Hlavní strana » Články a eseje » Už je třeba říci rozhodné NE!

Už je třeba říci rozhodné NE!

Články a eseje, 6. 6. 2005

Už 15 let si ukládám bobříka mlčení nad články Emanuela Mandlera, tohoto nesmírně publikujícího i publikovaného autora. Bylo to asi hlavně proto, že jsem nechtěl oslabovat jeho zásluhy ze šedesátých let o časopisy Dějiny a současnost a Tvář, tedy o časopisy, které tak zásadním způsobem v mnoha oborech pozměnily naše domácí diskuse – od literární kritiky až po historii či další společensko-vědní obory.

I tehdy jsem s ním sice v řadě věcí nesouhlasil, ale jeho kritika Pražského jara a některých jeho hrdinů zprava mi byla nesmírně blízká a proto jsem se s ním do veřejné polemiky nepouštěl. Navíc velmi brzy přestalo být možné jakoukoli rozumnou polemiku vést.

I teď bojuje Emanuel Mandler s různými mýty, resp. i teď chce být ikonoklastem, který útočí i na ty nejposvátnější věci. Do této kategorie musím zařadit jeho současný boj o reinterpretaci II. světové války a událostí s ní spojených. Ve svém nedávném článku v MfD (20.5.2005) se znovu pustil do debaty o poválečném transferu (záměrně používám toto, snad ničím příliš nezatížené slovo) Němců z tehdejšího Československa.

Nejde mi o spor týkající se popisu historické skutečnosti, nemám sebemenší ambice ani přikrášlovat, ani obhajovat celý ten konglomerát v mnohém tragických a lidsky velmi bolestných událostí. To už bylo uděláno mnohokrát a já žádná nová fakta neznám. Podle Mandlera je uměle vytvářeným českým mýtem, že to, co se stalo po válce, zavinil Hitler a nacismus. Podle něho šlo o dlouhodobý český pokus zbavit se Němců. Doslova říká, že „Poválečná etnická čistka, to je dnes zřejmé, byla prvním krokem na cestě české politiky k národnímu (slovanskému) státu, zbavenému Němců a Maďarů.“ To považuji za formulaci tak neuvěřitelnou, že nemohu mlčet. Nemohu mlčet i proto, že jsem dalek toho, abych přistoupil na hloupé argumenty některých lidí u nás, že pan Mandler píše na objednávku německých majitelů českých novin. To by jistě bylo pod úrovní jak E. Mandlera, tak i majitelů těchto novin.

Vím, že u nás v poválečné chvíli docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů, na což nikdo neměl žádné oprávnění ani ospravedlnění. A to ani podle tehdejších pohledů na věc.
Vím, že bylo – v souladu s tehdejším, všeobecně přijatým pojetím „kolektivní viny“ – zvoleno  řešení paušální, které téměř nerozlišovalo.

Vím, že to byla pro mnohé příležitost opožděně prokazovat své „hrdinství“. Vím ale také, na co to reagovalo, co všechno tomu předcházelo a nově jsem si to uvědomil v posledních dnech letošního dubna při návštěvě východomoravské Ploštiny. Vím také, že je dnes velmi snadné být kritikem.

Žádnou z těchto věcí nezamlčujme. Přispívejme k doplňování střípků oné mozaiky, která představuje – jistě vždy nedokonalý – obrázek tehdejších jevů. Ale nepokoušejme se obracet pořadí příčiny a následku, nepokoušejme se přepisovat historii.

Pan Mandler to dělá. Naše země nevyvolala světovou válku, aby etnicky vyčistila teritórium, které vymezují její hranice. Naše země nezkusila své teritórium vojenskými akcemi rozšířit na úkor svých sousedů. Naše země nemá na svědomí desítky miliónů lidských oběti. Naše země nevymyslela a ani nezavedla nacistický totalitní režim. Naše země svým chováním nepřeměnila osudy Evropy (a celého světa) na další půlstoletí.

Naše země – se souhlasem vítězných mocností – využila tehdejší chvíle a jednoznačné atmosféry, v níž převládl názor, že je viníky světové války třeba potrestat a že je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové. Podílela se proto aktivně na transferu Němců z našeho území. Vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho (alespoň nikoho, jehož názor by bylo třeba brát vážně). Toto dnes tvrdit je nehorázností, která nesmí zůstat bez odpovědi.

Že by k žádnému transferu (odsunu, či vysídlení či vyhnání) Němců z našeho území bez roku 1938, 1939, 1940, 1941, 1942, 1943, 1944, 1945 nikdy nedošlo, že by to nikoho ani nenapadlo, že nejdříve došlo k transferu Čechů ze Sudet, že to, co se stalo po válce, bylo jen a jedině důsledkem a nikoli příčinou, je každému, rozumně myslícímu člověku snad jasné.

Troufám si říci, že to, co se stalo, bylo i obranou před potenciálními podobnými budoucími nebezpečími. Dnes, 60 let po skončení II. světové války máme pocit, že 60 let míru a 60 let absence pokusů o vznik nové totalitární ideologie jsou jistou zárukou, že se válečný konflikt nemůže nikdy opakovat. Lidé v roce 1945 si ale mysleli, že nesmí udělat stejnou chybu jaká byla udělána v roce 1918, kdy se také zdálo, že se něco tak hrozného jako I. světová válka nemůže opakovat. Lidé v roce 1945 věděli, že to byl od jejich rodičů špatný předpoklad. Snažili se proto možné třecí plochy odstranit či alespoň „obrousit“. V roce 1945 určitě nevládnul multikulturalismus, politická „correctness“, neomezený humanrightismus. Uvažování lidí bylo vedeno jinými představami, které ale byly též „realitou“.

Argumenty je možné rozšířovat do nekonečna. Pan Mandler by nám ale neměl posouvat své utkvělé představy. Mnozí lidé si opravdu myslí, že to dělá na zakázku. Já si to nemyslím, a proto s ním musím aspoň takto polemizovat.

Václav Klaus, Mladá Fronta Dnes, 6. června 2005