalitativní soud je zřejmý. V oné chvíli z ekonomiky zmizela jedna třetina našeho průmyslu, jedna čtvrtina našeho zemědělství a jedna pětina našeho HDP. Pád to byl obrovský, nicméně moje teze v této souvislosti zní asi takto: transformační pokles – jako zbavení se dále neúnosných, neudržitelných ekonomických aktivit minulé éry – je nevyhnutelným doprovodným procesem systémové změny. Opět netriviální závěr, dneska už za námi, ale někteří mladí konzervativci byli tak mladí, že si zásadní střety o tuto věc nepamatují. Nepamatují si to, že si spousta lidí myslela, že žádný transformační pokles nemusí být. Mysleli si, že transformace nemá žádné náklady, že stačí zrušit nejrůznější omezení, která dával komunistický režim a že bude následovat automatický ekonomický vzestup. Stejně jako Milton Friedman říká, že: „there are no free lunches“ (nejsou obědy zdarma), stejně tak platí: there is nothing like a free economic reform (není nic jako ekonomická reforma zdarma). Jsem přesvědčen, že je transformační pokles nevyhnutelným doprovodným procesem této systémové změny. Je to třeba připomínat, protože dnes a denně sledujeme debaty o tom, jestli je např. dnešní úroveň důchodů nad nebo pod rokem 1989.

Třetí poznámka se týká privatizace. Naše rychlá privatizace a já na slovu rychlá trvám, i když se v chaosu mediální anarchie dnešní doby může málem zdát, že privatizovat začala až vláda sociální demokracie. V těch prvních letech se v naší zemi privatizovaly ne tři, čtyři firmy ročně, ale tři, čtyři firmy za hodinu. V celém loňském roce, přes veškerý mediální humbuk, byl zprivatizován  jeden jediný podnik, a to sice Česká spořitelna do rukou  Die Erste. Žádná jiná privatizace v loňském roce neproběhla. Charakteristickým rysem prvního transformačního období byla rychlá privatizace a – bez ohledu na následný interpretační chaos – to byla privatizace organizovaného typu s cílem znemožnit nekontrolované a nekontrolovatelné rozkrádání státního majetku tehdejšími podnikovými managementy. Připomínám, že jsme se tehdy báli dvou věcí, neprivatizace jako v té chvíli velmi možného vývoje a toho, čemu se říká spontánní, živelná privatizace. To je už dneska zapomenutá věc. Pro nás byla noční můrou privatizace maďarského typu, živelná privatizace do rukou podnikových managementů postkádrovského světa. Ta kupodivu Maďarsku prošla, a to nejen politicky doma, což se nám zdálo ve vyhroceném politickém ovzduší naší země nemožné, a kupodivu prošla Maďarsku i zahraničně-politicky.

Ač jsme se živelné privatizace báli, jednoznačně říkám, že to nebylo stoprocentně úspěšné. Privatizace byla nutně pomalejší, než jak by bylo ideální a hlavně se nám nepodařilo zabránit přeměně státních podniků ve státní akciové společnosti a zabránit vytvoření instituce zvané Fond národního majetku. Báli jsme se vytvoření státních akciových společností, protože jsme věděli, že tím začíná nebezpečí rozutíkávání se těchto podniků. Přáli jsme si, hypoteticky, aby podniky byly ve fázi státních akciových společností jednu vteřinu nebo jednu minutu, aby to byl jenom formální mezikrok mezi existujícím stavem a privatizací, aby se v něm, uvnitř něho, nemohlo nic stát. Dobře víte, že se nám to plně nepodařilo a jakkoliv jsme se snažili do zákonů přidávat různé blokační paragrafy, které by bránily podnikovým managementům ve volném převádění majetku podniků, nebylo to zcela úspěšné. Kompromisní řešení, přijaté na podzim 1990 ve Scénáři ekonomické reformy pod tlakem právníků kolem Rychetského a pod tlakem ekonomů kolem Zemana a Komárka, se ukázalo jako velmi problematické, ale nám se tehdy zdálo být lepší postupovat tímto způsobem než nepostupovat vůbec. Tzv. česká cesta privatizace je nesmírně trivializována. Zužuje se například na kuponovou privatizaci – já doufám, že o tom zde Roman Češka promluví – což je naprostý nesmysl a velmi souhlasím s nedávným textem Evy Klvačové, která v Ekonomu napsala, že kupónová privatizace byla reziduální privatizací. Moje teze zní takto: česká privatizace byla organizovaná. Něco úplně jiného je osud privatizovaných podniků v navazující fázi.

Tím se dostávám k poslednímu bodu, a tím je ona navazující fáze. Je třeba odlišit řez, systémovou změnu nebo operaci v mém starém schématu – a já myslím, že v pořád dobrém příměru o nemocnici, kde jsou tři fáze: čekárna s předběžnými vyšetřeními, operační sál a potom rekonvalescence či rehabilitace – od hospodářské politiky v bezprostředně navazujícím období. Sem by zejména patřila diskuse měnové politiky od poloviny roku 1996 do dnešní doby, a opakovaně argumentuji, že tato politika českou ekonomiku nesmírně poškodila, a to její reálný i finanční sektor. Existence tzv. nesplácených úvěrů je nespornou realitou české ekonomiky, o kterou nikdo nikdy s nikým spor nevedl a nevede, ale spor je jen a jedině o tom, čeho jsou tyto úvěry důsledkem. Nakolik např. odrážejí starou zátěž, která u nás po roce 1989 nebyla zlikvidována ani splácením těch úvěrů, ani jejich odepsáním či profinancováním státním rozpočtem, ale ani vysokou inflací. (Česká republika měla absolutně nejmenší inflaci ze všech transformujících se zemí, což, jak se ukazuje, je mixed blessing. Nízká inflace zachránila úspory veřejnosti, ale také „zachránila“ dluhy jak státu, tak podniků. Země od Ruska po Polsko, které hyperinflací nechaly prolétnout všechna aktiva i pasiva, zlikvidovaly úspory veřejnosti, ale zlikvidovaly též staré dluhy. My jsme to neudělali.) Druhá příčina bylo jistě existující, nekvalitní a nechci teď spekulovat o tom, nakolik případně i záměrně špatné úvěrování podniků komerčními bankami. Dále sem patří i nepochybně krátkozraké chování managementů našich podniků, ale musím zmínit ještě faktor čtvrtý a tím je průběh hospodářského cyklu a přitvrzení podmínek pro fungování komerčních bank ze strany centrální banky. Není sporu, že v realitě šlo o kombinaci všech těchto čtyř vlivů, a dodat k tomu je možné jedině to, že první tři byly nevyhnutelné – a taky existovaly ve všech zemích a Česká republika určitě nebyla horší než jiné postkomunistické země – ale čtvrtý byl naší specifikou. Recese roku 1997 a let následujících vyvolaná ostrým šlápnutím na brzdy měnovou politikou, byla jen naše.

Před několika dny jsem dostal do ruky z Mitchell Securities docela zajímavou analýzu non performing loans v americké ekonomice v závislosti na průběhu ekonomického cyklu. U nás se kde kdo tváří, že jsou všechny naše špatné úvěry dány špatným úvěrováním. V americké ekonomice v relativně malé recesi roku 1991, činily špatné úvěry 16% všech úvěrů. Prudce to narůstalo od konce 80. let do roku 1991. Ve chvíli největšího boomu americké ekonomiky 1996 – 1998 podíl těchto špatných úvěrů poklesl pod 3% – ze 16 na méně než 3%, ale v roce 2000, v počínajících komplikacích americké ekonomiky, se tento index znovu posouvá nad 5% a dále roste. Vazba kvality úvěrového portfolia a fáze ekonomického cyklu je známou věcí, takže moje teze číslo čtyři zní takto: pro úspěšné dokončení transformace je klíčová fáze pooperační. Tehdy se dá v hospodářské politice udělat nejvíce chyb, a myslím, že se tehdy nejvíce chyb opravdu udělalo. Kdybych mohl mluvit déle, tak bych řekl, v čem vidím největší problém do budoucna. Ten vidím nikoliv ve sféře ekonomické, ale ve sféře neekonomické, ve sféře našeho veřejného sektoru, ve sféře našich pojistných či kvazipojistných systémů, zdravotního, penzijního, sociálního, ve sféře přehnaných státních regulací a tak dále, ale to by bylo na jinou debatu.

Václav Klaus, 12.2.2001