Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro časopis Týden

Rozhovory, 8. 1. 2007

V posledních dnech se mění poměry na politické scéně. Uvnitř Občanské demokratické strany zní značná kritika postupu Mirka Topolánka a je velmi nejisté, zda získá pro svou vládu podporu mimo trojkoalici. Kdy jmenujete jeho vládu a jaké jí dáváte šance na úspěch?

To je strašně komplexní otázka a já na ni neumím jednoduše odpovědět. K jmenování vlády dojde, vůbec nepřichází v potaz, že by nedošlo. Ale tady jde o něco úplně jiného. Jde o to, jestli česká veřejnost, politici a média dostatečně jasně vzali v úvahu výsledek voleb z června 2006. A jestli z toho všechny tyto tři skupiny vyvodily jediný možný závěr. A tím je, že bez elementární dohody dvou nejsilnější politických stran o čemkoli, o vládnutí, tolerování, předčasných volbách nebo čemkoli dalším, prostě není možné, aby se cokoli v této zemi pohnulo. Pořád vzniká nějaký sen o tom, že k jakémusi řešení je možné dojít bez uvědomění si této věci. To je základní charakteristika sedmi měsíců a jednoho týdne a já myslím, že toto nikam nevede. A strašně bych usiloval o to, abychom tuto fikci všichni společně rozptýlili.

Řešení, které nyní navrhuje Mirek Topolánek, tedy trojkoaliční projekt, vy tedy za obraz výsledku voleb nepovažujete?

To nepovažuji. To je přesně výsledek toho jednoho čtení voleb a podle mého názoru čtení špatného. A považuji za úsměvné a směšné, že když toto já říkám, jsem některými siláckými politiky nebo novináři nepřetržitě obviňován z toho, že nediskutuji reálnou politickou situaci v zemi, ale svoje eventuální znovuzvolení. Tato druhá fatální lež dnešní doby je opět něco, co by bylo potřeba zásadním způsobem zastavit.

Asi máte nějaké vlastní vysvětlení toho, proč občané, politici i média odmítají správně číst výsledek voleb? Je to logická dohra agresivní volební kampaně, anebo snad démonizace opoziční smlouvy?

Jistě obojí. Démonizace opoziční smlouvy je opravdu tak směšná věc, že nevím, že se nezardí každý z politiků a novinářů, když toto činí. Vede to k chování založené na představě, že jedna strana mince může nějakým způsobem přetlačit druhou. A to je nepřetržité míchání přání a reality. Pořád je to trošku nedospěle založeno na pouhém přání, že když budu něco říkat strašně dlouho, teď už sedm měsíců, tak ono se to snad stane pravdou. Takhle postupujeme už více než dvě stě dní. Jedna strana se snaží přetlačit druhou a ještě ji nějakým způsobem vnitřně rozložit. To já považuji za nedůstojný postup, který nikam nemůže vést.

Jaký tedy nyní předpokládáte vývoj?

Nepochybné je to, že prezident jmenuje vládu v momentu, až budou splněny všechny formální náležitosti tohoto jmenování, což v tuto chvíli, v pátek v deset hodin a třicet pět minut, ještě není. Neexistuje sebemenší důvod, aby prezident bojkotoval další pokus o získání důvěry. Ptáte-li se mě ale, jestli očekávám, že vláda získá důvěru, pak já odpovídám, že nejsem věštec, který by viděl do hlav a srdcí dvou set poslanců. Mě na tom ale zajímá něco jiného. Pro mě slovo důvěra vládě " an sich" není dostatečně zajímavým pojmem. Zajímavým tématem je kvalita této důvěry. A tím se vracíme k té zásadní tezi, kterou hlásám už řadu měsíců: kvalita důvěry existuje pouze na základě elementární politické dohody a neexistuje na takzvaném přeběhlictví. Prostě pro mě důvěra přeběhlíků není důvěrou v tom smyslu, jak tomu slovu většina lidí rozumí a jak mu rozumím také já.

Topolánkův projekt je ale přece na podpoře jednoho či více " konstruktivních poslanců" přímo založen.

Vývoj, který by byl založen na přeběhlictví, považuji za špatný. Za nedůstojný České republiky a sedmnácti let polistopadové demokracie. Pokud někdo bez jakéhokoli varování při hlasování o důvěře vstane a silným hlasem řekne " jsem pro vládu", pak mám strach, že tím bude potvrzeno nejstrašnější podezření vyslovované na různých stranách o politické korupci v naší zemi. A to je něco, s čím se já jako prezident nemohu v žádném případě smířit.

Na principu přeběhlictví byla ale přece založena – sice ne vznikem, ale reálným fungováním - i vaše vláda v roce 1996.

Odlišme ty věci. Plete se dohromady vznik koaliční vlády v roce 1996 s hlasováním o státním rozpočtu neboli s hlasováním o jednom konkrétním zákonu, kde i za poslední léta těsných vlád vzniklo nekonečné množství velmi sporných koalic a kvazikoalic. Já ale nemohu souhlasit s šířením bludu o tom, že takto v roce 1996 vznikla celá Klausova vláda. Prohlašuji, že jsem seděl na Pražském hradě u tehdejšího prezidenta Havla a tady o troje dveře dále v hale byla připravena dohoda, která nebyla podepisována, protože se považovalo za dostačující, že ji v přítomnosti předsedů stran přednese prezident. A ta dohoda řekla, že sociální demokracie za křeslo předsedy Poslanecké sněmovny, tehdy pro Miloše Zemana, při hlasování o důvěře vládě opustí sál. A nemohu nespecifikovat, že blud o přeběhlících v posledních rozhovorech šíří i pan Topolánek, a mě to velmi mrzí.

Má na vaší distanci vůči nové Topolánkově vládě podíl i jakési déja` vu? Kdysi jste za svou největší politickou chybu označil to, že jste v roce 1996 vůbec šel do vlády, v níž měly malé strany paritu a kabinet neměl jistou podporu ve sněmovně. Vše tehdy skončilo rozkladem vlády i ODS.

Moje zkušenost z let 1996 a 1997 byla opravdu smrtící. Rozdíl mezi tehdejší dobou a obdobím 1998 až 2002 byl v tom, že v tom druhém existovala opoziční smlouva, která nebyla smrtící pro vládnutí, zatímco v tom prvním nic takového neexistovalo, a proto byl každodenní střet o každou maličkost. Troufám si říci, že od roku 1996 do dneška tento způsob vytvoření vlády buď menšinového typu, nebo vlády s jednohlasnou většinou zatím každou vládu zničil. Vládu Klausovu, Špidlovu, Grossovu. Paradoxní je, že jednu jedinou vládu nezničil, vládu Paroubkovu, a to z důvodů velmi srozumitelných. Protože tato vláda se vyhnula většině jednoho hlasu uzavřením dostatečně silné, většinové koalice s komunisty a s jejich pohodlnou podporu doputovala do konce. Všechny jiné vlády vzniklé tímto způsobem byly ale diskreditovány a zničeny bez ohledu na to, jestli byly zlaté, takové nebo makové – ve smyslu kvality, programu či personálního složení.

Moderovat jednání o nové vládě je v našem ústavním systému jednou z fakticky nejvýraznějších rolí prezidenta. Připadáte si po sedmi měsících v této roli úspěšný? Nebo si uvědomujete nějaké chyby?

Vím, každý čtenář bude radostně číhat, že řeknu, že jsem udělal chybu. A když řeknu, že ne, bude říkat: "Klaus je nenapravitelný." Shrňme základní kroky. Za prvé: pověření pana Topolánka jako předsedy vítězné strany v žádném případě nebyla chyba. Za druhé: čekání s jmenováním Mirka Topolánka předsedou vlády na moment, až bude možné jmenovat vládu, též nebyla chyba, i když se to on někde snaží takto interpretovat. Já jsem musel čekat na ustavení Poslanecké sněmovny, na tím umožněnou demisi předcházející Paroubkovy vlády. Neviděl jsem žádné řešení a nevidím ho dodnes, že by existovali dva premiéři, kteří by se přetahovali o to, kdo z nich má sedět v které kanceláři ve Strakově akademii. Za třetí: moje nemalá zásluha na vytvoření dočasné dohody o Poslanecké sněmovně chyba také určitě nebyla. Za čtvrté: moje čekání na výsledky komunálních a senátních voleb jistou dobu po neúspěchu hlasování o důvěře - to podle mého názoru také nebyla chyba. Byl bych naopak peskován za to, kdybych zásadním způsobem promluvil do voleb tím, že bych udělal takto zásadní krok v této politické atmosféře. Za páté: jmenování Mirka Topolánka premiérem pro druhou vládu. Neměl jsem na výběr, pouhé pověření jednáním už nebylo vůbec na místě. Od nevyslovení důvěry vládě do jmenování, od začátku října do poloviny listopadu, byla dostatečně dlouhá doba, nebyly to minuty nebo hodiny po dožití, domyšlení, dopůsobení senátních voleb. Jiná šance už nebyla. Navíc mi ODS jednoznačně řekla, že je vyloučené, že by nominovala někoho jiného. Nehledě na to, že jsem už v červnu svatosvatě Topolánkovi řekl, že nepadá v úvahu, že bych sáhl za jeho záda do ODS a jmenoval premiérem někoho jiného. No a od té doby jsem žádný jiný krok, který by bylo možné označit za krok s velkým K, neudělal.

Ani dnes se vám nezdá logické, že druhý pokus o sestavení vlády měl dostat Jiří Paroubek, předseda druhé nejsilnější strany?

Tuto myšlenku, která se u nás, nevím proč, zahnízdila, jsem rezolutně odmítal. Můžeme ji odmítat různými argumenty, ale snad pro každého je nejvíce srozumitelný argument, že při třetím pokusu by pak musela dostat šanci třetí politická strana a při desátém desátá. Nic takového přece nedává smysl.

Jak vnímáte současné pnutí v ODS?

Já nejsem komentátor politické scény, to je na vás, abyste toto komentovali. Nežiji ve vzduchoprázdnu, nicméně se do situace v ODS opravdu žádným způsobem nepletu. Z důvodu jednoho a jediného: s vědomím svého pořád ještě relativně silného vlivu na nemalou část členské základny. Mám strach, že by jakýkoli můj vstup do této situace mohl způsobit výchylku, o které si myslím, že není namístě. A to mně jednoznačně svazuje ruce.

I nyní se ale některé regionální organizace ODS na vás přímo odvolávají. Nemáte pocit, že čekají na vaše slovo?

Já jsem ta usnesení viděl. Ale ODS sama musí vyhodnotit, jestli podílem na takto vytvořené vládě vyhrála, nebo nevyhrála. Můj soud je jen doplňkový, neovlivňuje reálné politiky v této straně, kteří mají své představy a své zájmy. Troufl bych si ovšem říct, že způsob vyjednávání o této vládě vedl k tomu, že byla prosazena za každou cenu i při přetrvávajícím boji s Jiřím Paroubkem. ODS přijala tuto vládu za jakoukoli cenu, za cenu přeběhlíků, za cenu kývání na zelenou ideologii, za cenu pana Schwarzenberga, za cenu v podstatě i rozkolu v ODS. A ekonom ve mně, který pořád hodnotí něco za něco a cenu, kterou za co platím, by skoro řekl, že ta cena je neúměrně vysoká. Ale to je všechno, co bych k tomu řekl.

Když se podíváte na dnešní ODS, je to pořád ta samá strana, kterou jste zakládal? Anebo vám někam utíká?

Ta strana logicky jiná je. Z řady důvodů. Radikálně se změnily osoby v jejím čele a bylo by smutné, kdyby tyto osoby nepřinesly jinou ODS. Jiná věc je, jestli já to považuji za kladné či záporné, ale to je realita. Výrazně se také vyměnila členská základna. Od předsedy ODS jsem slyšel, že od roku 1996 je z padesáti procent členská základna jiná. Změnila se také doba, jsou jiné úkoly, přestává dominovat elementární pravolevé politické téma. Což já říkám nerad, protože ho pořád zastávám a vím, že bych ho uměl obhajovat. Zjednodušeně řečeno: ideologii občanské společnosti, environmentalismu a zelených mohu označit za ideologie levicové a říct, že pravolevé schéma přetrvává i nadále. Ten spor se ale dneska začíná vést trošku jinudy a také ODS se v něm podle mého názoru už pohybuje někde jinde. Jestli se mě ptáte, zda je to vývoj v souladu s mými představami, pak říkám, že není.

Je silným projevem změny ODS třeba to, že je dnes jejím hlavním politickým partnerem Strana zelených?

Určitě. Určitě. To je jeden z prvků tohoto jevu, tohoto fenoménu. Strana zelených samozřejmě vůbec není o přírodě a o životním prostředí, to snad je jasné úplně každému. To je strana s odlišným světonázorem, s odlišnou základní ideologií o společenském uspořádání a v tomto smyslu je to strana pro mě na absolutně druhé straně jakési ideologické bariéry.

Považujete principiálně za nemožné spojenectví konzervativní strany se stranou zeleného typu?

Vždy jsem za klíčové subjekty na pravé straně politického spektra považoval britské konzervativce a americké republikány. A mám pocit, že " greening of conservative party" a " greening of republican party", tedy zelenání těchto stran, je opravdu současným celosvětovým fenoménem. A protože my nemáme systém dvou, ale více stran, je přátelství pana Topolánka a pana Bursíka něčím podobným tomu, co dělá pan Cameron uvnitř své Konzervativní strany. Takže to jako úplnou výjimku nevidím, ale považuji to za neuvěřitelně nešťastné. Asi je to širší fenomén, který dnes ve světě existuje. A možná bude i důvodem, proč by mělo vzniknout nějaké jiné politické hnutí, které by to vidělo takto ostře.

Je zřejmé, že i politici mají právo na soukromí. Nezdá se vám ale, že mimomanželská aféra Mirka Topolánka s místopředsedkyní sněmovny, vrcholící jejím pravděpodobným těhotenstvím, oslabuje jeho pozici? Může si něco takového premiér dovolit?

Já bych tuto soukromou věc Mirka Topolánka opravdu nechtěl komentovat. Myslím, že je to jeho rozhodnutí. On nepochybně zváží všechny plusy a minusy této situace. Já k tomu opravdu nemám co dalšího říct.

Jak si představujete svůj poslední rok v roli – nebo minimálně v tomto mandátu – prezidenta, aby se na vás vzpomínalo jako na úspěšnou hlavu státu? Co byste chtěl ještě udělat?

Že bych teď zahájil nějakou úplně jinou politiku, než jsem dělal do dneška, to ode mne určitě nemůžete očekávat. Budu kontinuální jak v politice domácí, tak v politice zahraniční. Určitě ten rok přinese nové výzvy a člověk bude nucen reagovat na věci, které by neočekával. Ale nemám pocit, že bych měl usilovat třeba o to, abych vtiskl jinou podobu Pražskému hradu (i když lánskému zámku moje manželka trošku jinou podobu vtiskla). Nemám pocit, že bych se měl pokusit převrátit roli prezidenta nejen v našem ústavním systému, ale vůbec v tom, jak je chápán a viděn občany České republiky. Takže nějakou novou, rozsáhlou, zásadní věc teď neoznamuji.

Dalibor Balšínek, Miroslav Korecký, časopis Týden, 8. 1. 2007

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu