Hlavní strana » Ekonomické texty » Klausova kritéria pro přijetí…

Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny

Ekonomické texty, 20. 1. 2006

Při svém prosincovém vystoupení na Euro Business Breakfast v pražském hotelu Corinthia Towers (o kterém bylo podrobně referováno v časopisu Euro, č. 50, 2005) jsem vyjádřil údiv nad tím, že se v diskusích o našem připojení se ke společné evropské měně hovoří výlučně o tzv. maastrichtských kritériích. Údiv proto, že maastrichtská kritéria formulují státy společné evropské měny vůči těm, kteří se k této měně chtějí připojit. Jsou to kritéria jejich. Jsou to kritéria, která jim mají pomoci rozhodnout o tom, zda nová země nebude svým vstupem znamenat ohrožení „jejich“ společné měny.

Jsou to kritéria logická, protože i zájem jejich autorů je logický. A oprávněný. Země, které používají euro, nemohou mít zájem na tom, aby ho používal i ten, kdo by byl pouhým černým pasažérem, tedy někdo, kdo by se sice chtěl podílet na výhodách společné evropské měny, ale kdo by se vůbec nestaral o to, zda on sám tyto výhody svým chováním nenarušuje či neanuluje. Proto je jasné, že mezi těmito kritérii dominují ekonomické indikátory, které vyjadřují vnitřní stabilitu či nestabilitu potenciálního účastníka eurozóny: míra inflace, míra rovnováhy veřejných financí, míra blízkosti výše úrokových sazeb vůči ostatním zemím, atd. K tomu nemám žádné připomínky, ani námitky. Tato kritéria existují, a i když by jistě bylo možné udělat je složitějšími a tím přesnějšími a přísnějšími, toto v dané chvíli nemůže být mou ambicí. Úplně mimo mou dnešní úvahu stojí také to, nakolik jsou tato kritéria dodržována a jaké důsledky může mít jejich nedodržování.

Náš zájem je z logiky věci úplně jiný. Nás musí zajímat, nakolik je – či bude – pro nás výhodné se k eurozóně připojit, resp. přijmout euro jako náhražku své vlastní měny. Zde musí dominovat pohled opačný: zda přijetí společné evropské měny bude výhodou pro nás, zda bude naši vlastní ekonomiku stabilizovat (a nikoli destabilizovat), zda jeho přijetí nevyvolá nějaké šoky (pro všechny, nebo pro některé z nás) a zda bude přispívat k ekonomickému růstu (a nikoli k jeho zpomalení či dokonce ke stagnaci). To samozřejmě vyžaduje kritéria úplně jiná a já budu – pro názornost – mluvit o kritériích třeba českolipských.

Předpokládám, že podobným způsobem v roce 1997 uvažoval britský ministr financí Gordon Brown, když zformuloval své známé „Brownovy testy“. Historicky zajímavé je to, že ač chtěl v předvolební kampani přinést argumenty pro vstup Velké Británie do eurozóny, byla jeho kritéria nakonec použita k argumentu zcela opačnému, tedy k tomu, aby Velká Británie do eurozóny – a teď už je to přesně devět let, protože svá kritéria zveřejnil v únoru 1997 – nevstoupila. Brownova kritéria mohou být inspirací, ale vzhledem ke zcela jiné ekonomické situaci Velké Británie ve srovnání s Českou republikou mohou být jen inspirací, nikoli návodem. Odlišnosti ekonomik Velké Británie a České republiky nebudu dlouze rozebírat, protože většina z nich je dobře viditelná na první pohled. Nejsme jednou z nejvyspělejších zemí světa, nejsme ekonomickou velmocí, nejsme finanční mocností (čtvrté Brownovo kritérium se zabývalo výlučně tím, jaký bude dopad přijetí eura na londýnskou City), nejsme ostrovem u evropského kontinentu, ale středoevropskou zemí, vklíněnou dovnitř evropského kontinentu, nemáme rozsáhlý transatlantický obchod a intenzivní vztahy s bývalým Commonwealthem, nejsme řadu století evolučně – tedy bez přerušení – se vyvíjející tržní ekonomikou, atd. Naše kritéria proto musí být odlišná. Rozdělil bych je do tří hlavních skupin:

1. Brownova kritéria byla formulována před vznikem eura, a proto nemohla využít žádných zkušeností s jeho faktickým fungováním. My si dnes od pěti (vlastně již sedmi) let fungování eura abstrahovat dovolit nemůžeme. Proto se jedna skupina našich argumentů musí zabývat tím, zda euro přineslo slibované výsledky, zda se eurozóna stala oblastí rychlého a dynamického ekonomického růstu, zda je – více než v minulosti – zárukou fiskální a měnové stability a zda členské země eurozóny dodržují svá vlastní pravidla. Mé odpovědi na tyto otázky začínají slovem ne, nikoli. Empirické důkazy je možné kdykoli doplnit, ale i ty jsou všeobecně známé. Ekonomický růst se za dobu existence společné měny zpomalil, stav veřejných rozpočtů se nejenom nezlepšil, ale dokonce zhoršil a maastrichtská kritéria – tak tak splněná před vstupem do eurozóny (nebo v řadě případů splněná pouze díky velmi inventivnímu národnímu účetnictví a výkaznictví) – evidentně řadou zemí plněna nejsou.

Do této první skupiny argumentů patří i to, zda v období od faktického (byť účetního) zahájení fungování eura v roce 1999 do počátku roku 2006 došlo – díky existenci společné měny a dalších unifikačních procesů – k vytvoření nebo alespoň k pokroku ve vytváření nezbytných parametrů tzv. optimální měnové zóny, kterými jsou zejména dostatečně volný pohyb pracovních sil a flexibilita cen, mezd a všech dalších nominálních veličin (při zafixování klíčové nominální veličiny, kterou je měnový kurs). I zde bych řekl slovo ne, nikoli. Týká se to jak vztahů uvnitř dnešních členů eurozóny, tak jejich vztahů s novými členskými zeměmi Evropské unie.

2. Do druhé skupiny argumentů patří zejména to, zda jsme vystaveni stejným exogenním šokům jako země eurozóny, zda již došlo k dostatečně vysoké konvergenci hospodářského cyklu a zda je ekonomická struktura naší země kompatibilní se zeměmi eurozóny. To je v podstatě Brownův test č. 1. Pro pořádek dodávám, že ač si ho Brown kladl v roce 1997 v netransformující se Velké Británii, i pro něho byl tehdy relevantní. Pro někoho z čtenářů možná překvapivě řeknu, že si nemyslím, že je v této věci náš největší dnešní problém. Domnívám se, že je v tomto smyslu dosažená míra konvergence větší, než si myslíme, resp. než si myslí ti, kteří budou používat vůči nám kritéria maastrichtská, nikoli naše „českolipská“.

Nicméně, do této skupiny patří ještě něco daleko důležitějšího. Patří tam argumenty o tom, nakolik vadí rozdíly v ekonomické úrovni, v mzdové hladině, v produktivitě práce a zejména v cenové hladině a cenové struktuře. V tomto smyslu jsem naopak přesvědčen, že by bylo rychlé přijetí eura pro českou ekonomiku tragickou chybou. Nedovedu si představit smysluplné zafixování kursu na určité, dnes ne přesně známé úrovni. Rizika spojená se zafixováním koruny na nevhodné úrovni kursu považuji za nesmírně vysoká a v podstatě zbytečná. Navíc si myslím, že dnes žádný „správný“ kurs ještě neexistuje.

3. Nesmíme ale zapomenout na ještě jednu rovinu argumentů, která je spojena s celkovými názory na formu probíhajícího evropského integračního procesu. Vytvoření eurozóny bylo převážně politickým projektem (viz můj projev ve Washingtonu)1, který měl Evropu popostrčit k daňové, rozpočtové a politické unii. Dominantní v rozhodování o euru nikdy nebyla úzce ekonomická argumentace. Česká republika si proto musí položit otázku, zda je v jejím zájmu na absolutistickém projektu unifikace participovat, zda je v jejím zájmu vytvářet evropský superstrát nebo zda chce spolukoncipovat Evropskou unii jako společenství dobrovolně spolupracujících států na bázi intergovernmentalismu (viz mé letošní články v Lidových novinách, Financial Times a Neue Zürcher Zeitung)2. Má odpověď v této věci je zcela jednoznačná a v podstatě známá.

Abych to shrnul. „Českolipská“ kritéria jsou něco úplně jiného, než kritéria maastrichtská. Stejně jako nůžky přestřihnou list papíru jenom tehdy, když mají své dvě části, i my musíme ke kritériím maastrichtským připojit naše kritéria „českolipská“. Jejich struktura je jasná:

- uspěla do dnešního dne společná evropská měna? Ne ve smyslu toho, zda přetrvává, ale zda členským zemím ekonomicky prospěla?

- je konvergence české ekonomiky s ekonomikou eurozóny dostatečně vysoká, nikoli z hlediska vlastnické či odvětvové struktury nebo z hlediska typu ekonomického systému (poměr státu a trhu), ale z hlediska konvergence celé řady ekonomických parametrů, primárně parametrů cenových a mzdových? Jak víme, ceny jsou klíčovým ekonomickým parametrem;

- přejeme si, aby měnová unie před sebou tlačila (či dokonce urychlovala) další integrační procesy či nikoli?

Teprve odpověď na tyto otázky může být východiskem pro naše další rozhodování. Kéž by si toho naše vláda byla vědoma.

1The Future of Euro: A View of A Concerned Outsider, CATO Institute, Washington, 20.11.2003; česky Euro a jeho budoucnost: pohled z budoucí členské země, Rok první, Knižní klub, 2004, str. 186-194

2Využijme „období reflexe“ pro vymezení jiné Evropské unie, Lidové noviny, 16.7.2005; Why Europe must reject centralisation, Financial Times, 29.8.2005; Es ist Zeit, der EU eine solidere Grundlage zu geben, Neue Zürcher Zeitung, 30.8.2005

Václav Klaus, Lidové noviny, 20.1.2006