Hlavní strana » Články a eseje » Nechvála post-demokracie,…

Nechvála post-demokracie, nechvála ohnisek nestability

Články a eseje, 17. 12. 2005

Petr Fischer se – v mladofrontovské Kavárně (10. prosince 2005) – pustil do obhajoby post-demokratismu a mne označil za zpozdilého a zbloudilého obhájce demokracie, za obhájce světa, který je už dávno passé.

Otevření diskuse na toto téma přijímám. Navíc ji zahájil poučený, kultivovaný, nikoli nenávistný člověk, který je ve svých postojích – pro mne sice velmi zvláštních a bohužel málo konzistentních – důsledný a konzistentní.

Jsme ale každý někde úplně jinde a čteme úplně jiné autory. Petr Fischer cituje Baumana (od jehož marxiánské knížky o sociologii z šedesátých let jsem už nikdy nic nečetl), Foucaulta, Deleuzeho a Přibáně, což je pro mne neskutečná kombinace. Je to všechno jistá odnož francouzsko-německého mudrování. Je to mimo hlavní proud společenských věd. Je to mimo jasné kontury elementární vědní linky anglo-amerického světa (mimochodem mne napadá, zda takto hluboko nejdou i kořeny dnešních sporů o EU). Ještě by to chtělo přidat Patočku a Bělohradského. Ano, je to úplně jiné paradigma.

Je to paradigma z mnoha důvodů špatně diskutovatelné. Prvním problémem je nejasné rozlišení mezi pozitivním a normativním, tedy mezi pokusem o deskripci, o popis světa jaký skutečně je, a mezi soudy o tom, jaký by být měl, resp. co je v něm správné a nesprávné, žádoucí a nežádoucí. Druhým problémem je až příliš volné literátství jeho autorů, hraní si s nedefinovanými (a nedefinovatelnými) pojmy.

Petr Fischer žádný konzistentní deskriptivní soud o světě nepřináší. Jediné, co dělá, je to, že útržkovitě cituje: „polský sociolog žijící v Anglii Zygmund Bauman mluví o konci doby pevnosti,…, o pádu zdí, podle nichž každý mohl orientovat svůj život.“ Je to výrok o realitě? O této větě by bylo možné napsat esej, protože má klíčové postavení. Je – snad nikoli náhodou – první větou celého článku. Marně bych ale ve společenskovědní literatuře hledal definici pojmu „doba pevnosti“ a už vůbec si nedovedu představit strukturaci lidských dějin na dobu pevnosti a dobu „post-pevnosti“. Slova jako „doba pevnosti“ či „zdi“, podle nichž si orientujeme svůj život, ale asi nejsou myšlena úplně vážně. Nejsou diskutovatelnými termíny. Jsou pouhými literárními obraty, které nemá smysl analyzovat.

Např. u Foucaulta se jako přínos zdůrazňuje „rozpad tradičních toků moci, které určovaly, kým jsme a hlavně kým být smíme“. Hnidopišsky musím říci, že obrat „toky moci“ také neznám, ale je evidentní, že autor pokračuje v marxistické vizi člověka potlačovaného, vykořisťovaného, manipulovaného, odcizeného a že autor člověku, jako svébytnému jedinci, nevěří, že nevychází z jeho primární svobody, že člověka – s výjimkou post-modernisticky o tom píšících jedinců – považuje za něco velmi nesvéprávného, nesamostatného, neautentického.

Petr Fischer – také jistě ne náhodou – píše, že „celé současné myšlení není ničím jiným, než snahou ukázat, že tradičně chápaná normalita nemá žádný přirozený základ, nýbrž že jde o strategii moci“. Zase bych se ptal, co je „tradičně chápaná normalita“, když se toto slovo v textu z ničeho nic objeví? Normalita koho či čeho? Je to Foucaultova kritika 18. století a jeho osvícenství a kultu rozumu, který nám – pod heslem údajné racionality – přinesl jedno chápání normálnosti? Opravdu si to myslí „celé současné myšlení“? A navíc „jde o strategii moci“? Jakou strategii? Čí moci?

Pokouším se ono, mně cizí paradigma domýšlet. Asi je někde člověk, který se nemůže „vůbec o nic opřít“ a proti němu stojí jakási moc. Ta je natolik dominantní, že se jí nemůže ubránit. Navíc ta moc už není v  původním slova smyslu politická. Už jsou to nejen volení (nebo diktátorsky nevolení), ale nejrůznější vyvolení. Nikoli náhodou se Petr Fischer pouští do útoku na kapitalismus, na nadnárodní firmy. Kritizuje mne za to, že „nezmiňuji silné nadnárodní firmy, jejichž pravidla daná jejich ekonomickou silou si nikdo nezvolil.“ V kursu, který právě vyučuji na VŠE, si vysvětlujeme staré a nové chápání monopolu a dominantní firmy, konkurenci na trhu a konkurenci o trh, „workable competition“ a celou řadu dalších aspektů mikroekonomické teorie tržních struktur. O čem z toho mluví pan Fischer? Jaká „pravidla“ určují nadnárodní firmy? Mohou více ovlivnit cenu než v systému dokonalé konkurence? Asi leckdy ano, ale jedná se o „pravidla“ našich životů? Co nám tyto firmy diktují? Říkají nám, díky své údajné moci, co „smíme“? Já myslím, že ne. Jejich výrobky nám nikdo nenutí, rozhodujeme se o nich sami, v tomto ohledu jsme „pány ve svém domě“ a není pravda, jak říká pan Fischer, že „ho vždy stavějí jiní“.

Prý nehovořím o „nevolené moci soudců či centrálních bankéřů“. Nevím, co si o ní myslí on, ale já vím, že díky naprostému potlačení autonomnosti soudců a centrálních bankéřů komunistickým režimem došlo po jeho pádu k vychýlení kyvadla až příliš na druhou stranu. Bohužel mám pocit, že to nemohlo dopadnout jinak. Spolu s marxisty a Deleuzem pan Fischer také mluví o „vládnoucí politicko-ekonomické oligarchii“, což už jsem opravdu hodně dlouho neslyšel.

Toto všechno vnímám jako naprostou karikaturu dnešní reality (u nás i ve světě) a navíc jako karikaturu mého pohledu na svět. Nevím, kde autor vzal tvrzení, že „prezidentovi zjevně nejde o postižení složitosti toků mocenské energie, jejichž vzájemné působení vytváří globální svět“. O pochopení dnešního světa v celé jeho složitosti mi jde moc, i když termín „toky mocenské energie“ nechápu, když je navíc – o pár řádků dále – napsáno „politická energie či svoboda“, neboli energie a svoboda jsou považovány za zaměnitelné pojmy!

Za zmínku stojí i občasný explicitní či častěji implicitní normativní pohled P. Fischera. Post-demokracii a spolu s ní „ohniska nestability“ chválí. Nestabilita (to není nestacionárnost či dynamika) je tedy chválena, což je poněkud překvapivé. V myšlení některých z nás P. Fischerovi „zcela chybí prvek hrozby, otřesu, podvratnosti“. Proto na rozdíl od nás nechce „přehlednou demokracii“, nechce „monotónně klapající stroj demokracie“, vítá „ekologické aktivisty, kteří se snaží zadrhnout logiku akumulace a růstu“, odmítá „poklidný demokratický konsensus“ a není divu, že vidí na své straně „anarchisty…nutící politiky k úprku do bezpečí drátěných ohradníků“ a „idealistické rockery bojující za spravedlnost pro Afriku“. Tyto názory jsou v textu různě zamíchané a roztroušené a proto stojí za to dát si je vedle sebe. Abychom věděli, co je autorovým normativním ideálem.

Podobné věty jsme už v minulosti mnohokrát – v různém balení – slyšeli a četli. Neobává se P. Fischer možných důsledků? Nezamýšlí se nad obvyklými konci těchto postojů? Je opravdu tak naivní, že si může myslet, že ti idealističtí rockeři myslí na Afriku a na spravedlnost v ní? Tomu se zdráhám uvěřit.

Je mu tak proti mysli pohled, který chce – v liberální variantě – transparentní politiku, minimální stát a naopak maximální autonomnost lidského života? Asi ano, protože by to jinak určitě řekl. Řekl by, že by si přál, aby se politika, byť demokratická, do oblastí, kde „se střetávají životní soudy, myšlenky, osobní hlediska“ moc nepletla a že to je tak všechno, o čem můžeme snít. Tomu, my někteří, skromně říkáme demokracie a „žalozpěv“ vedeme nad těmi, kterým už není dost dobrá.

Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 17.12.2005