Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor s předsedou…

Rozhovor s předsedou Poslanecké sněmovny a ODS o situaci kolem České televize a osudu jejího nového generálního ředitele

Rozhovory, 4. 1. 2001

Považujete obavy z ovlivňování vysílání ČT za zástupný problém? Domníváte se, že redaktoři zpravodajství byli zneužiti, aby hájili zájmy někoho jiného?

Samozřejmě. Svedeni byli nejen tito novináři, ale i řada dalších lidí, která podepisuje archy na jejich podporu. Když jsem ve středu hovořil s delegací vedenou Jiřinou Bohdalovou v budově Senátu, tak ta míra svedení byla do očí bijící. Nejde tu o běžný pracovně právní spor. Dokonce nejde jen o finanční zájmy jistých skupin napojených na ČT, jedná se především o zásadní politický střet dvou konceptů demokracie. Buď zvítězí standardní demokracie nebo systém, který někdo možná trochu pejorativně nazval Havlokracií. Pan Hodač je jen figurkou v tomto souboji. Pěšákem, který udělal osudovou životní chybu, že se do konkursu přihlásil a aniž by za to mohl, byl vybrán. V zápase o Hodače se totiž nehraje o něj, ale o základní prvky demokracie. Stát dnes proti Hodačovi znamená vzpírat se demokracii.

Čtyřkoalice stojí za vzbouřenými redaktory ČT. Nepřipouští, že by mohli televizi opustit. Je to podle vás proto, že čtyřkoaličním politikům naslouchají tito novináři více, než jiným politickým stranám?

V každém případě čtyřkoalice hlasitě protestuje, a tím prozrazuje, že jí to není jedno. Boj o ČT se stal také bojem proti Václavu Klausovi a ODS. Za 11 let, co jsem v politice, se střetávám stále se stejnou skupinou lidí, ale neustoupil jsem dříve, a neustoupím ani nyní. Přesto chci připomenout, že můj vklad do tohoto sporu je nulový. O odvolání generálního ředitele Dušana Chmelíčka jsem se dozvěděl z médií. O jmenování nového ředitele Jiřího Hodače rovněž, a v obou případech jsem byl překvapen a oba kroky jsem nepovažoval za rozumné. Jana Bobošíková, ani Jindřich  Beznoska nikdy nebyli členové ODS. S Bobošíkovou jsem se mnohokrát setkal jako s moderátorkou televizní „21“ či různých ekonomických seminářů. Krátce mi radila ve Sněmovně.  S Hodačem, vynechám-li rozhovor v době, kdy byl ještě redaktorem BBC, jsem se setkal jednou asi na pět minut. Beznosku jsem viděl dvakrát po převzetí IPB, kdy jako člen občanského sdružení Meritum rozdával všem politikům stanoviska uvedeného spolku. Hra, kterou kolem těchto osob, mne i ODS rozpoutala média, je neskutečná.

Pomyslel jste na to, že kompromis, který jste navrhl, tedy odchod Hodače i vzbouřených redaktorů, může zklamat voliče ODS?

Vím, že je třeba být pevný a zásadový, ale můj hlas má váhu jen počtu mandátů ODS ve Sněmovně. Proto by bylo lepší nalézt kompromis než prohrát všechno. Můj návrh byl nejzazším krokem. Teď už mohu být jen přehlasován. Nenapadlo vás, že tolerování zaměstnanecké vzpoury by mohlo vést k obdobným excesům v kterémkoli soukromém podniku. Nežijeme kdekoli v soukromém podniku, ale ve vážné politické krizi a tu je třeba řešit politickým způsobem. Budeme-li ji řešit standardní metodou, což já bych vítal, tak hrozí, že bude příliš dlouhá a může připouštět spoustu řešení na ulici.

Protože se jedná o politickou krizi, je věc možné řešit i bez ohledu na zákon?

Nejsem člen vlády, ale parlamentu, který nemá možnost mocensky zasáhnout a vynutit si průchodnost práva. Vzbouření zaměstnanci měli možnost vysílat svá stanoviska do éteru a oslovit nemalou část občanů. Vznikla tím mimořádná politická situace. Nemělo smysl si hrát na hrdinu a říkat, že situace je standardní a zákony platí. Vyžadovalo to spíše citlivé posuzování situace, nikoli fundamentalismus. Nicméně můj návrh kompromisu, který jsem s těžký srdcem nabídl, nebyl přijat, a tím jsme se vrátili ke standardnímu řešení.

Tím standardním řešením je projednání novely zákona o ČT ve Sněmovně, i když její schválení může vést i k odvolání Hodače?

Je to možné, ale nevím, jak budu hlasovat. Mou povinností jako předsedy parlamentu je, abych takové řešení formálně umožnil.

Ivan Jemelka, Hospodářské noviny, leden.2001