---

Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Hlavní projev na XII.…

---

Hlavní projev na XII. kongresu ODS (projev č. 2)

Projevy a vystoupení, 3. 11. 2001

Hlavní projev na XII. kongresu ODS (projev č. 2)

Sešli jsme se, v roce 10. výročí založení Občanské demokratické strany, abychom zrekapitulovali a zhodnotili naši činnost za období minulé, zejména od našeho posledního kongresu v loňském říjnu v Plzni, sešli jsme se, abychom posoudili výkon a přínos našich vrcholných volených funkcionářů v grémiu a Výkonné radě a na základě tohoto posouzení zvolili nové či případně potvrdili staré a sešli jsme se, abychom nastínili základní milníky naší cesty do supervolebního roku 2002, tedy do roku, který může zásadně změnit životy občanů na celou jednu generaci.

Je to program více než bohatý a nebudou to pro nás nijak snadné a odpočinkové tři dny. Nejedná se tedy o kongres manifestační, který by měl skutečné otázky a problémy přecházet a který by si za hlavní cíl kladl mobilizovat naše vlastní členy a našim voličům či politickým soupeřům demonstrovat naši jednotu a naše odhodlání. To určitě chceme také, na toto téma bude na jaře speciální předvolební konference, ale teď nám jde o něco jiného.

ODS završila jednu etapu svého vývoje. Vyrostla z dětských střevíčků, přežila pubertální střety a nedospělou nedočkavost některých z nás, pochopila co znamená i nevítězit a potom těžce znovuvybojovat bývalé pozice, zaplatila za své chyby a nehodlá je opakovat. Vyzrála, ale není možné se zastavit. Teď totiž nastává chvíle pravděpodobně nejtěžší. Konec roku 1997 a začátek roku 1998 byl těžký, ale byl paradoxně snazší než dnešek, protože tehdy jsme bojovali o holé přežití a proto jsme se chovali  - spíše instinktivně než rozumově - racionálně. Teď je situace jiná.

Teď stojíme na velmi riskantním rozcestí. Buď se budeme pohybovat dále, beze změny, setrvačností, zvítězí rutina a pasivní obhajoba dosažených pozic, vývoji událostí kolem nás budeme jen přihlížet, protože mu nebudeme stačit a lidé na nás budou pomalu zapomínat, nebo se setrvačnosti a zaběhnutých, vyježděných kolejí a stereotypů zbavíme, budeme se inovovat, a to personálně, myšlenkově i stylově, provedeme - jak jsem nedávno řekl - brand refreshment, osvěžení či omlazení značky, vsadíme na mládí (pod čímž nemám na mysli výlučně rok narození, ale přístup k životu a světu), otevřeme se novému, přestaneme se znovu a znovu pouštět do  starých, dnes již neaktuálních bitev, pokusíme se změnit svou image, nebo spíše karikaturu, která je o nás šířena. Právě o tom musí být náš dnešní kongres, jeho diskuse, jeho závěry, volba nového vedení, o tom musí být naše primárky na kandidáty do parlamentních voleb, naše volební kampaň i náš volební program. Musíme si přitom také uvědomit, že skutečná autentická pravicovost není v apriorním pravicovém fundamentalismu a že pravicový postoj dnes už tak jednoduše - jako v prvních letech po listopadu 1989 - nevystačí s pouhým ideologizováním napravo od komunistu a socialistů. Že pravicovost není v proklamaci, ale v každodennosti a detailu.

Naše síla vychází z naší členské základny. Základní charakteristiky jejího vývoje jsou známé. Počet našich členů je více méně konstantní, ani nerosteme, ani neubýváme, což pro nás není žádné vítězství. I když je míra fluktuace našich členů nenulová, i když je to letos skoro 10%, přírůstek členské základny není velký a ani věkový pohyb není nijak výrazný. Mnozí z nás se sice radují z každého nového člena, ale mám pocit, že v části členské základny spíše dominuje něco jiného, že tam převažuje opatrnost a obava ze ztráty těch či oněch pozic a výsad. Už slyším námitky o špatných zkušenostech s tím či oním tam či onde, což nijak nezpochybňuji, neboť o tom vím, ale jsem přesvědčen, že se bez masového přílivu nových členů dopředu nedostaneme a že se proto otevřít více než dosud musíme. A že při tom musíme riskovat více než dosud. Jedině tak se staneme skutečně občanskou stranou, což je adjektivum, které máme v názvu své strany velmi vědomě a velmi záměrně. Chceme být opravdu stranou občanů, nikoli jen té či oné skupiny občanů. 

Otevírání se a riskování se o to silněji týká výběru funkcionářů ODS a výběru našich kandidátů do voleb všech stupňů. I zde musíme hledat nové tváře schopné oslovit voliče, nejen schopné zvládat předvolební aritmetiku a složité vyjednávací procesy. Ve vedení ODS opakovaně diskutujeme jak změnit proces primárek, aby daly co největší šanci těm skutečně nejlepším z nás, ale víme, že to sebelepší formální pravidla vyřešit nemohou.
Máme více než 500 starostů a primátorů, kteří na radnicích pracují často v nelehkých koalicích. Odvádějí mnoho dobré práce a pro tisíce občanů naší země znamenají každodenní kontakt s ODS. Za uplynulá léta bylo v celé naší zemi na komunální úrovni vykonáno nesmírně mnoho a každý, kdo se po České republice pohybuje, ví, že zde žádná spálená země a blbá nálada není. V řadě měst a obcí je však politická situace velmi labilní a my bohužel víme, že leckdy i naší vlastní zásluhou.

V loňském roce nám přibylo téměř 200 nových politiků, zvolených do krajských zastupitelstev a s nimi i 8 hejtmanů a podobný počet vicehejtmanů. Byl to náš a jejich veliký úspěch, ale pro zužitkování tohoto úspěchu pro nás do budoucna zůstává nemalý prostor. Ten ještě nebyl plně využit k důslednému prosazování politiky ODS, protože zatím převažuje fáze budování úřadů a souboj s vládou o peníze a kompetence. Na naší pozici v krajích stavět chceme a pevně věřím, že nám právě tam budou vyrůstat nové tváře do velké politiky.

Nelehké souboje absolvují naši poslanci a senátoři v obou parlamentních komorách, kde není dostatek ani vlastních hlasů, ani spřízněných duší na prosazování rozumné pravicové politiky. I zde oceňme spoustu vykonané práce, ale současně buďme patřičně kritičtí či sebekritičtí. Kolik z našich poslanců a senátorů se dokázalo v parlamentu i v médiích prosadit a dát o sobě vědět? Kolik jmen z nich by uměl o politiku se zajímající občan - náš příznivec nebo odpůrce - vyjmenovat, kolik mu jich utkvělo v paměti? Totéž platí i o členech stínové vlády, což byla další slibná platforma k sebeprosazení se. Stínová vláda sama o sobě určitě nic nezkazila, ale kvalitativní průlom v naší politice neznamenala. Individuálně se prosadila jen menšina jejích členů - nepochybně J. Zahradil, P. Nečas, Vl. Tlustý, M, Říman - a ne všichni přesvědčili, že by mohli být i dobrými skutečnými ministry.

Výkonná rada po celé 2 roky své existence podávala standardní výkon, byla přiměřeně fungujícím propojením regiónů s vedením strany, ale nejsme si jisti, zda zajišťovala spolehlivý přenos informací i v opačném směru - od vedení ODS k oblastem a členské základně. Pro vedení byla užitečnou zpětnou vazbou a velmi potřebným diskusním fórem, méně se dařilo, aby zásadně promluvila do formulace politiky a aby byla argumentačně silným korektivem grémia. Ale i to je do značné míry personální a osobnostní problém.

Grémium se za rok od posledního kongresu sešlo 78krát, což je úctyhodný počet, ale bohužel s nestejnoměrnou účastí jeho jednotlivých členů. V průběhu roku se stal jeho nehlasujícím hostem zástupce hejtmanů Petr Bendl.

Před několika týdny odstoupil ze své funkce místopředsedy jeden z founding fathers naší strany Miroslav Macek. Jeden z těch, kteří nejvíce přispěli k jejím postojům i stylu, jeden z těch, kteří s ní prožili její momenty úspěchů i největších problémů, jeden z těch, kteří byli vždycky sví, a proto nejvíce přínosní, jeden z těch, kteří vždy věděli, kde mají stát. I když měla v poslední době jeho aktivita v grémiu klesající tendenci a i když ne všichni jsme byli potěšeni poslední událostí před jeho rezignací, jsem více než přesvědčen, že si dnes naše mimořádné poděkování zaslouží.

Loňské senátní volby a atmosféra, která byla kolem nich v médiích vytvořena, byly velmi kruté vůči dalšímu členovi grémia, vůči Líbě Benešové a ubraly ji nemalý kus sebevědomí, chuti a elánu. My víme, že tyto volby byly o ní samotné jen částečně, že byly do jisté míry o ODS jako celku, a proto cítím, že je naší povinností i jí zde dnes speciálně poděkovat a říci jí, že s ní v ODS počítáme a že věříme, že se jí její původní elán zase vrátí.

To je to, co bych chtěl říci k jednotlivcům. Nemyslím, že grémium v průběhu svého dvouletého volebního období udělalo nějaký zásadní krok, kterého z pohledu zpět litovalo nebo který se ukázal být krokem výslovně chybným. Zvládlo pohybování se v zaminovaném prostoru české politiky, charakterizovaném nepřetržitými hrátkami kolem Opoziční smlouvy, inovovalo tuto smlouvu tzv. Tolerančním patentem, marně bojovalo o změny Ústavy a volebního zákona, nebylo bohužel schopné plně se vymanit z nástrah politiků nepolitické politiky v průběhu tzv. televizní krize, hledalo a hledá racionální vztah ke stranám čtyřkoalice i k ČSSD a v poslední době tráví nemálo času problematikou státního rozpočtu na rok 2002, který bude znamenat významný signální prvek o aktuálních vztazích na naší politické scéně. Ne se vším, co grémium udělalo, byli všichni členové ODS spokojeni a bylo by nenormální, kdyby tomu tak nebylo, ale troufám si tvrdit, že to leckdy bylo i na základě neúplných informací a nevidění širších souvislostí. Zdaleka ne všechno jsme však řešili v předstihu a s dostatečným nadhledem.

Grémium a celá ODS měly za sebou Hlavní kancelář a na ni napojenou manažerskou síť. V obou případech v poslední době došlo k nesporné konsolidaci, za což bych chtěl poděkovat zejména hlavnímu manažerovi Václavu Menclovi. Věřím, že se mu podaří dobře nás připravit na volby, resp. udělat pro ně tolik potřebné organizační zázemí.

Mnozí z nás jistě vidí v ODS i leccos jiného, než co jsem zmínil, jistě by dali jednotlivým věcem jinou váhu, viděli by je více či méně přísně nebo naopak smířlivě, ale to, co jsem přednesl, byl pohled můj, pohled z pozice, kterou jste mi svými hlasy dali na kongresu v Liberci.

V každém případě bych rád poděkoval všem našim členům, funkcionářům na nejrůznějších úrovních, voleným zastupitelům, manažerům a Hlavní kanceláři a zejména bych chtěl poděkovat těm, kteří museli tolik času trávit se mnou - členům politického grémia ODS. Byla vykonána dobrá a potřebná práce.

Teď mi dovolte přejít k obecnějším politickým otázkám.

Včera jsem ve svém úvodním vystoupení řekl, že se za poslední dobu svět, ve kterém žijeme, výrazně změnil. Dnes bych dodal, že ne každý z nás byl tak naivně bezstarostný a ve svém sebeuspokojení tak ukolébaný jako někteří jiní kolem nás. Náš svět - a teď mluvím o pohledu ODS - se zas až tolik nezměnil. Události 11. září otřásly daleko více některými zdánlivými jistotami, na nichž po pádu komunismu spočíval svět levičáckých věrozvěstů konce historie, než jistotami našimi. My jsme se o svobodný trh a demokracii a svobodu strachovali stále. A to jak u nás doma, tak ve světě kolem nás. Začnu domácí situací.

Politická, hospodářská i sociální situace v naší zemi je křehká, nejistá a zranitelná. Příčiny tohoto stavu mají svou jasnou adresu a je jimi - vedle obecného problému transformace, kterého jsme si my na rozdíl od jiných dobře vědomi - více než tříleté vládnutí ČSSD, které bylo způsobeno předčasnou likvidací vlády, ve které jsme měli klíčovou pozici. Devadesátá léta se za našeho významného přispění vyvíjela poměrně úspěšně, takže ve veřejnosti vznikl dojem, že to tak půjde pořád dál. To se nestalo. Chyby jsme nepochybně dělali i my, nemohlo tomu být jinak, ale dělali jsme je s obrovským břemenem brzdění naší cesty vpřed nejen socialisty, ale i kváziliberály všeho druhu.

Nikde nebyl žádný vzor, neexistovaly žádné předcházející zkušenosti, mnozí z bývalého sovětského bloku se naopak učili od nás. Ani zdaleka všechno se u nás také neudálo podle ODS, podle našeho přání či záměrů. Často jsme se kvůli našim koaličním partnerům ve vládě ocitali v nesmírně obtížné situaci, pokud jsme chtěli pravostředovou nebo možná spíše pravo-levou vládní sestavu udržet. Museli jsme přistupovat k bolestivým kompromisům. Náš cíl byl ale daleko vznešenější, než abychom dopustili opakované vyvolávání vládních krizí. Byli to bohužel naši koaliční partneři, kdo dal ČSSD šanci vládnout a kdo ji dal do rukou účinné zbraně v podobě laciných předvolebních výroků. Mimochodem, k něčemu takovému jsme se my v opozici nikdy neuchýlili a také to nikdy neuděláme. Nám není jedno jakými cestami a za jakého poškození jména naší země se dostaneme zpět k vládní odpovědnosti. Nemyslíme si, že účel světí jakékoli prostředky.

V pocitu relativní úspěšnosti prvních let jsme však na něco důležitého zapomněli – a to byla možná naše největší chyba. Vzdorovali jsme obrovskému a stále se stupňujícímu tlaku mediální lobby, primárně napojené na struktury nepolitické politiky, a občanům naší země jsme dostatečně hlasitě a dostatečně důrazně nepřipomínali obrovskou zátěž z minulosti, komplikované koaliční vládnutí, záludnosti transformace, ale i to, že se i zdravé tržní hospodářství vyvíjí nerovnoměrně, že se vyvíjí v přirozených, pro většinu z nás neznámých a nezažitých cyklech, v nichž bývá dočasný pokles začátkem nové prosperity. Když pak takový cyklický pokles přišel – navíc umocněný politickým konspirováním ČNB, která zabrzdila výkon ekonomiky a stáhla ji do daleko prudšího poklesu než bylo třeba – mnohým se zatměl svět před očima a nechali si vnutit hypotézu, že šlo o selhání systémové. Právě toho demagogicky a mimořádně populisticky využili socialisté, aby se tím dostali k vytouženému „pochodu hlavním vchodem do Strakovy akademie“.  

Příležitost, kterou touto cestou a za tuto cenu dostala, ČSSD naprosto prohospodařila. Nastupovala ke kormidlu v okamžiku, kdy se již cyklický proces začal obracet a to i díky opatřením, která naše vláda na jaře sedmadevadesátého roku, v dramatických chvílích přípravy politického převratu, stačila přijmout. Zlepšující se ekonomická situace ve světě, tažená rychlým růstem v USA a v části západní Evropy, tehdy táhla i naše hospodářství směrem vzhůru. Naši socialisté tuto příležitost nejenom nevyužili, oni ji projekty svých ideových vůdců typu ministrů Grégra, Fencla, Špidly a dalších doslova „proexperimentovali“. Dosáhli tím bohužel jen toho, že nevídaným způsobem zadlužili náš stát a že znevážili sám koncept tržní ekonomiky. To, že důsledky jejich úřadování zatím nejsou ve statistickém vyjádření až tak katastrofální, je pouze zásluhou přibrzdění jejich experimentů, které zabezpečuje Opoziční smlouva a Toleranční patent a zásluhou toho, že každý velký a složitý systém jako společnost a ekonomika má nemalou setrvačnost a inerci. 

Naši potenciální nelevicoví parlamentní partneři nám v našem úsilí téměř nijak nepomohli. Pro ně nebyl důležitý ani aktuální prospěch naší země, ani ochrana její budoucnosti. Celé volební období žili svou uraženou ješitností, která začala dominovat poté, kdy v roce 1998 nevyhráli volby a kdy nedokázali vyjednat dostatečné povolební pozice svých politických stran. Tedy ve chvíli, kdy se ukázalo, že nemohou donekonečna zvyšovat své, volebními výsledky nepodložené požadavky.

Když na to ODS, v zájmu zachování alespoň částečné politické stability země, zareagovala uspořádáním, které se vžilo pod pojmem Opoziční smlouva, už se svých uraženeckých a často až výslovně nepřátelských postojů nedokázali vzdát a soustředili se pouze na negaci.  Mnohokrát jsme je vyzývali ke společným krokům tváří v tvář ohrožením, jimž naše země čelila a čelí. Nejednou jsme navrhovali společný postup, ale odpovědí bylo vždy jen známé NE! Jediný důvod byl ten, že jsme to navrhovali my. Zatímco ODS se chovala důsledně opozičně, oni vládě ČSSD pomohli uzákonit řadu regulačních a kontrolních zásahů, jimiž je dnes zaplevelen náš právní řád v neprospěch svobodného chování občanů naší země, podnikatelů zvláště. Bez jakýchkoli – alespoň veřejnosti známých – podmínek umožnili vládě schválit její první státní rozpočet. Od něho se odvinula celá následná rozhazovačná politika, aby pak útočili na nás, kteří jsme v následujících dvou letech vládní opasek alespoň částečně utahovali důsledným jednáním o rozpočtu stále méně voluntaristickém a se stále menším deficitem.  

Před blížícími se parlamentními volbami je naším úkolem říci veřejnosti, že budoucí vláda, ve které - jak pevně věříme - budeme přítomni, rozpočtové hospodaření zásadním způsobem změní. Říci jí, že rozhazování peněz daňových poplatníků nejen těm, kteří to vůbec nepotřebují, jako je třeba plošné vyplácení dětských přídavků vysoce prosperujícím rodinám, ale i těm, kteří toho zneužívají, či kteří díky tomu vůbec nejsou motivováni k hledání zaměstnání, za naší vlády existovat nebude.

Nahlas říkáme, že jsme pro svobodu proti jejímu nezdůvodněnému omezování. Že proto stojíme napravo od české levice. A že ti, kdo hledají skulinky typu „zlatý střed“, jenom klamou veřejnost. Něco jako střed v politickém smyslu slova neexistuje a mluvit o něm je klamáním a manipulací s pojmy. Střed je vždy pouze vyjádřením dynamického, stále se měnícího průsečíku, v němž se střetávají síly svobody se silami regulace a omezování svobody. Síly důvěřující talentu, inspiraci a aspiracím tvůrčího svobodného člověka se silami svazujícími jeho rozlet pod záminkou zdánlivých jistot a zdánlivého bezpečí, podle aktuálních vynálezů sociálních inženýrů, manipulujících lidskou svobodou. My víme, že společnost, která si nechá ubírat svobody pod záminkou fiktivních větších jistot a bezpečí, nebude mít nakonec ani jedno, ani druhé, ale to my nedopustíme.

Svoboda má nejenom svou vnitřní, ale i vnější dimenzi. To, co se nedávno stalo v New Yorku a Washingtonu, ukazuje mimořádnou důležitost takové dnes už zdánlivé  samozřejmosti, jakou je naše účast v NATO. Byla to především ODS, kdo usilování o vstup do NATO zahájil a kdo k němu při svém vládním účinkování vytvořil potřebné kroky a předpoklady. Musím zdůraznit i to, že vědomí nutnosti bezproblémového vstupu do NATO bylo jedním z hlavních imperativů, který nás po minulých parlamentních volbách vedl k našemu příspěvku k vytvoření stabilního politického prostředí v zemi. Vnitropolitický zmatek, nejistota a zřejmě i v rychlém sledu následující další volby by z nás v očích spojenců učinily zemi nejistou, rozháranou a nedospělou. Dnes již v NATO jsme a my dobře víme, že spolu s ostatními členy aliance musíme sdílet nejen výhody, ale také společnou odpovědnost za bezpečnost členských zemí.

Tragédie teroristického útoku na hlavní maják svobody současného světa způsobila, že se naše politická reprezentace do jisté míry semkla a že postupovala - a zatím postupuje - jednotně a nerozhádaně. Byl to nepochybně i projev odpovědnosti a jisté dospělosti naší demokracie a jejích představitelů, že se v klíčovém okamžiku shodli na tom, že tváří v tvář hrozivému nebezpečí světového terorismu jdou ostatní věci stranou a že máme stát pevně a solidárně spolu. A že si uvědomili, že právě tím jednáme v nejvlastnějším národním zájmu České republiky.

Chci upřímně věřit i tomu, že se ve světle této zkušenosti změní i atmosféra a způsob debaty o vstupu České republiky do Evropské unie. Že skončí hloupé a ve svých důsledcích ničivé nálepkování těch, kteří o tomto fatálním kroku nahlas, veřejně a svobodně uvažují a hovoří. Že konečně najdeme shodu nejen v tom, že jiná cesta než integrace s EU pro nás neexistuje, ale že také společně, opravdově a bez postranních úmyslů a politikaření dáme prostor otevřené debatě o této významné oblasti českých národních zájmů. Že se sjednotíme na jejich definici, kterou při našem začleňování budeme aktivně prosazovat a že se nebudeme stydět mluvit o vlasti a vlastenectví.

Dokud se bude opakovat „žalování“ některých politických subjektů do Bruselu a dokud se budou opakovat denunciace domácích politických soupeřů před institucemi a postavami současné administrativy EU, zůstaneme nepřesvědčivým a nesuverénním subjektem, který snad sice také do EU nakonec vstoupí, ale za podmínek, které pro nás budou dlouhodobě nevýhodné. Nehledě na to, že je i styl našeho začlenění do Unie důležitou oblastí národního zájmu. Vypoklonkovaného uznání už máme v Evropě dost, teď potřebujeme její respekt. Musíme dát přesvědčivě najevo, že jsme na svou zemi, na její historii a na náš způsob života hrdi. Že nezapomínáme na velké postavy našich dějin, na tisíce mužů a žen, kteří v zápasech o naši národní existenci položili životy nejen ve válkách minulých staletí, ale i v bojích proti totalitě - ať fašistické či komunistické - ve století dvacátém a že tito lidé pro nás zůstávají inspirací a závazkem. Proto musíme přistoupit k rozhodování o největší dobrovolné ztrátě významné části státní suverenity v celé dosavadní historii Českého státu velmi opatrně a velmi obezřetně. O tom a o ničem jiném je onen vysmívaný a proklínaný „euroskepticismus“ ODS.

Evropské téma se ale nesmí stát předmětem politikaření, protože jde o příliš mnoho. Pojďme si vzájemně naslouchat, pojďme rozumně debatovat a argumentovat a ponechme na voličích, aby nás rozsoudili. To je jediná schůdná, smysluplná a nikoli jen formální cesta do Evropské unie. Žádné kampaně, žádných sto či tisíc dní pro EU, žádné proklamace a prázdná gesta, ale soustředěná, věcná debata vedená veřejně, ne za zdmi hradů či politických sekretariátů, a pak čin s vědomím všech přínosů i komplikací, které to pro Českou republiku bude znamenat.

První rok nového století a tisíciletí se chýlí ke konci. Aniž víme, co nám přinesou týdny a měsíce příští, již dnes můžeme říci, že jednadvacáté století začalo poněkud rušně. Nejinak tomu bude i v roce následujícím, který má v kalendáři události, jež nadlouho poznamenají charakter a směřování naší země. Mám na mysli zejména volební klání na parlamentní, senátní i komunální úrovni. Jejich výsledek dá odpověď na otázku, zda byla pro naše občany čtyřletá vláda levice dostatečnou ukázkou pokusu vrátit zemi zpět do světa stále narůstající regulace a ochranářství, potlačování svobodného rozhodování a individuální iniciativy a brzdění všeho tvůrčího a odvážného co světu vždy přinášelo prosperitu nebo zda to ještě dostatečnou ukázkou nebylo? Zda jsme pro voliče dostatečně přesvědčiví, aby mohli tomuto neblahému experimentu říci jednoznačné dost a aby nám svěřili odpovědnost za vytvoření je „neobtěžujícího“ státu a za novou prosperitu, k níž zemi dovedeme. Prosperitu nikoli virtuální, charakterizovanou neuskutečnitelnými populistickými sliby a  siláckými frázemi o čistých rukou či spálené zemi, ale prosperitu skutečnou, podloženou talentem českých lidí a jejich tvrdou prací. Nebudeme nikomu slibovat ráj na zemi výměnou za to, že občané rezignují na své svobody a že se spolehnou na to, že jim pár vyvolených zajistí pohodlný život. 

V tom a o tom je stálý střet pravice s levicí a my to právě teď musíme voličům ukázat důrazněji než kdykoli jindy. Tím spíše, že nejen my, ale celá Evropa čelí frontálnímu pokusu levice tyto základní pojmy zmást, deklasovat je a předvádět vizi světa, ve kterém už neexistují oprávněné zájmy jednotlivců (a dobrovolně vytvářených skupin těchto jednotlivců), ale jen jakýsi bájný jednotný zájem, společný všem. Zní to sice lákavě, a když se najde dostatečně charismatická osobnost, která to propaguje, mohou tomu lidé načas dokonce i uvěřit. Zájmy myslivců a vlastníků pozemků však nejsou totožné, stejně jako nejsou stejné zájmy nájemníků a majitelů domů, zájmy zastánců vratných i nevratných lahví, ale ani zájmy velkých a menších národů. Umění politiky, o kterou nám jde, spočívá ve vytváření co nejširších mantinelů pro svobodné střetávání těchto zájmů a pro jejich přirozenou, svobodnou soutěž, která jediná dokáže - a to evolučním způsobem - nalézt dobré výsledky. Levice chce pravý opak. Je přesvědčena, že jen ona je výlučným majitelem pravdy, že jen ona ví, co lidé chtějí a že to ví lépe, než oni sami. Nikoli tedy ohlašovaný konec ideového střetu mezi levicí a pravicí, ale naopak jeho mohutnění a vyostřování je to, s čím jsme dnes a denně konfrontováni. Právě to musíme před volbami důrazně a srozumitelně vysvětlit. Jinak se může stát, že se našim politickým soupeřům podaří ukolébat společnost do apatie, do pocitu, že vlastně o nic nejde, že žádný zásadní spor mezi levicí a pravicí neexistuje, že je to všechno pouhá rétorika, a že je proto konec konců jedno, kdo ve volbách zvítězí. Bude to o to těžší, že většina médií, resp. jejich politických komentátorů je svou podstatou levicová a že bude v tomto střetu stát na straně našich konkurentů. O to větší aktivitu, kreativitu a přesvědčivost musíme předvést.

Při veškerém svém realismu jsem optimistou. Vede mě k tomu zejména pozitivní zkušenost posledních let. I přes úctyhodný kapitál, nainvestovaný do boje proti Opoziční smlouvě, česká společnost nakonec pochopila, že toto uspořádání není ničím výjimečným či dokonce protidemokratickým, ale že jde o standardní postup, v němž vítěz voleb sestaví vládu za podmínek vzešlých z povolebních - navíc veřejně vedených - jednání. I když se po roce 1997 politický program mnohých zjednodušil na jediné, na zlikvidování ODS, výsledky následných svobodných voleb tento jejich program nepotvrdily. Ať již šlo o volby komunální, či o úplně nové volby do krajských zastupitelstev, vyšli jsme z nich vždy jako nejsilnější politická strana. Proto máme tolik starostů, primátorů, hejtmanů, senátorů a poslanců zastupitelstev všech stupňů. Proto jsme si udrželi významný vliv na dění v zemi, a to i přesto, že mimořádné parlamentní volby způsobily, že jsme na čtyři roky přepustili vládní kormidlo našemu hlavnímu soupeři – českým socialistům.

Doba je zralá na změnu a nemalá část naší veřejnosti k nám hledí s nadějí, že v nadcházejícím roce opět převezmeme vládu v zemi. Na rozdíl od našich konkurentů neříkáme lidem nepravdy, nemalujeme narůžovo, co nás čeká a s čím se budeme muset utkávat. Budoucnost bude obdobím vstupu naší země do Evropské unie a jestli se vůči něčemu vymezujeme, pak je to proti nezodpovědnému a hazardérskému postoji našich euronadšenců, kteří v hrůze, že by mohli v očích svých politických přátel a sponzorů v Evropě vypadat málo oddaně, neříkají našim občanům pravdu.

Jako jediná pravicová alternativa v zemi máme před sebou historický úkol, kterým je dokončení transformace země neboli dokončení přeměny komunistické společnosti ve funkční demokracii západního typu a na tom vyrůstající nová prosperita. Obojí se musí stát základním tématem našich dnešních úvah a našeho směřování. Od pádu komunismu a od vzniku samostatného českého státu jsme už prošli nejednou zkušeností. I když z mnoha stran slýcháme jak je naše demokracie mladá a nedospělá, my s tím  nesouhlasíme. Naši občané jsou obdařeni stejným zdravým rozumem a stejně jasnými představami o tom, jaké jsou jejich nejvlastnější zájmy, jako lidé v jiných zemích svobodného světa. V naprosté většině přivykli demokratickým mechanismům a institucím a umějí je - i bez rad rádobymorálních kazatelů a mudrců - samostatně používat. Máme dokonce i něco navíc: máme generace, které zažily a pamatují komunistickou totalitu a které proto dokáží citlivěji a bezprostředněji než ty, které ji neprožily, vnímat postupné couvání směrem k zkrachovalému neproduktivnímu systému, k němuž nás krok za krokem vede současná vláda, napojená na evropskou Socialistickou internacionálu.

Nepokoušejme se o nové experimenty. Využijeme a aplikujeme principy, které přivedly vyspělé země k jejich současné prosperitě a výkonnosti a vyvarujeme se při tom omylů a slepých uliček, které jejich rozvoj brzdily. Jde zhruba o tyto principy:

a)       Na prvním místě je to svoboda a zodpovědnost. Znamená to maximální posílení svobodného tržního prostředí, v němž se může realizovat to, co je v lidech tvůrčí, aktivní a silné. Patří sem i odhodlání obětovat vlastní pohodlí, čas a všechnu svou invenci. Tedy právě to, co socialisté nejvíce umrtvovali, a co je možná jejich největším prohřeškem na stavu naší společnosti za léta jejich vlády. Odhodlanost a optimismus, důvěra ve vlastní síly, vysoký pocit odpovědnosti za každý krok a čin i za úměrnost podstoupených rizik – to jsou základní milníky naší cesty.

b)       Náš program ukáže jak skoncovat s byrokratickou nadutostí všude kolem nás bobtnajících státních, či jak se dnes módně říká, veřejných institucí. Moc byrokracie je u nás obrovská  a její přirozenou snahou je odstranit všechno podezřelé, přičemž se tím obvykle myslí všechno úspěšné, všechno funkční, všechno přirozené, všechno spontánní, všechno neplánované! Proto vyhlásíme nesmiřitelný boj nejen socialistickému rovnostářství, ale i závisti, která všechno úspěšné pokládá za hanebné a podvodné. Je naší ambicí vrátit naší společnosti optimismus a obdiv k úspěchu a úspěšným, neboť právě ti jsou inspirací pro ostatní. Současně chceme do naší země vrátit vědomí, že podvod a nepoctivost všeho druhu nejsou podmínkou úspěchu, ale naopak zločinem, s nímž musí být naloženo jako s jakýmkoli jiným přestoupením zákonů.

c)       Musíme dokázat vysvětlit i těm méně úspěšným, sociálně či jinak slabším, že i oni se budou mít v prosperující zemi lépe. Že zdánlivé jistoty, jejichž slibováním se je socialisté pokouší korumpovat, je ve svých důsledcích ohrožují mnohem více než cokoli jiného.

d)            Bezpečnost občanů, jejich majetku a soukromí je dalším z pilířů našeho programu. Nepotřebujeme žádné kampaně, protože nikam nevedou. Akce Čisté ruce  byla sloganem, převzatým z jiné reality a nikdy se nekonala. Aby ji nahradila alespoň zdáním, zahájila vláda agresivní kampaň za kriminalizaci podnikání jako takového a za kriminalizaci podnikatelů - nebojím se použít levicovou terminologii - jako „třídy“. I to musí po příštích volbách skončit. Poctivý podnikatel nesmí žít v neustálé obavě, že bude jeho podnikatelské riziko či případný neúspěch předmětem jakési „třídní odvety“ v podobě skandalizace a kriminalizace jeho tvrdé práce, jak to dnes v mnoha případech vidíme. Při skutečném porušení zákona musí být naopak odpověď rychlá a věcná. To vyžaduje dostatečně průhledné a nezaplevelené zákonodárství, tedy pravý opak toho, co současná vláda - za přispění části opozice - usilovně vytváří.

e)       Po razantním útoku světového terorismu proti Spojeným státům a proti svobodě a demokracii vůbec jsme konfrontováni s požadavkem na zvýšení bezpečnosti občanů a státu cestou okleštění občanských svobod. To nemůžeme přijmout. Naše dnešní omezení těchto svobod jsou značná a jsou spíše zbytečná než nedostatečná. Co je však nedostatečné, je fungování a uplatňování mechanismů, jež vláda k dispozici má. Její práce je poznamenána šlendriánem, nepozorností a nepracovitostí. Co jiného si myslet o situaci, kdy se v okamžiku nejvyšší pohotovosti dostane na zasedání Bezpečnostní rady státu nepozvaný člověk? Co si myslet o tom, že se při hrozbě teroristického atentátu speciální policejní či vojenské jednotky nemohou přesunout do hlavního města dřív než za půl dne a to ještě pro poruchu vozidel jen zčásti? To není nedostatečnost či liberálnost zákonů, ale vládní selhání.

Právě dnes, kdy je světový terorismus fascinován svým útokem na New York a Washington a kdy se aktivizují jeho kořeny v radikálních extremistických skupinách na celém světě, je třeba dát jasně najevo, že máme dostatek odhodlání i zákonných prostředků k tomu, abychom tomuto nebezpečí účinně čelili, aniž by to vedlo k dalšímu odbourávání občanských svobod. Pokud toto naše vláda neumí, pak je nekompetentní. Klíčem k řešení bezpečnostních rizik, před nimiž stojíme, je pořádek ve složkách policie a v ozbrojených silách. Nikoli další administrativní opatření, jimiž pozbudeme další část našich občanských svobod.

f)         Bezpečné musí být také naše přistoupení k Evropské unii, což je další priorita budoucí vlády ODS. Protože jsem o tom v jiných souvislostech dnes už hovořil, shrnu vše alespoň do jediné teze: ke vstupu do struktur integrující se Evropy pro nás není alternativy, ale chceme být rovnoprávnými členy tohoto společenství. Jsme sice počtem obyvatel menší než některé jiné členské země, ale jsme hrdí na to, čím jsme dnes, i na to, co jsme pro Evropu či v Evropě byli v minulosti. Na naší politické scéně není kromě ODS jiná síla, které by lidé mohli jednoznačně uvěřit, že tuto podmínku vnímá, že o ní dlouhodobě uvažuje a že ji také vážně míní prosadit. Bude-li Česká republika vstupovat do EU za vládní účasti ODS, nemusí se naši občané obávat, že svého ANO v referendu o vstupu do Unie budou vzápětí litovat. To je náš závazek a slib české veřejnosti. Je to další klíčový prvek toho, co České republice nabídneme.

Jsem přesvědčen, že v těchto principech mezi členy ODS dlouhodobě panuje shoda. Stejně tak jsem přesvědčen, že se nám tyto principy podaří předat veřejnosti dostatečně jasně, srozumitelně a přesvědčivě, aby nebylo pochyb, že nejde o plané předvolební tirády, ale o závazky a sliby, které prosadit a uskutečnit skutečně chceme a že je také prosadíme a uskutečníme.

Domnívám se, že právě tudy musí jít hlavní akcent naší předvolební kampaně. Plyne z toho i to, že se nebudeme negativně vymezovat vůči žádnému z našich politických konkurentů, že v předvolební rétorice nebudeme používat demagogii a že se nebudeme věnovat osobním útokům a skandalizaci protivníků.

Tyto volby budou zásadně odlišné od všech, kterými jsme až dosud prošli. Nejen tím, že všechny parlamentní demokratické strany, resp. jejich představitelé vládní odpovědnost už zažili a že má volič příležitost srovnávat. Podstatnější je něco jiného. Naše demokracie je i po levicovém vládním vystoupení pevná a stabilní a v těchto volbách už půjde o totéž, o co jde všude jinde ve světě: o jednotlivá věcná témata, vyjadřující zájmy jednotlivých skupin našich spoluobčanů. Pro nás je to změna mimořádně výhodná a příznivá. Žádná z etablovaných politických stran nemá tolik výrazných a důvěryhodných osobností, tolik zkušených odborníků, tak podložená a argumentačně vybalancovaná témata jako ODS.

K tomu musím doříci ještě jednu věc. Netvrdíme, že máme recept na všechno. Jsme si však jisti, že řešení, která naší zemi nabídneme, jsou řešení realistická, racionální a uskutečnitelná. Proti nim nemůže mít šanci ani sebevětší demagogie, ani strategie podpásových úderů. Nedělejme si však iluze, že tyto údery nepřijdou. Nemusíme z nich mít obavy, pokud si budeme jisti sami sebou. Nikde, v žádném lidském společenství, nejsou jenom andělé. Každý člověk, který o něco usiluje, má své silné stránky, ale i své slabé místo. V politické straně, která aspiruje na úkol provést tuto zemi patrně nejsložitějším obdobím její moderní historie, nesmí být ani stín pochyb o nikom, kdo chce za tuto stranu převzít kandidaturu na veřejný či dokonce ústavní post. Byl bych proto rád a velmi doporučuji každému, kdo v ODS o takovou významnou roli usiluje, aby dříve než vznese svoji kandidaturu, ještě jednou podrobil sám sebe nekompromisní revizi a drobnohledné inventuře. Nejsme strana kádrováků a naší první zásadou, kterou bychom rádi rozšířili na celou společnost, je primární důvěra v každého jejího člena. Vyzývám-li proto dnes ke zvýšené sebekritičnosti, činím tak s ohledem na nadcházející volební střetnutí, v němž proti nám mnozí naši protivníci použijí a zneužijí všechno možné i nemožné. Ponechme jim jen to nemožné. Jinými slovy, nedejme už nikdy nikomu příležitost, aby útokem na jednotlivce dostal možnost zpochybňovat mravní fundament celé ODS!

Velmi bych si přál, aby se měsíce, které jsou mezi dneškem a červnovými volbami, pro každého našeho člena staly příležitostí projevit se, příležitostí něco vykonat, příležitostí vyjádřit svou jednoznačnou podporu tomu, na čem se demokraticky shodneme. I primárky, které určí jména a postavení našich kandidátů do všech voleb, jež máme v příštím roce před sebou, se musí stát okamžikem, kdy končí souboj a kdy následuje jednoznačná aktivní podpora celé strany každému našemu kandidátovi. Chceme-li nejen uspět ve volbách, ale po nich většinu naší země sjednotit před výzvami, které ji čekají, musíme být důvěryhodným monolitem, jasným příkladem, že ve vážných chvílích jdou malé věci stranou ve prospěch věcí velkých, a že se na nich musíme umět většinově shodnout. Buďme si toho vědomi. Buďme si vědomi úžasného cíle, který je před námi a podle toho jednejme!

Václav Klaus, Ostrava, 3.11.2001