Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus a Tadeáš…

Václav Klaus a Tadeáš Freisler pro lidovky.cz: Podobnosti a odlišnosti vývoje české a německé ekonomiky

Články a eseje, 27. 7. 2026

O naší závislosti na vývoji německé ekonomiky se u nás ví. Mluví a píše se o ní často. Obrazně se říká, že když německá ekonomika kýchne, česká ekonomika dostane virózu, ne-li zápal plic. Je to spojováno s tzv. subdodavatelským charakterem české ekonomiky, i když to je pro ekonoma značně vágní výrok. Používají ho zejména ti, kteří pořád ještě nechtějí strávit specifičnost české transformace devadesátých let. Málo si však všímáme toho, jak nesmírně podobný vývoj německé ekonomiky a ekonomiky české je. Podívejme se na to podrobněji.

Byli jsme inspirováni článkem, který před několika týdny (5. června 2026) zveřejnil německý týdeník Junge Freiheit. Kvalitní a pro Německo ne příliš příznivý text profesora Dirka Meyera z Helmut Schmidt-Universität Hamburg hodnotil vývoj německé ekonomiky v posledním čtvrtstoletí (žádná data o vývoji české ekonomiky v tomto článku samozřejmě nebyla) a dospěl k jednoznačnému závěru, že slabost německého hospodářství není důsledkem cyklicky se opakujících konjunkturálních výkyvů, ale že se jedná o dnes už řadu desetiletí trvající tendenci.

Graf č. 1

I my často mluvíme o stagnující české ekonomice, ale ve srovnání s Německem to v tomto období tak tragicky nevypadá. Za období, které si tento pan profesor vybral – 2002-2025 vzrostla česká ekonomika o téměř 73 %, což není tak málo (ač si to nemalá řada kritiků naší dnešní reality z obou stran politického spektra nechce přiznat). Německá ekonomika za toto čtvrtstoletí vzrostla o pouhých 26 %. Vzhledem k tomu, že daleko více rostla ekonomika na východě Německa než na jeho západě, je zřejmé, že většina Německa může oprávněně mluvit o dlouhodobé stagnaci. Na první pohled je zřejmé, že naše zvýšení HDP o 73 % znamená – zjednodušeně řečeno – něco jako tříprocentní roční ekonomický růst, zvýšení HDP Německa o 26 % znamená jen něco jako roční růst jednoprocentní.  

Díváme-li se na tyto čtvrtstoletí dlouhé časové řady, skrývají v sobě dvě odlišná období. Kdybychom vynechali léta rychlého „dohánění“ české ekonomiky jako důsledek opožďování se proti západní Evropě v éře komunismu, tedy období prvních dvou desetiletí po pádu komunismu, jsou výsledky trochu jiné. Vezmeme-li v úvahu data až od roku 2010, tedy od velké krize období 2008-2009, dostáváme čísla daleko podobnější a nejen německý, ale i český pocit stagnace začíná být oprávněný. Česká ekonomika za posledních 15 let vzrostla o 31 %, německá o 17 %. Formulace prof. Meyera, že jde o „fatální nulové sumy“ se najednou jeví v jiném světle. Důsledkem je podle něho „rostoucí společenská polarizace Německa“, fenomén, kterého si každý pozorný student Německa musí všimnout.

V tom s ním nemáme důvod polemizovat, spíše je zajímavé, že to takto silně formuluje vlivný německý profesor z velmi známé univerzity. Není to výrok z aktivistického podcastu. V jeho článku nás zaujal graf vývoje HDP v Německu, který se nám na první pohled zdál známý – jako kdyby to byl graf vývoje českého HDP. Motivovalo nás dát data ekonomického vývoje obou zemí do jednoho grafu. Že to bude v lecčems podobné, jsme očekávali, ale že to bude téměř stejné, jsme nevěděli. A přiznáme se, že to považujeme za svou chybu. Česká ekonomická obec by takovou podobnost měla už dávno objevit a dnes a denně analyzovat.

Graf č. 2

Korelační koeficient mezi těmito dvěma časovými řadami dosahuje hodnotu 0,78. Přestože jde o tempa růstu, je tento koeficient velmi vysoký. Mluvíme-li tedy o podobnosti, nejde jen o povrchní porovnání „na první pohled“.

Díváme-li se na tyto grafy, vidíme dvě základní věci. Za prvé, vidíme nikoli podobnost, ale v podstatě téměř totožnost konjunkturálního vývoje obou zemí. Českou i německou ekonomiku zasáhla v podstatě stejně jak celosvětová měnová a finanční krize let 2008-2009, tak i kovidový úder v roce 2020 (říká se tomu sice kovidová krize, ale my s tímto výrokem nesouhlasíme, a proto ho nepoužíváme – pokles ekonomiky nebyl způsoben covidem, byl důsledkem iracionálně prováděné hospodářské politiky pod záminkou covidu). Znovu opakujeme, že jsme o podobném vývoji věděli, ale že byl až tak stejný jsme nedoceňovali.

Za druhé, jak už jsme uvedli výše, česká ekonomika za dobu těchto pětadvaceti let vzrostla o téměř 73 %, zatímco německá ekonomika o necelých 26 %. To je skutečně velmi pomalý růst. Nezastáváme názor, že vyspělá ekonomika musí nutně růst pomalu, že už lidé všechno mají a více nechtějí. Stagnace je to jak vůči minulosti, tak vůči rychle rostoucímu třetímu světu, vůči Asii, Africe a Latinské Americe. Rychleji rostla i Amerika severní. A ta už bohatá je. Toho si povšiml prof. Meyer, a proto vznikl jeho článek. My v IVK jsme si dlouhodobého pomalého růstu, ne-li stagnace české ekonomiky vědomi už delší dobu (viz např. kniha „Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna“, IVK, Praha, 2024), ale o to nám teď nejde.

Zaujala nás téměř totožnost vývoje obou ekonomik, ač si tyto ekonomiky v mnoha ohledech podobné nejsou. Podobnost je jistě ve výrazně industriálním charakteru obou ekonomik, podobnost je ve vysoké míře závislosti obou ekonomik na exportu, podobnost je i ve stejném dopadu evropského Green Dealu a vůbec zeleného blouznění v obou ekonomikách (i když my jsme zatím žádný tzv. Atomausstieg neudělali).

Podobnost je také ve stejném podrobení se bruselské regulaci a reglementaci ekonomiky, i když bychom si troufli říci, že Německo je tvůrcem tohoto systému, zatímco my „pouze“ dobrovolným podílníkem se na něm. Podobnost je i v obdobné tradici vzdělávacích systémů. V Německu ještě více než u nás v důrazu na technické vzdělávání a manuální zručnost, i když je v poslední době od tohoto systému vzdělávání výrazně ustupováno v obou zemích.

Odlišností je mnoho. Odlišnost je v tom, že česká ekonomika je téměř učebnicovým příkladem „malé otevřené ekonomiky“, což se o německé v žádném případě říci nedá. Česká ekonomika má korunu, zatímco německá ekonomika má euro. Německá ekonomika je (nebo byla) v mnoha ohledech donedávna na špičce světového technologického vývoje, což si o ekonomice české určitě nemyslíme. Česká ekonomika nemá moře, Německo má. Německo žije už dlouhá desetiletí na importované pracovní síle, na migraci. Česká ekonomika, i přes rychle rostoucí podíl migrantů na obyvatelstvu naší země, stále ještě nemá no-go zóny ve svých velkých městech, ale migranti i naši ekonomiku stále více ovlivňují.

Česká ekonomika nedávno prodělala radikální transformaci, zatímco německá ekonomika se transformačnímu vývoji ve východním Německu vyhnula pohlcením východního Německa – výsledkem je to, že je Německo stále ještě v nemalé míře rozdělenou zemí, zatímco Česká republika je relativně homogenní.

I přes sporné zavedení krajského uspořádání zůstává Česká republika zemí s dominantně rozhodující jednou centrální vládou a jedním parlamentem. Německo je federací spolkových zemí s relativně vysokou mírou samostatného rozhodování a se silnými zemskými parlamenty. Vidíme to i na tom, že volby do jednotlivých zemských sněmů v Německu sledujeme pozorně i my. V Německu – zcela oprávněně – výsledky českých krajských voleb v úvahu neberou. (O tom více v článku Ivo Strejčka s názvem Dvojí metr na https://www.institutvk.cz/clanky/3436.html.)

I když i Česká republika v poslední době výrazně „zelená“, v Německu je zelená ideologie již dlouho dominantní složkou politického myšlení. V Německu je i nadále významný vliv odborů, u nás – přes všechny občasně silné výroky jednotlivých odborových předáků – tomu tak není. Německo je typickou zemí tripartity. U nás ji sice máme také, ale její role je v podstatě okrajová. Německo je – na rozdíl od většiny zemí západního světa, kde vládnou korporace, často mezinárodní – zemí, kde stále ještě dominují rodinné nebo na rodinu navázané firmy, které vůbec nejsou tak malé, jak my si pod pojmem rodinná firma z české postkomunistické zkušenosti představujeme. Rozdíly jsou tedy velké.

Přesto je konjukturní vývoj obou zemí velmi podobný, což znamená, že v obou zemích je rozhodující vývoj světové ekonomiky.

Václav Klaus, Tadeáš Freisler, publikováno na Lidovky.cz, 25.7.2026