Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause Český rozhlas 1 – Radiožurnál – Doteky víry

Rozhovory, 24. 12. 2007

Doteky víry, dobrý večer přeje Eva Hůlková. Stojíme doslova na prahu vánoc a ten práh překročíme s exkluzivním hostem: s prezidentem republiky Václavem Klausem. Pane prezidente, děkuji, že jste přijal pozvání...

Děkuji, dobrý večer.

Pane prezidente - vánoční příběh: o Josefovi, Marii a jejich děcku je starý jako lidstvo samo a je všeobecně známý, je jedinečný.Víte ale mně se zdá, že s každými vánoci přichází to, že každý jednotlivec má svůj jakoby osobní vánoční příběh, který ty vánoce, ta atmosféra těch vánoc jaksi umocňuje a rozjitřuje. Řekněte mi, vy, muž zcela evidentně racionální, jak se bráníte, nebo bráníte-li se, takové té vánoční , takové té rozjitřenosti a té náladě, která člověka někdy uvrhne do takového stavu, který možná by měl být štěstím, ale není...

Zaprvé myslím, že není žádný důvod se tomu bránit, od toho ty vánoce tady jsou, od toho vánoce tady být mají, od toho vánoce přežívají nejrůznější režimy, nejrůznější období lidských dějin a pořád jsou tady. Ani ten nejhorší režim je nedokázal úplně vytlačit. Když se tak trošku dívám na časté hodnocení minulosti, tak musím říci, že není pravda, že se začaly vážně slavit vánoce až po listopadu 89, jak se nám někteří už málem snaží namluvit, prostě bylo to tady vždycky, byla to zvláštnost, byla to výjimečnost a je moc zapotřebí aby, aby to bylo.

Proč je to moc zapotřebí?

Člověk se potřebuje zastavit. Člověk se potřebuje nějak vytrhnout z té každodennosti, která vás naprosto pohlcuje a která vám občas brání, abyste přemýšleli, protože ono se toho tolik děje, že člověk prostě jen jedná. A ty vánoce jsou výjimečnou chvilkou, kdy najednou člověk ten den, den předtím a den po najednou jakoby nemá žádné bezprostřední povinnosti. /Tím nemyslím, že ženy nemají spoustu práce se štědrovečerní večeří!/ Ale takovéto že nemáte v devět schůzku támhle, v deset onde, v jedenáct zase někde jinde, to je naprosto výjimečná věc. A člověk taky většinou dělá úplně jiné věci, než dělá v běžném dni roku.

Existuje takové starodávné slovo , které zní "usebrání se" ...je to to ono, o čem mluvíte?

Já přesně nevím, co znamená usebrání se..

Zkusme to rozklíčovat...možná myslet na věci, na které nemáme čas myslet v tom všednodenním životaběhu- řekněte mi, jak moc je to důležité pro člověka, a třeba: mění se to, jak jde život? S věkem? Ta potřeba takové té vnitřní bilance...

Ano i ne. V jistém smyslu člověk bilancuje v průběhu života trošku jinak a já už to za těch pár let, co jsem na světě, říci mohu. Ale na druhé straně, taková ta podobná zvláštnost vánoc, v tomto ohledu myslím, ta tady byla vždycky a člověk ji zažíval kdykoliv. Já si vůbec nedovedu vybavit nějaké zásadní historky ze svých dětských vánoc. Buď mám mimořádně špatnou paměť, nebo prostě nevěřím těm, kteří barvitě líčí jednotlivé vánoce, které v dětství prožívali - myslím, že to je fikce. Myslím, že si něco namlouvají, že si to dodatečně vytvářejí, a do toho já se nechci moc pouštět. Ale prostě- nechme si ty vánoce...

Hm... duch vánoc jako takový...když si vezmete to vaše dětství, dětství vašich dětí a teď-jste patriarcha obklopený velkou rodinou - dětství vašich vnoučat. Kam se ten duch těch vánoc sune, jak se vyvíjí ta společnost? Nebo je to pořád stejné?

Nevím. To je strašně těžká věc o tom udělat nějaký silný soud. Mám takový pocit, že takové ty standartní laciné výtky na vyprazdňování vánoc a na konzumnost vánoc a na ztrácení vlastního obsahu vánoc, to je jako se vším: prostě tyhle výtky existovaly vždycky, za všech generací. Mám pocit, že v pátém století si říkali, že v druhém století ty vánoce brali vážněji. Vím, že to není pravda, ale třeba v sedmnáctém, než v šestnáctém a v devatenáctém století než v osmnáctém. A platí to i dnes. Na této vlně jet mně se v podstatě nechce a v tom není co zajímavého říci. V jistém slova smyslu - ty děti to vidí stejně, jako jsme to vidívali my. A myšlenka, že bych já později objevil jakoby nepravdu Mikuláše a nadělování dárků, nebo to, jak se dárky dostanou od Ježíška pod stromeček, že bych já na to přišel v úplně jiné etapě svého životního vývoje a věku než moji synové anebo než teď naše vnoučata, to si prostě nemyslím. V tomhle konstantnost lidského chování je neskonale větší, než si někdo, kdo chce teď ponořit pero do inkoustu a napsat vznešený článek o vánocích, představuje. Tohle já dělat nechci.

A to je dobře, jestli to tak je, jak říkáte...jakože pravděpodobně ano...tak ta konstantnost lidského chování v toku času,tak to je dobře...to je jedna z takových jistot...

To je přece ta největší ze všech jistot! To jenom nejrůznější revolucionáři, ať už se jmenovali jakkoliv a jaké nálepky sami sobě dávali, tak jenom ti si pořád mysleli, že je možné člověka změnit, a že žádná taková konstantnost prostě není. Pamatuji, jak jsem velmi intenzivně prožíval, když někdy před těmi - ono je to nekonečně let, to už bude takových, to bude pomalu půl století - když začala žít taková teze: formulovat zásadně nového komunistického člověka. Vím, že mě to tenkrát strašlivě popuzovalo. Strašlivě! Ale takové ty pokusy vybudovat nového člověka, ty tady vidím dodnes, a ...

A už ne v komunistických souvislostech?

Komunismus dneska není žádnou dominantní ideologií lidstva, to pořád si někdo snaží namlouvat a vede dneska hrdinný boj s komunismem, to je dětinské a to nikomu nepomáhá a hlavně ničemu nepomáhá. Sleduji - teď vůbec nesrovnávám řád, míru toho nebezpečí - ale takový ten urputný zájem vytvořit teď zase nového člověka evropského, skutečně zkonstruovat Evropana, to se mi zase zdá úplně dětinské. Já jsem nedávno četl takovou zajímavou knížku, kterou napsal jakýsi Francouz a je to takový popis pro děti / ale myslím, že by si to mohl přečíst každý dospělý člověk/, popis pro děti dějin Evropy. Jmenuje se to Evropské dějiny pro děti, jestli se nemýlím, a ta knížka je úplně fascinující, protože tam jak sláma z bot v každé větě vyčnívá ten umělý pokus ...prostě já úplně se mohl zbláznit! Když tu knížku čtu a zjišťuji tam takové věty, že "Evropa vymyslela..." -já nevím co..." Evropa vymyslela pokrok!" Subnázev: "Evropané zkoumají strukturu vesmíru! " To se vypráví dětem!!! ...Nebo: "Evropané zdokonalují matematiku" ...Descartes, Leibnitz,Euler, Lagrange...Evropané!!! Nás by nikoho nenapadlo o tom mluvit takovým způsobem! Vím, že Leibnitz je Němec, a vím, že Descartes je Francouz a na tom není vůbec nic špatného. A najednou se někdo nám pokouší vytvořit umělou entitu a díky ní umělého člověka. Protože to je taková míra ovlivňování dětské duše! Nezlobte se - Evropané nevymysleli matematiku! Přispěl k ní ten či onen jednotlivec a ještě shodou okolností žil v tom či onom státě a byl příslušník toho či onoho národa. Ale myšlenka, že by to byl evropský proces... To považuji za další nebezpečí dnešní doby.

Proč mají lidé v takovýchto věcech sklon jako k přehánění?

To vůbec není přehánění! Ten člověk buď tomu věří, ten který to napsal, buď si to tak myslí, což si nejsem zcela jist - anebo je velmi dobře motivován , aby psal věty tohoto typu. Já myslím, že problém není přehánění. Problém je v zájmu prezentovat to tímto způsobem, a co se tím zájmem v podstatě sleduje. To mě opravdu trápí.

Máte pocit, že - konkrétně v této záležitosti, kterou jste zmínil jako příklad- že nasměrování na děti a jakoby vtažení dětí do té hry, že prostě není fér?

No to opravdu není fér! Protože já jsem člověk, který vždycky ví, že máme žít v dějinách, máme je vnímat, nemáme na ně zapomínat, nemáme od nich abstrahovat, nemáme si myslet, že když my jsme se vyloupli na svět, tak teď ten svět začíná. On se tak leckdo chová! A s tím je třeba zápolit. Nicméně vytvářet falešnou minulost, vytvářet falešné dějiny, to se dostáváme do orwelovského světa. Orwel přeci ve své knize "1984" naformuloval velmi přesně tuto myšlenku. On přeci řekl slavnou větu: "Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost, a kdo ovládá přítomnost, ovládá budoucnost." To byl jeden ze slavných výroků té knihy "1984", která pro nás, když jsme ji v tuhé komunistické době objevili, tak byla průlomem a byla jednou z nejvýznačnějších knih, která vůbec ovlivnila naše životy a můj život teda určitě a život lidí kolem mě, počínaje mou manželkou, život mých synů, kteří také ji samozřejmě objevili už někdy před pětadvaceti lety. My před čtyřiceti lety, nebo pětatřiceti lety, myslím my, o generaci starší. Tahle věta je tam velmi silná, je to výrok, který stojí za to mít pořád na vědomí, když vůbec o něčem mluvíme.

Já tomu rozumím, protože také samozřejmě patřím mezi ty lidi, které tato kniha naprosto ochromila , ale musím říci, jak šel vývoj, a když se na ni podívám zpětně , tak se mi zdá jaksi o to ten člověk geniálnější, víte...

Loni tady vyšla - myslím mimořádně kvalitní- biografie George Orwella a Lidové noviny mě požádaly, abych o ní napsal dlouhou recenzi, což jsem učinil. A znova jsem si velikost Orwela při tom uvědomil. I když jsem kdysi v sedmdesátých letech dostával odkudsi propašováno z ciziny v angličtině jeho čtyři svazky jeho sebraných spisů, kde prostě bylo všechno: jeho dopisy, jeho malinké článečky v novinách, jeho polemiky a takovéhle věci. Nejenom ty velké knihy, i když jsem v sedmdesátých letech přelouskal tyto čtyři pětisetstránkové bichle v angličtině a už tehdy jsem si šíři toho Orwella nesmírně uvědomil, tato autobiografie mě dnes stejně ohromila. Ale - abych to vztáhnul trošku zpátky k nám, tak musím připomenout jednu svou mimořádnou zkušenost, kterou jsem prožil letos v prosinci v prvním adventním týdnu. Byl jsem pozván, abych promluvil ke studentům a profesorům první lékařské fakulty v Praze na Albertově. To je vždycky pro mě mimořádná událost – já se cítím nejlépe, mám-li studenty před sebou, tabuli za sebou, od křídy zašpiněné ruce - to je prostě...to jsem JÁ ve svém živlu. Při odpovědi na nějakou otázku mně blesklo hlavou ocitovat Orwelovu Farmu zvířat. A teď - jak jsem to slovo vyslovil – tak jsem se tak profesorsky podíval na publikum a koukám, nakolik se nějaké oči prostě rozstvítí a zareagují...

Poznáním....

Mám takovou taktiku: "tak počkejte, zdvihněte ruku KDO" ...a teď moje první myšlenka byla - "kdo jste tu knihu četl? " Já často takovéhle věci dělám. Předtím jsem tam jmenoval nějakého slavného ekonoma , nositele Nobelovy ceny za ekonomi, napsal jsem jeho jméno na tabuli a ptal jsem se stejně: "Kdo jste to jméno někdy už viděl?" A neviděli ho, lékaři, musím přiznat, neviděli. Nicméně, najednou jsem se, abych zavtipkoval a pomohl posluchačům - zeptal opačně: "Je tady vůbec někdo, kdo se odváží zdvihnout ruku, že tu knihu nečetl? " Považoval jsem to za jakoby vtípek. A teď když vycházím z hypotézy, že řada lidí se k tomu nepřiznala, protože v mase posluchárny, kde sedělo 400 lidí, samozřejmě nikdo nikoho nekontroluje a že jich spousta ruku nezdvihla, tak těch, kteří ZDVIHLI ruku, že tu knihu nečetli a nikdy o ní neslyšeli, byla nejméně polovička, nebo ještě daleko více. A to prostě pro mě ten svět docentů, profesorů a studentů Karlovy univerzity v roce 2007, to byl zážitek, který nepochybně ve mně dlouho, dlouho zůstane. Tím jen tak extenduju od té úvahy o tom, jestli minulost máme vnímat, nemáme, jestli máme žít v nějakém pochopení plynutí času, nebo se prostě odtrhnout od světa. Ono to NEČTENÍ je prostě hrozná, hrozná věc. Ono to nečtení a pocit, že je všechno možné nalézt bodovým kliknutím na internetu, je opět strašlivá mystifikace zdrojů a metod lidského poznání. Prostě tím kliknutím získám výsledek. Kliknutím, když si vezmu kalkulačku, a on už ji teď má každý minimálně na svém mobilu, a chce spočítat, kolik je sedm krát šest, tak on si to nacvakne a zjistí výsledek, že to je čtyřicet dva. Ale já jsem četl moc hezkou úvahu nedávno v australském měsíčníku Quadrant, který deset, patnáct let pečlivě čtu a SNÍM o tom , že by něco takového mohlo existovat i v naší zemi...nebude...mám hrůzu, že kvalitou, hloubkou, šíří argumentace...prostě nebude. Tak tam nějaký profesor matematiky na jedné australské univerzitě si zoufá, jak ti studenti tu matematiku neumí, kolik jich propadá, kolik jich nezvládne ten obor, s jakou přichází nekvalitou. A on to docela hezky odvíjí od té kalkulačky. On prostě říká: to šestkrát sedm se získá jako výsledek, ale díky té kalkulačce nedochází k tomu PROCESU!

Ano, kde je ten proces?....

Ano. JAK to vznikne. Ten článek byl velmi vznešeně, myslím, že velmi kultivovaným člověkem napsaný. A popisuje věc, která mě taky trápí...

Tady to nečtení, to je opravdu tragédie, řekla bych, a je to taky v podstatě vánoční téma, protože pomalu odcházejí generace, pro které byla kniha krásným dárkem, že?

Knihy se pořád dávají. To bych se teď nechtěl jako staromilsky tvářit, že to je jinak. Podle mého soudu, nemám žádné zásadní statistiky, ale určitě bychom je mohli získat, že v letošním roce bylo vydáno víc knih, než kdykoliv jindy. Možná. Já nevím přesně. A protože si nemyslím, že ty knihy se vydávají proto, aby se hodily okamžitě do stoupy, prostě věřím, že je někdo čte! Takže v tomhle smyslu nejsem úplně pesimistický, i když je pravda, že ty knihy jsou relativně levné...

Relativně...

Relativně, relativně, zdůrazňuju slovo relativně a člověk si je asi tak snadně získává, tak myslím, že je spousta lidí, kteří si je skladují a nejsem si jist, jestli je potom FAKTICKY přečtou. Ale docela rád bych znal statistiku, jestli se v letošních vánocích, před vánoci, koupilo míň knih, než před desti, dvaceti, třiceti lety...já skoro myslím, že to asi nebude pravda. Ale to čtení bude jiná, jiná úvaha. Ale to není žádné staromilství! Prostě ten lidský život, nejenom v celku, ale i v tom každém dni, je přece naprosto jednoznačně omezen dvaceti čtyřmi hodinami, omezen nezbytností jistou dobu pracovat, omezen nezbytností jistou dobu spát, omezen nezbytností jistou dobu nějakého jiného typu vyžití. A když najednou vstoupily do toho televize způsobem, jakým do toho vstoupily, tak už není vůbec možné, aby lidi měli stejnou dobu na čtení, jako mívali někdy v minulosti bez televize.

Myslíte si, a prosím jestli to půjde, utěšte mě trochu, že tady ta klipovitost, ta sendovitost, ta mailovitost, to zrychlené vnímání života, že to někdy dosáhne svého maxima, a pak že se zase vrátíme k trošičku pomalejšímu tempu, čistě z pudu sebezáchovy?

Nemyslím, že je možné se vracet. To určitě ne. Ekonom by řekl, že má ve své myšlenkové výbavě několik takových pevných bodů nebo zákonů, kterým prostě věří, že platí. A ten jeden z těch zákonů- název bude pro odborníka velmi nesrozumitelný- se jmenuje "zákon klesajících mezních výnosů". Já vím, že to je asi pro vás teď...čekám, že se zatváříte...zatváříte překvapeně...

Nerozumím tomu, připouštím..

Ta myšlenka říká, že když máte od nějaké věci jednotku, tak vám to dá nějaký užitek, když máte dvě tyto jednotky, tak vám to dá sice větší, ale ne dvojnásobný užitek, či efekt, nebo jaké slovo je vám bližší. Ve třech už je to samozřejmě jinak a dostat padesátou osmou jednotku téhož... Když tady máme před sebou sklenku vody, tak ta první sklenice vody je naprosto klíčová pro člověka! Bez ní by vůbec nemohl pít. Jestli tu druhou potřebuje, já teď nechci to zjednodušovat, na mytí, tak ten přínos je už o kousíček nižší. Protože když ji eventuálně náhodou jeden den mít nebude, tak nezahyne! Zatímco bez té první lahve vody by zahynul, jestli mi rozumíte.

Rozumím.

A ono to platí pro absolutně všechny, věechny věci na světě. Vím, že to ve fyzikálních jevech probíhá, vím, že v psychologii, když najednou vybouchne tady před váma nějaká bomba, která bude vydávat velké světlo, tak oni vám také řeknou, že ono to velké světlo od nějaké chvíle taky působí na toho člověka už méně! Ne že by to narůstalo! Neboli já si myslím, že budeme docházet do fáze jistého klesajícího výnosu, klesajícího EFEKTU těchto jevů, zrovna tak jako kterýchkoli jiných, a v nějaké chvíli se ustálí NĚJAKÁ rovnováha. Nevím jaká. Že by došlo k vracení se, tomu moc nevěřím. Protože zase fakt té esemesky je tak neuvěřitelný přínos, že o něm prostě není sporu. Fakt e-mailu zrovna tak. Jsem často ve světě a v obrovském kontaktu se světem. Člověk je fascinován, když prožije v Londýně na BBC World Service takovou drsnou debatu, která se jmenuje Hard Talk, přeloženo asi jako drsný rozhovor - už jsem to udělal už někdy asi před čtyřmi lety a prožil jsem to letos při návštěvě Velké Británie na počátku listopadu znovu. Už jsem byl obrněn, toršku, musím se přiznat, takže už jsem byl nad tím, takže člověk nemá pocit, že má mlátit toho redaktora a převrhávat stůl a říkat, že už dál nebudu pokračovat...

To víte, to není jako vánoční Doteky...

Ne tady zatím tu tendenci nemám, to se musím přiznat, ale já to teď neříkám kvůli tomu. To byl drsný rozhovor, byl jsem na něj relativně- nemyslím na´otázky, ale na formu rozhovoru - připraven, a proto myslím, že naopak jsem to docela využil. Tento rozhovor vysílá BBC World Service v průběhu následujícího dne pětkrát. Tak, aby to bylo v různých časových pásmech světa v takovým tom prime time, jak se říká, v době, kdy lidi jsou ochotni sledovat takovýhle rozhovor. Musím se přiznat, že moje manželka byla v tu chvíli kdesi v Thajsku a ona říká: "pustila jsem si v hotelu televizi a první věc: uviděla jsem TEBE v televizi, jak mluvíš. A jsem myslela, že jsem se zbláznila, protože v tom hotelu náhodou to BBC World Service měli, zrovna ten kanál měli nastaven. Chci to říct jinak: Mně fascinuje, kolik dostávám e-mailů z celého světa jako reakci na tento hard talk. Mně teď nefascinuje obsah těch e mailů, o tom by se dalo mluvit dlouho, ale to, že prostě jeden vám přijde z Floridy, druhej vám přijde z Keni, třetí z Nového Zélandu, čtvrtý vám přijde ze Singapuru...

To jsou ty pozitivní aspekty propojeného světa...

To je naprosto neuvěřitelné, ta představa, že vy to napovídáte tady někde /bylo to v Praze, nebylo to v Londýně/ a on někdo na Novým Zélandě si to všimne a ještě má pocit, že vám má psát e-mail! A vy ho dostanete.

Dobře. Fenomén . Typicky český vánoční fenomén jsou takové ty ladovské vánoce, po kterých vnitřně asi každý z nás trošku touží. Ale zdá se mi,že poslední léta to vystřídal velice diskutabilní fenomén , a to sice - vánoční půjčky na dárky, pro lidi, kteří prostě nemají sami moc peněz. Co vy na to jako ekonom říkáte? O čem to svědčí prostě, co to je?

Vy jste začla Ladou, tak ano, pro mě vánoce jsou ladovská věc.Já vím, že někdo to označí za příliš plebejské. Dokonce mám pocit, že možná představitelé našich církví řeknou: " no my tam ještě chcem o kousek víc toho duchovna, než je v takovém tom lidovém veselí ladovském. "Ale pro mě jsou a kdybych se nestyděl jako prezident republiky, který každý rok pečlivě vymýšlí, jaká vánoční i novoroční přání rozesílat do celého světa i spoustě lidí u nás doma, kdybych se nestyděl, tak já bych toho Ladu klidně používal. K tomu se přihlašuji!

Já tam žiju, já tomu rozumím...Žiju v ladovském kraji...

Žijete tady u Hrusic?

Žiju kousek vedle...prostě ta poezie je tam opravdu dodnes...

Když jedu do Brna - pro mě auto je kancelář a skoro se nekoukám ven a nadávám si, že se mám se dívat ven - když jedu po dálnici po tom mostě kolem Hrusic, tak se vždycky na ten kostelíček Ladův velmi pozorně podívám, protože myslím, že to PRO MĚ patří k naší zemi a k vánocům. Od dětství je to do mě vštěpováno velmi silně.

Jenže víte, za těch časů vánočním dárkem byl stromeček s nějakými těmi jablíčky. JÁ VÍM, zase , ano, nedá se to vrátit. Ale podívejme se na ten dnešní opravdu brutální konzumerismus - půjčovat si na vánoční dárky. Vy jako ekonom- řekněte...

K tomu se vrátím. Že ale prostě ten počet dárků se zvětšuje, ten se PRIMÁRNĚ zvětšuje díky bohatnutí společnosti! To není nic nepřirozeného! Mluvím teď o zobecněném jevu, nemyslím, že jednotlivci nemohou mít mimořádné priority a dělat něco úplně jinak. Věřím, že mohou lidí nemít celý rok nic a pak koupí něco na vánoce. Ale jako fenomén - společný, obecný, zobecnitelný - nepochybně platí, že vánoční dárky jsou něco, co disproporčně narůstá zbohatnutím člověka a zbohatnutím společnosti, to je naprosto jasné. Není pravda, že je nějaká konstanta dárků bez ohledu na vývoj příjmů a vůbec majetku a bohatství člověka. Dokonce si myslím, že to není ani přímka, že to není ani lineární vztah, že by zvyšující se příjem zvyšoval množství vánočních dárků. Já myslím, že tam je nějaká exponenciála, která říká: zvyšující se příjem zvyšuje objem dárků vícenásobně. To bych řek, že to by byla docela hezká empirická studie, kdyby ji člověk mohl udělat. Takžo to mně samo o sobě nevadí, to samo o sobě je celkovou příčinou. Jestli jsme v roce 1950 měli jiné množství peněz, já doma se svými rodiči a sestrou, než jsme měli o dvacet let později a než jsme měli o čtyřicet let později, a než je to dneska, tak těch dárků musí být dnes víc. A to říkám: více než přímo úměrně! Takže to mně nevadí. O tom, že jsou vánoční půjčky jako velký fenomén, teď mě přistihnete při neznalosti, ale já si to neuvědomuji. Pro mě to není jev, kterého bych si já někdy nějak výrazně všimnul, který by mě trknul o očí a nutil mě o tom přemýšlet. Možná že je to nepozornost, možná že nechodím po těch obchodních domech a nevidím tam ty cedule na vánoční půjčky, ale já to necítím. Pro mě otázka " půjčování si " je něco, co není přesně v mém konzervativním životním stylu, nikdy nebylo a jsem si naprosto jist, že nikdy nebude. Ale pro mě ENORMNÍ nárůst půjček při VŠÍ RISKANTNOSTI, která v tom je, a při darebnosti jistého typu půjček, které se dávají a které - kdybych měl moc- tak je zakážu, protože jsou to lichvářské půjčky, nesmírně nebezpečné - tak zase: fenomén půjček, obrovského nárůstu půjček, ale třeba i hypoték a jakýchkoli typů úvěrů, to je obrovským výrazem důvěry lidí v onu přítomnost, o které jsme před chvílí hovořili, a koneckonců i výrazem důvěry lidí v budoucnost. Protože představa, že se všichni lidi zbláznili, a stali se prostě popírači rizika a jen maximalizují slast současné minuty, vteřiny, dne, bez ohledu na to, jak to dopadne, že po tom bude potopa a nějak to dopadne, kdybych si myslel, že takto se lidé chovají, tak to bych nemohl věřit ničemu. A když jsme v Dotecích VÍRY, tak to by skoro nebylo možné. Drtivá většina půjček, a pro mě teď vánoční půjčky nejsou specifický fenomén- strčil bych ho do toho - je fenomén víry v přítomnost a zejména víry v budoucnost a o naší zemi to říká spíše něco pozitivního než negativního.

Vy se,pane prezidente ,ve vašem nadačním fondu, který vedete s vaší manželkou zaměřujete na -řekla bych - dávání šancí a podněcování aktivity u lidí vlastně jakoby na dvou pólech života: u těch, co začínají, a zejména ve ztížených podmínkách/ děti, které třeba odcházejí z dětských domovů/ a na seniory. Já bych chtěla, kdybychom se mohli u těch seniorů zdržet, protože pro ně jsou vánoce někdy docela těžkým obdobím. A jestliže třeba vy díky tomu nadačnímu fondu jste některého seniora naučili zacházet s mailem, tak jste mu dali úžasný dárek...Tak to myslíte?

Tak zaprvé vy jste tak hezky popsala ten smysl toho našeho nadačního fondu, že ...nechcete tam nastoupit jako pracovnice...?

Můžeme o tom jednat....

...a dělat tiskovou mluvčí? Samozřejmě náš nadační fond žádnou tiskovou mluvčí nemá. To žertuji. To je takový módní trend tiskových mluvčích. Nemůžeme si dovolit vyhazovat peníze, které od nějakých sponzorů dostaneme, za kanceláře a budovy a vybavení a tiskové mluvčí, takže to ne. Naše nadace, to je velmi úsporně existující organizace. Ale popsala jste to úplně bezvadně. Ano - začalo se na těch obou pólech, a určitě by správnější osobou, která by o tom měla hovořit, byla manželka, protože - jak já vždycky vtipkuji - že já jsem pouze ten "junior partner" , neboli takový ten mladší partner nadačního fondu. Ona to dělá, ona se tím intenzivně zabývá, ona v podstatě vymýšlí ten koncept a vůbec celou tu orientaci těchto věcí. A myslím, že to dělá velmi dobře. Senioři: pro seniory jsou vánoce těžké. Často. Protože vánoce jsou nejtěžší v osamocení. A ze skupiny seniorů je víc lidí, kteří tráví vánoce osamoceně, než ze skupiny dětí nebo než ze skupiny lidí v produktivním věku. To já myslím, že je úplně jasno a jestli někdo více medituje a bilancuje a vyhodnocuje minulé, tak to budou určitě senioři, než desetiletí, dvacetiletí, třicetiletí. Jakýmkoliv způsobem jim pomoci, to je důležitá věc. Jestli jim pomáháme i trošku tímto pořadem Českého rozhlasu, tak je to dobře. Možná někteří z nich nebudou za chvíli mít peníze na to, aby si koupili novou televizi, díky digitalizaci, tak možná, že se vám zase jich víc k tomu rozhlasu vrátí...

To by bylo skvělé. Máte nějaký vzkaz vánoční pro lidi? Jste hlava státu, bylo by to pěkné...

To jsou silná slova...já trošku nemám rád takové jako: teď se napřímit, nadechnout...

Tak přání...

Já vím, to právě chci říct: napřímit, nadechnout a něco strašlivě vznešeného a pokud možno moudrého říkat. Já bych všem přál, aby ty vánoce, které prožijí, byly pro ně vánoce milé, příjemné, hezké, aby byli co nejméně sami, aby byli co nejvíce se svými blízkými a aby si každý udělal aspoň trošičku času – jak jsme o tom mluvili před chvílí - se zastavit, a zamyslet.

Pane prezidente, děkuji vám pěkně, že jste přijal účast v Dotecích víry a myslím si, že za všechny naše posluchače vám můžu popřát také pokojné svátky.

Děkuji pěkně i vám.

Doteky víry končí, Český rozhlas 1 - Radiožurnál pro vás vysílá stále, příjmený poslech našich pořadů vám přeje Eva Hůlková.

Eva Hůlková, Český rozhlas 1 – Radiožurnál, 22.12.2007

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu