Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Směřuje Česká republika ke…


Směřuje Česká republika ke korporativismu?

Články a eseje, 28. 7. 2001

Když se u nás nedávno v parlamentu volila Rada České televize, došlo k příznačnému jevu: rada ještě nebyla zvolena, stále se jen spekulovalo o možných kandidátech, ale zástupci televizních zaměstnanců již dopředu ohlašovali, že se jim líbí někdo jiný, a že když v Radě nebude sedět právě on, Rada nebude důvěryhodná a nezávislá. Nepovažuji to za náhodu nebo výjimku. Je to jeden z nepřehlédnutelných důkazů, že v České republice dochází k zesilování korporativistických tendencí, na což upozorňuji již řadu let. Neslyším na to však ani od politiků, ani od akademiků či publicistů téměř žádnou reakci, což mne velmi zneklidňuje. Postoje našich televizních zaměstnanců jsou totiž jen špičkou daleko většího ledovce. Korporativismus se na nás totiž v poslední době valí z mnoha stran.

Možná, že jsme to nedostatečně vysvětlili. Proto pár základních charakteristik. Obecně bývá korporativismus definován jako systém zprostředkování, propojení a koordinace zájmů mezi vládou a omezeným počtem povinných, nekonkurenčních, hierarchicky seřazených a velmi dobře organizovaných institucí a sdružení. Nejčastěji jde o různé profesní a zaměstnavatelské svazy, které jsou uznány, licencovány či dokonce vytvářeny státem, který jim – pod heslem úsilí o ideál sociální harmonie – garantuje velmi výhodný monopol na vyhrazené části společenského prostoru.

Korporativismus nahrazuje a ve své rozvinuté podobě přímo eliminuje parlament. Díky tomu přestává být parlament místem, kde dochází ke klíčovým jednáním a k rozhodujícímu hledání, příp. nalézání kompromisů. Zatímco v pluralistickém modelu demokracie vstupují zájmové skupiny do politického procesu „jen“ prostřednictvím lobování a na politické subjekty působí zvnějšku, korporativismus vychází ze stálé spoluúčasti těchto skupin na řešení každodenních problémů a vtahuje je – neboli inkorporuje je – dovnitř státu.

Největší sklon k preferenci tohoto společenského uspořádání mívají socialisté, kteří vždy a všude chtějí posílit moc odborů a kteří jim chtějí přisoudit konstitutivní úlohu při vytváření politiky státu. K nim se však – bez domýšlení důsledků – připojují všichni ti, kteří nejsou spokojeni s fungováním zastupitelské demokracie založené na soutěži politických stran a všichni ti, kteří by si zcela naivně a idealisticky přáli odstranit z politiky spory a konflikty a kteří se s tímto úmyslem snaží vytvářet instituce, které mají společenské otázky řešit „mírumilovněji“ či „konsensuálněji“ než jak je tomu běžné v parlamentní demokracii.

Do dějin západní demokracie vstoupil korporativismus v několika fázích a v několika variantách. V 19. století to byl nejdříve tzv. „organický korporativismus“. Tehdy šlo o kritiku liberálního kapitalismu, přicházející převážně od tradičních řemeslníků a zemědělců. Jejich nejvýraznějšími mluvčími se stali katoličtí intelektuálové. I těm se nelíbil tehdejší „vypjatý individualismus“, převládající hluboká sociální nerovnost a ostré konflikty rané fáze dickensovského kapitalismu. Proto volali po znovuobnovení „organického řádu“, založeného na harmonii mezi státem a společností.

Druhou fází byl tzv. „organizovaný kapitalismus“ či „státní korporativismus“, který dosáhl svého vrcholu v meziválečném období dvacátého století. Mussolini (mimochodem také bývalý socialista) tehdy v Itálii odstranil stranicko-politickou reprezentaci, opustil princip zastupitelského mandátu a nahradil ho soustavou privilegovaných korporací. Komora těchto korporací neboli svazků (tzv. fasci) byla sice formálně volena přímo, ale ve skutečnosti nešlo o nic jiného než o schválení jednotné kandidátky, vypracované Velkou fašistickou radou, do níž své kandidáty navrhovala jednotlivá profesní sdružení (korporace). Ve více demokratické variantě se korporativismus objevil ve formě tzv. „sociálního korporativismu“, který měl pomoci řešit ekonomické a politické krize některých liberálně demokratických režimů po II. světové válce (Švédsko, Rakousko).

V 60. a 70. letech došlo k renesanci korporativismu, která bývá označována jako neokorporativismus. Tehdy se zrodily tripartity – jako speciální instituce, v nichž zasedají privilegovaní zástupci zaměstnavatelů, zaměstnanců a vlády. Dohadují se tam zejména o růstu mezd, o pracovním zákonodárství a o sociální politice. Zájmové skupiny (odbory, podnikatelé) tak ovlivňují politiku státu vlastně „dublovaně“, jednou přes své poslance a podruhé v této specializované instituci či jejím prostřednictvím.

Tato nová forma korporativismu, která se šíří moderní západní společností jako zhoubný nádor, je nebezpečná i tím, že některé její projevy – např. právě tripartita – připadají leckomu zcela samozřejmé. Proti tomuto postoji by však měli vystupovat nejen všichni důslední liberálové, ale i všichni ti, kteří věří v hodnotu zastupitelské demokracie a kteří nechtějí dopustit rozparcelování státu ve prospěch privilegovaných zájmových skupin. 

„Tripartitní korporativismus“ snad může být alespoň trochu funkční a obhajitelný v situaci nezbytných radikálních změn, kdy je třeba uchovat základní společenský konsensus a sociální smír. Nebezpečným se však stává v okamžiku normálního vývoje, kdy překračuje či porušuje pravidla fungující zastupitelské demokracie a kdy vytváří paralelní politické struktury. Funguje-li tripartita jako diskusní fórum, kde si zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců (byť vyvolení) vyměňují názory na sociální otázky, nic se neděje. Pokud však mají v jejím rámci zájmové skupiny možnost spolurozhodovat o hospodářské či sociální politice státu, je to naprosto nepřijatelné.

Vhodným příkladem toho, kam až může korporativismus vést, je sousední Rakousko. Obchodní, zemědělské, dělnické a další profesní komory jsou tam organizovány na všech administrativních úrovních a členství v nich je pro všechny občany (s výjimkou státních zaměstnanců) povinné. Vliv těchto komor na politiku státu je obrovský.

Jiným příkladem korporativistického zkostnatění je (a hlavně bylo) Švédsko, kde se také vytvořila úzká spolupráce sociální demokracie a největšího odborového svazu v zemi. Parlament tam plnil více méně jen formální úlohu, neboť o podobě zákonů rozhodovaly specializované komise, složené ze zástupců politických stran a nejvýznamnějších zájmových skupin. Zákony se – až do 70. let – vyráběly fakticky „na objednávku“ těchto zájmových skupin, což vedlo k vysokému státnímu zadlužování a k rozsáhlé redistribuci. Mimo jiné proto patří Švédsko dodnes k zemím s největšími daněmi na světě.

Naproti tomu ve Velké Británii a Spojených státech, které důsledně vycházejí z pluralistického modelu demokracie, mohou zájmové skupiny legislativní proces ovlivňovat, nikoli však o něm spolurozhodovat. I tam si příslušníci různých zájmových skupin samozřejmě velmi dobře uvědomují, že se koncentrované zájmy prosazují lépe než zájmy rozptýlené. Nikdy však nejdou tak daleko, aby pro zprostředkování svých parciálních zájmů obcházeli parlament a aby vytvářeli paralelní politické struktury. Politický systém jim to nedovoluje.
Pro nás bohužel korporativismus už dávno není jen zajímavým teoretickým tématem. V poslední době jsme svědky velkého zesílení korporativistických tendencí, které jsou však téměř nediskutovány nebo dokonce nestřehnuty.

Výrazný prvek korporativismu k nám přišel v 90. letech právě ve formě zmíněné tripartity. Tu jsem od počátku vnímal jako zásadní nesystémový prvek a od samotného počátku jsem se s ní nechtěl smířit. V polovině devadesátých let jsme se ji pokusili změnit na bipartitu, protože jsme byli přesvědčeni o tom, že je přítomnost vysokých vládních představitelů v debatě mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů zbytečná a že přispívá k vyvolání dojmu, že se v tomto orgánu spolurozhoduje o hospodářské a sociální politice. A to jsem si nikdy nepřál. Špidlova ČSSD to bohužel mezitím vrátila zpátky, ale tripartitou to nekončí. Prototypem korporativismu je Rathova Lékařská komora nebo Duškovy Železničářské odbory, ale např. i Konference rektorů a další podobné organizace.

Jiný, neméně vážný náběh na korporativismus u nás předvádí část intelektuálů, snažící se hovořit za tzv. „občanskou společnost“. I tito lidé nechtějí veřejné záležitosti jen ovlivňovat silou svého hlasu (ve volbách i v médiích), nýbrž o nich chtějí rozhodovat přímo. Jakkoli je jejich sdružování do různých Impulsů, studentských výzev a podobných iniciativ samo o sobě zcela legitimní (je pochopitelné, že se tito lidé snaží „koncentrovat“ svůj vliv a tím jej posílit), nebezpečné je to, že jejich protagonisté chtějí touto cestou likvidovat přirozenou heterogennost a nutnou, přirozenou a zdravou konfliktnost zájmů uvnitř společnosti. Pro artikulaci a agregaci zájmů používá zastupitelská demokracie politické strany, které zprostředkovávají přirozeně existující konflikty a protikladnost zájmů. Představa, že by univerzity, odbory a profesní svazy měly vytvářet „paralelní instituce“, které budou spolurozhodovat o tom, co je či není ve veřejném zájmu, je typicky korporativistická a stoupenci pluralitní demokracie by proti ní měli vystupovat zcela zásadně.

Jedním z posledních projevů korporativismu byla nedávná „krize“ kolem České televize. Zaměstnanci televize, tj. určitá, jasně definovaná zájmová skupina, si svůj spor se zaměstnavatelem řešili přes parlament, který bleskurychle (a poněkud nedůstojně) splnil jejich požadavky. Šlo o korporativismus spíše spontánní než organizovaný, ale byl to nesmírně nebezpečný precedent. Kdyby zaměstnanci v podnicích rozhodovali, kdo bude jejich ředitelem a co bude napsáno v tom či onom zákoně, demokracie by se brzy proměnila v anarchii.

Obhájci korporativistických modelů často mluví o potřebě konsensu. Tvrdí, že je pro stabilitu státu nezbytné, aby nejdůležitější společenské skupiny zasedly společně a aby konsensuálně rozhodly o směru, jímž se bude země ubírat. Politické elity by měly otupovat hroty sporů, měly by se přestat „hašteřit“ a měly by hledat spíše to, co spojuje, než to, co rozděluje. To je však jen hezký sen.

Po pádu komunistického režimu byl celonárodní konsensus ohledně základního směřování země velmi potřebný. Všeobjímající Občanské fórum v Československu či  politika „kulatých stolů“ v Polsku a Maďarsku umožnily pokojný přechod od starého režimu k demokracii. K přijetí základních politických a ústavních reforem bylo široké podpory třeba a je proto přirozené, že existovala potřeba „národní jednoty“.

V „normální“ situaci, v níž se nachází většina západních demokracií (a jsem přesvědčen, že dnes už i Česká republika), kdy se řeší „jen“ otázky všedního dne, širokého celonárodního konsensu třeba není. Je žádoucí elementární shoda na pravidlech hry v politice a na hodnotách liberální demokracie (občanská a politická práva, princip zastoupení, princip většinového rozhodování apod.), nikoli však na konkrétních politikách. Otázky, zda mají být daně nízké či vysoké, nemocnice státní či soukromé a ekologické limity přísnější či mírnější, jsou věčným sporem mezi pravicí a levicí všude na světě. Organizovat „kulaté stoly“ kvůli těmto věcem by bylo bláhové a naivní. Existují sice případy, kdy i v západních demokraciích používají politické elity v konkrétních politikách konsensuální strategii, ale jsou to spíše výjimky.

Strana, kterou reprezentuji, programově vychází z pluralistického modelu demokracie, nikoli z modelu korporativistického. To je skutečný důvod, proč jsme pro jednokolový většinový systém, proč trváme na principu zastupitelské demokracie a proč se bráníme vtahování privilegovaných zájmových skupin do politického rozhodování. Je to pro nás věc naprosto fundamentální.

Korporativisté se ke své doktríně málokdy explicitně hlásí, neboť byla více než dostatečně zdiskreditována italským fašismem. Ale lidé bohužel zapomínají nebo si věci nepropojují. Proto jsou tytéž nebo velmi podobné požadavky pod novými nálepkami nastolovány stále znovu. Korporativisté věří v hierarchicky řízenou společnost a ve svém boji proti liberálnímu kapitalismu se snaží znovuobnovit solidární, harmonickou, organickou společnost, nicméně společnost řízenou vyvolenými. Rozdíl mezi „státním“ korporativismem italským a „demokratickým“ korporativismem švédským není z tohoto hlediska až tak důležitý: zatímco první typ byl antiliberální, druhý je „postliberální“. Oba v konečném důsledku ničí individuální svobodu a zastupitelskou demokracii. A to musíme připomínat stále znovu. Proto je třeba proti korporativistickému systému, favorizujícímu privilegované zájmové skupiny, stavět pluralistickou demokracii, založenou na soutěži politických stran.

Korporativismus je nebezpečím dnešní doby v nemalé míře i pro svou zdánlivou nevinnost. Zatímco socialisté chtějí „bohatým brát a chudým dávat“, korporativisté předstírají, že mluví „za celou společnost“, že se dovolávají „celonárodního konsensu“ a že chtějí „sociální harmonii“. Fakt, že při tom pro zprostředkování zájmů vytvářejí paralelní instituce a že nahrazují parlament a vládu nevolenými orgány, zůstává skryt. O to hrozivější však bývají jeho následky.

Václav Klaus, Lidové noviny, 28.7.2001

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu