Klaus.cz






Hlavní strana » Tisková sdělení » Dopis prezidenta republiky…


Dopis prezidenta republiky ministru zahraničí ohledně připravované Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem

Tisková sdělení, 13. 2. 2004

Dne 5. února t.r. zaslal prezident republiky Václav Klaus dopis ministru zahraničí, kterým reagoval na jeho dopis ze dne 14. ledna ohledně připravované Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem. Prezident dal kopii tohoto dopisu na vědomí rovněž premiérovi, dalším hlavním ústavním činitelům a kardinálu Miloslavu Vlkovi. Šlo o interní záležitost, která v žádném případě nesměřovala k medializaci.

V posledních dnech jsem však na toto téma dotazován z médií, která jeho obsah viditelně znají. Zdá se tedy nesporné, že znění dopisu, nebo jeho části unikly od některého z adresátů na veřejnost. Protože prezidentovi záleží na tom, aby nevznikly nepodložené dohady či mylné interpretace, rozhodli jsme se plné znění dopisu zveřejnit.

Petr Hájek
ředitel Tiskového odboru

Znění dopisu:

Vážený pane místopředsedo,

děkuji za Váš dopis ze dne 14. ledna 2004 ohledně Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem, který jsem si spolu se svými spolupracovníky velmi pozorně prostudoval.

Nepopírám, že ze strany Ministerstva zahraničí byla při přípravě této smlouvy vykonána spousta práce a jsem si též velmi dobře vědom toho, že každá smlouva mezi dvěma stranami je střetem dvou zájmů a že proto na sto procent nemůže vyhovovat ani jednomu z nich. Ve Vašem dopise zmiňujete potřebu „jisté empatie k argumentům druhé strany“, což je jistě správné, ale to nemůže být argumentem proti tomu, že je třeba hledat pro tu smluvní stranu, kterou zastupujeme, co nejlepší výsledek. Říkáte také, že text smlouvy v dnešní podobě „představuje pro Českou republiku optimální výsledek“. Nedomnívám se, že je tomu tak. Oproti dnešnímu stavu smlouva nabízí posun pouze ve směru výhodném pro stranu druhou.

Jsem přesvědčen, že by smlouva v této podobě v žádném případě neměla být uzavřena. Ve smluvním právu je logické, že důvod k uzavření smlouvy je jen tehdy, kdy si obě strany navzájem něco poskytují. V textu této smlouvy je však pouze výčet toho, co Česká republika jako suverénní stát poskytuje Svaté stolici, zatímco Česká republika od Svaté stolice nic nežádá, ani nedostává. Není tudíž důvod smlouvu uzavírat, je-li to většinou navíc smlouva spíše rekapitulační, neboť většinu věcí Česká republika jako samozřejmost zaručuje podle současného právního stavu svým platným právem.

Dovolte mi, abych uvedl několik konkrétních argumentů:

- nemyslím, že je správné uvádět v Preambuli, že vycházíme „ze staleté tradice společných dějin českého státu a katolické církve“, protože to neodůvodněně symetrizuje český stát a Svatý stolec. Společné dějiny jsme neměli, dalo by se snad říci, že v dějinách současně existovaly i český stát i katolická církev. Hledání umělé kauzality či podmíněnosti je výraznou extenzí rozumného vidění této věci;

- vzájemné vztahy mezi českým státem a katolickou církví je možná výhodné upravit smluvně, jak se říká v druhém odstavci Preambule, ale musím trvat na tom, že to nemá žádnou souvislost se změnami, ke kterým dochází v dnešní době v Evropě;

- ustanovení článku 1 je zbytečné. Česká republika nepotřebuje prohlášení Svatého stolce o uznání její suverenity a stejně tak opačně – ČR udržuje se Svatým stolcem diplomatické styky a proto ho touto smlouvou nemusí uznávat jako subjekt mezinárodního práva;

- podle diplomatického práva je možné úroveň diplomatického zastoupení kdykoliv změnit a proto je ustanovení článku 2, ve kterém se zavazujeme k jisté úrovni zastoupení, nesprávné;

- v článku 3 se zavádí nejasná formulace, že je katolická církev právnickou osobou „v souladu s vnitřními předpisy katolické církve a právním řádem České republiky“. Tato věta může mít smysl jen v případě, že jsou tyto předpisy identické. Nejsou-li, smlouva musí říci, který má přednost. Toto ustanovení je v této podobě zbytečné;

- za zcela mylný považuji článek 4, který vyslovuje analytický soud o realitě České republiky (který by eventuálně mohl snad jedině patřit do Preambule). Je absurdní zařadit do smlouvy větu, že se „smluvní strany shodují“, že je v České republice respektována náboženská svoboda, protože to implikuje, že má Svatý stolec jakési výsadní právo posuzovat míru náboženské svobody v naší svrchované zemi;

- stejně nepřijatelný je článek 5. Česká republika sice může brát „na vědomí, že se katolická církev ve své činnosti řídí vlastními zásadami“, ale je naprosto nepochopitelné, proč má tuto samozřejmost závazným způsobem sdělovat v této mezinárodní smlouvě. Stejně tak není zapotřebí, aby Svatá stolice smluvně brala na vědomí ústavu České republiky. Kdybychom na toto přistoupili, pak bychom asi potřebovali prohlášení každého suverénního státu ve světě, že naše ústava platí. Dodatek, že bereme na vědomí, že se katolická církev zvláště řídí „učením Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu a náboženském dialogu“, je zcela nepatřičný, protože učení Druhého vatikánského koncilu je aktuální ideologií (kterou může někdo sdílet a jiný ne), ale nemá nic společného s ústavním pořádkem či legislativou;

- v článku 7 nelze deklarovat, že smluvní strany mají respektovat, že „nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu“. Toto snad může - i v této smlouvě - prohlásit Česká republika, ale určitě ne druhá strana, která – pokud se nemýlím – nemá žádné občany, které by mohla nutit k výkonu vojenské služby. Navíc je snad evidentní, že s rušením povinné vojenské služby v České republice je celá tato formulace zbytečná;

- v článku 8 „uznávají“ smluvní strany, že hromadné sdělovací prostředky hrají důležitou roli a že je budou podporovat. Za prvé, hromadné sdělovací prostředky hrají důležitou roli v lidské společnosti bez ohledu na to, jestli to tyto dvě smluvní strany uznají nebo ne, za druhé, nedovedu si představit, jak bude český stát nebo Svatý stolec podporovat hromadné sdělovací prostředky a za třetí, i kdyby to Česká republika chtěla dělat, není důvod, aby se k tomu zavazovala ve smlouvě s cizím státem;

- v článku 10 se říká, že si „katolická církev zřizuje v souladu se svými vlastními předpisy právnické osoby“ a že se „takto zřízené právnické osoby církve stávají právnickými osobami ve smyslu právního řádu České republiky po splnění podmínek tímto právním řádem stanovených“. Z dikce tohoto článku plyne, že je tento proces automatický a že není třeba žádné uznání orgány České republiky. To považuji za nepřijatelné. Stejný automatismus je v prvním odstavci článku 11;

- v článcích 11, 14, 15 a 16 se opakovaně říká, že „katolická církev má právo…“. To je formulace jakoby z jiného textu než je dvoustranná smlouva. Jediné možné znění je „Česká republika zaručuje katolické církvi možnost…“;

- články 6, 7, 8, 9, 10, 11 jsou zbytečné. To, co se tam uvádí, plyne z právního řádu České republiky, není důvod to stvrzovat touto smlouvou. Odstavec (4) článku 11 není možný. Musel by se změnit zákon o vysokých školách. Smlouva používá pojem „příslušná církevní autorita“, který v našem právním řádu není. Stejně sporný je odstavec (7), který vyžaduje, aby Česká republika posuzovala a odpovídala za to – že je „obsah a metodika vyučování katolického náboženství….v souladu s učením a zásadami katolické církve“;

- v článku 15 a 16 se opakovaně mluví o „právu katolické církve“, což nedává smysl. Mělo by to smysl jen tehdy, kdyby církev tvrdila, že je toto její právo nějak omezováno, což Česká republika nemůže touto smlouvou implicitně připouštět;

- v prvním odstavci článku 17 se dává zcela zbytečně jednostranný příslib, že „Česká republika bude usilovat způsobem co možná nejrychlejším a pro obě strany přijatelným o dořešení otázek týkajících se majetku katolické církve“, i když je zřejmé, že jde o vysoké politikum české současnosti a že je tento příslib díky tomu neúnosně „slibující“. Česká republika se nemůže zavazovat jiné zemi, jak bude řešit své vnitřní poměry.

Vážený pane místopředsedo, seznámil jsem se i s některými dalšími smlouvami, které Svatý stolec uzavřel s jinými zeměmi. Formulace, které mi v textu této smlouvy vadí, jsem v nich nenašel (např. ve smlouvě se Slovinskem se nemluví „o společných dějinách slovinského státu a katolické církve“, ale „o staleté historické vzájemné spojitosti slovinského lidu a katolické církve“, není tam ani slovo o vojenské službě, není tam nic o církevních koncilech, nemluví se obecně o hromadných sdělovacích prostředcích, ale říká se, že „církev má právo, aby zakládala vlastní sdělovací prostředky“, atd.). To také považuji za velmi důležité.

Vážený pane místopředsedo, ze všech těchto důvodů si myslím, že je v České republice nemožné a neprůchodné smlouvu v této podobě přijmout a předesílám, že bych ji v této podobě nebyl ochoten podepsat. Protože mi však osobně velmi záleží na pozitivním dořešení vztahů mezi Českou republikou a Svatým stolcem, prosím o sdělení, zda je možné, aby Vaše ministerstvo začalo vést nové jednání. Jsem připraven i na osobní konzultace a pomoc v tomto směru. Pokud by tomu tak nebylo, zvažoval bych možnost převést pravomoc k vyjednávání na jinou instituci.

Se srdečným pozdravem

Václav Klaus

Vážený pan
JUDr. Cyril Svoboda
Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu