Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Václav Havel mýtický i…


Václav Havel mýtický i skutečný

Články a eseje, 31. 1. 2003

Několik posledních týdnů jsem byl aspoň jednou denně žádán, a to spoustou médií našich i zahraničních, abych zhodnotil Václava Havla a jeho prezidentské působení. Rezolutně jsem to odmítal, protože jsem si byl vědom toho, že jakýkoli můj soud bude novináři a politiky přijímán nikoli jako upřímný soud o Václavu Havlovi, nýbrž jen a jedině jako soud o Václavu Klausovi, řeknu-li cokoli, co bude použitelné k atakování mé osoby. Přesto se do tohoto riskantního kroku pouštím.

Václav Havel a jeho prezidentování je natolik mnohadimenzionální věcí, že plochá věta chvály či odsudku nestačí. Při první prezidentské volbě jsem ve svém kandidátském projevu řekl, že „jsem přesvědčen, že v jeho hodnocení bude převažovat znaménko plus a že si odcházející politik sotva může přát více.“ Lepší jednoduchý soud o Václavu Havlovi už určitě nevymyslím, ale pokusím se alespoň naznačit ony možné „dimenze“ jako můj návrh elementárního řadícího systému pro jakékoli vážné uvažování.

Václav Havel se stal symbolem. Stal se symbolem identifikace občanů naší země s polistopadovou érou, což ode mne není fráze. Přes silácké nadávání na minulé poměry si u nás velká většina lidí změnu režimu a nesocialistický vývoj neuměla představit. V osobě Václava Havla a snad ještě více (což není kritika!) v tom, jak se sám prezentoval nebo jak byl prezentován, si lidé promítli svou schopnost akceptování nové reality a té změny, která v posledních třinácti letech proběhla. Václav Havel jako člověk jistě není přesně to, co do něho bylo naprojektováno, ale on sám to tak dovedně propojil, že se to skoro nedá oddělit.

Václav Havel se stal fakticky celosvětovou inkarnací pádu komunismu a nové, postkomunistické éry. Svým minulým životem, svým životním stylem, svou cílevědomou stylizací své vlastní osoby, svou proslulostí dramatika éry absurdního divadla se dokonale trefil do „poptávky“ po takovéto symbolice devadesátých let. Svět - jak už to bývá - nechtěl pochopit zvrácenou, ale komplikovanou logiku éry komunistické, nechtěl rozumět složitého mechanismu vnitřního rozkládání komunismu a jeho pádu, nechtěl znát ani detaily postkomunistické éry. Chtěl trochu barvotiskovou pohádku o říši dobra a zla a tu se Václavu Havlovi podařilo vytvořit téměř dokonale. Česká republika se s tím „svezla“ a nepochybně z toho profitovala.

Václav Havel byl velmi obratný politik. Za dlouhou dobu svého prezidentování sice utrpěl řadu nezdarů a dílčích porážek, ale celkově vyhrál. Dokázal na politické scéně dobře komunikovat, nacházel či vytvářel si spojence a to zejména ve vlivné intelektuální sféře. Autoritu prezidentského úřadu velmi dobře využíval a svůj vliv na politické dění si po celou dobu udržoval. Velmi zručně se mu podařilo distancovat se od své spoluodpovědnosti za celá tato léta i za dílčí neúspěchy transformace.

Ač odpůrce trhu i standardních mechanizmů politického života parlamentního typu, Václav Havel podpořil počátky transformace našeho společenského systému, který se nepochybně ubíral tímto směrem a tím je učinil pro lidi u nás přijatelnější a stravitelnější. I když v průběhu celých třinácti let řadu potřebných kroků tohoto typu torpédoval, v rozhodujících chvílích frontální útok proti systému - ač se mu podle mého názoru leckdy chtělo - neudělal. To bylo velmi cenné.

Václav Havel se sice často obracel proti trhu a parlamentní demokracii, ale neakceptoval bezbřehou negaci všeho a každého, onu negaci z osobní frustrace, která se stala tak nepříjemným průvodním jevem našeho obnovitelského snažení. Nikdy nepodpořil tu negaci, na kterou ve svých politických, volebních taženích sázeli někteří jiní představitelé naší polistopadové politiky.

Václav Havel se však na vzniku některých frustrací či „blbých“ nálad sám podílel, protože přímo či nepřímo podporoval naivní lidovou představu (či nenaivní postoj privilegovaných), že by bylo možné dělat všechno jinak, že by bylo možné postupovat jaksi selektivně, jen tím bezbolestným a pro všechny příznivým způsobem, to je bez placení nákladů jakéhokoli pozitivního lidského činu, bez uznání toho, že má každá mince dvě strany. Tím do jisté míry podporoval nejen aktivistické politické myšlení, ale i potřebu permanentní očisty, ne-li dokonce permanentní revoluce.  

Václav Havel -  pro mne  přehnaným - akcentem na vnější atributy státnosti prezidentskou funkci a sám „Hrad“ sice poněkud monarchizoval, ale na druhé straně tím dával šanci veřejnosti k pozitivní identifikaci se státem, což bylo  minulou érou nebezpečně zdiskreditováno.

Strukturování diskuse by jistě mohlo být hlubší, mohla by se zdůraznit i některá další dimenze Havlova prezidentování, ale aspoň takto je možné pár soudů vyslovit. Vyvarujme se povrchní adorace. A - jak už jsem řekl ve Španělském sále - počkejme si při hodnocení na potřebný odstup, který dnes ještě určitě nikdo z nás nemá.

Václav Klaus, MF Dnes, 31.1.2003

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu