Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky Václava Klause v Lidicích

Projevy a vystoupení, 12. 6. 2004

Když jsem zde před devíti lety mluvil poprvé, řekl jsem, že zde byl spáchán jeden z nejstrašnějších zločinů, jaký zažila naše země a spolu s ní i celá Evropa. Nic netušící středočeská obec, jejíž obyvatelé se ničím zvláštním proti okupační moci neprovinili, byla přepadena oddíly gestapa a SS. Všichni dospělí muži byli zastřeleni, ženy byly poslány do koncentračních táborů, děti byly určeny na poněmčení a celá vesnice byla srovnána se zemí a vymazána z mapy.

K těmto slovům nemám co zásadního dodat. Chtěl bych zdůraznit snad jen to, že tato brutální likvidace celé obce byla promyšleným krokem, jehož smyslem bylo zastrašit český národ, zadusit jakoukoli myšlenku na odpor, pošlapat naději na obnovení samostatnosti našeho státu. V podstatě přednaznačoval hrůzné varianty „řešení české otázky“ jako celku, které Hitler, Heydrich a Frank plánovali provést po vítězné válce. Náš národ – podle těchto plánů – neměl mít v Evropě místo. Naše země měla být navěky součástí německé třetí říše.

Nestalo se tak. Jméno Lidice, o němž si němečtí okupanti mysleli, že je vymazáno z mapy, zůstalo a zůstane navždy v paměti našeho národa. Pro celý svět se stalo symbolem utrpení a obludnosti nacistických zločinů, stejně jako jména Osvětim a Oradour. Pomsta na nevinných obyvatelích této obce, de facto pomsta za Heydrichovu smrt, definitivně přervala nelehké, ale přesto dlouhá staletí existující soužití Čechů a Němců v naší zemi. Způsobila to, že už navždy bude soužití Čechů a Němců probíhat mimo území naší země, že bude vztahem mezi sousedy. Přejeme si, aby byl tento vztah co nejlepší.

S odstupem 62 let se nám doba II. světové války, okupace a spolu s tím i první poválečná léta může zdát nepochopitelná. I některá rozhodnutí vítězných mocností a poválečné československé vlády se nám dnes mohou zdát příliš paušální a ne dostatečně individuální. Ale to je pohled dnešní. To je pohled, který neodráží tehdejší prožitek našich rodičů a prarodičů a atmosféru tehdejší doby. Lidská rozhodnutí se však dělají tehdy, kdy se dělají, a ne s výhodou padesátiletého časového odstupu.

Když si dnes připomínáme toto smutné výročí a hledáme z něj poučení pro naše dnešní činy, nemůžeme si nevšimnout, že zlo často plodí další zlo. Různé dějinné souvislosti, tyto leckdy velmi zamotané řetězce příčin a následků je třeba analyzovat, je třeba je kriticky hodnotit, můžeme z nich být smutní, můžeme litovat, že se staly, můžeme se divit, že někdo něco takového mohl udělat, ale není možné chtít je dodatečně měnit. Navíc na to my, dnes žijící, nemáme žádné právo.

Mrzí nás, že se o to někteří stále znovu pokoušejí. Mrzí nás nedávná slova bavorského ministerského předsedy Stoibera. Nemůžeme se s nimi smiřovat. Jeden západoevropský státník mi minulý týden řekl, že je nemáme brát příliš vážně, neboť byly proneseny jako předvolební agitace pro potlesk jedné, relativně úzké skupiny lidí. Řekl jsem mu, že za několik dní pojedu do Lidic a že tam také bude shromážděna skupina lidí, která by na určité silné výroky tleskala, ale že to je právě to, co skutečný státník nikdy nesmí udělat. Protože touto cestou začínají dějinné tragédie.

Hrůzy podobné tomu, co se před 62 lety stalo v Lidicích, se na mnoha místech světa – naštěstí ne v naší blízkosti – opakovaně dějí. Dějí se pod novými prapory, pod novými hesly, v zájmu jiných ideologií. Přesto buďme optimisty. Tak jako byl poražen německý nacismus, tak jako se zhroutil komunismus, stejně tak dopadnou i všechny další pokusy násilím a terorem potlačit lidskou svobodu. Žijící Lidice jsou toho důkazem. I Evropa má dnes novou příležitost překonat šrámy minulosti. K této myšlence –jako k jedné z pozitivních a produktivních složek evropského integračního procesu – se hlásíme. Jsme připraveni ke vstřícnosti vůči našim partnerům a stejný přístup očekáváme od nich. Lidická zkušenost nám říká, že jiná cesta neexistuje.

Václav Klaus, Lidice, 12. 6. 2004