Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Spoutaný Gulliver


Spoutaný Gulliver

Články a eseje, 31. 5. 2004

Události několika posledních let – na prvním místě teroristický útok v New Yorku a jeho protipól válka v Iráku – vyhrotily již delší dobu existující spor o samotnou podstatu systému mezinárodní politiky a o interpretaci chování nejvýznamnější a nejsilnější země v něm – Spojených států. Tento spor doprovází spousta nedorozumění, obviňování, zkreslování, nedůvěry, ale i „stínohry“ politiků, což – bohužel – skutečnou podstatu věci zatemňuje a komplikuje.

Proto je mimořádně cenné, když se na tuto otázku někdo podívá z jiné stránky, když nalije čistého vína a když s výhodou zorného úhlu nepolitika nazve věci pravými jmény. Takovou příležitost nám poskytuje četba stručné, pouze dvacetistránkové knížky, kterou na jaře roku 2004 vydal dnes nepochybně nejvlivnější americký think-tank American Enterprise Institute for Public Policy Research. Ta obsahuje projev Charlese Krauthammera, významného amerického novináře, nositele Pulitzerovy ceny, přednesený u příležitosti jeho převzetí prestižní ceny Irvinga Kristola, kterou tento institut jednou za rok uděluje. Esej se jmenuje „Demokratický realismus“ aneb „Americká zahraniční politika v jednopólovém světě“. Jasnější slova z amerických úst k dispozici nemáme.

Autor začíná tím, že 26. prosince 1991 – jak on dodává, bez jediného výstřelu, bez revoluce, a dokonce i bez tiskového prohlášení – skončil, zemřel, ztratil se Sovětský svaz. Ten byl v jeho očích naprosto „nelidským systémem, který – stejně jako jiné, geneticky defektní organismy – skonal ve spánku“. Americe „ponechal globální dominanci“, a současně s tím i problém „co s ní“.

Krauthammer odlišuje 4 základní americké názory, jak s touto dominancí naložit:

1. izolacionismus, který však Krauthammer natolik odmítá jako zcela neživotný, intelektuálně zastaralý a politicky zbankrotovaný pohled, že se jím příliš podrobně vůbec nezabývá;

2. liberální internacionalismus, který Krauthammer označuje za zahraničně politickou doktrínu amerických demokratů a s nimi duchovně svázaných zahraničně politických elit a establishmentu. Prototypem aplikace tohoto postoje je podle něho Clintonovo prezidentské období a jím prováděný tzv. humanitární intervencionismus (Somálsko, Haiti, Bosna, Kosovo), který je pro jeho zastánce přijatelný jen za předpokladu, že za ním nestojí prosazování žádných amerických národních zájmů v místech vojenské intervence. Důsledkem postoje amerických demokratů je obhajoba multilateralismu, „hlad po mezinárodních smlouvách“ (str. 5) a „posedlost konvencemi, protokoly, legalismem“ (str. 6), jejichž jediným cílem je – podle Krauthammera – omezit americkou moc a sílu a „zmenšit americkou svobodu jednat, protože se americká svoboda stává závislá na záměrech a zájmech jiných zemí“. Cílem multilateralismu však není nic jiného, než „spoutat Gullivera tisíci provázky“. Tato analogie je klíčovou myšlenkou textu – Krauthammer se cítí být Gulliverem a nechce být nikým a nijak spoutáván;

3. více přijatelného nachází v jeho očích doktrína, kterou označuje jako realismus. Ta považuje úsilí o demokratizaci systému mezinárodní politiky za „beznadějnou iluzi“, neboť ta by „vyžadovala revoluční změnu samotné podstaty člověka“ (str. 9). To realisté samozřejmě zcela nechtějí a nepovažují za možné. Krauthammer spolu s nimi zásadně odmítá i sám koncept „mezinárodního společenství“ (str. 10), používaný liberálními internacionalisty. Není žádné společenství, je kakofonie! V dnešním jednopólovém světě je díky tomu stabilita světa zajištěna jen a jedině „obrovskou silou a odstrašující hrozbou Spojených států“. Jedině síla USA „chrání civilizaci od barbarismu“ (str. 11). Jinak řečeno, „realisté nepřijmou roli Gullivera“ (str. 13);

4. I Krauthammer však ví, že toto nestačí, neboť není možné „žít pouze silou“. Musí být i ideje. Proto se přihlašuje k demokratickému globalismu, který označuje za zahraničně-politickou doktrínu Bushovy administrativy. Ta představuje konzervativní alternativu k realismu. Jejím východiskem je „definování národních zájmů nikoli jako síly, ale jako hodnot“ s tím, že „nejvyšší hodnotou je vítězství svobody“ (str. 14). Historie je na základě této doktríny interpretována jako věčný souboj svobody a nesvobody, dobra a zla. Realismus nemá vizi, demokratický globalismus ji má – jsou jí svoboda, demokracie, dobro.

Tato strukturalizace problému a její ostré kontury jsou nesmírně užitečné, protože umožňují debatu a analýzu. Nejprve však chci naznačit několik otázek, na něž mé odpovědi nejsou shodné s odpověďmi Charlese Krauthammera:
- je přijatelné pro všechny z nás smiřovat se s tím, že úkolem dominantní velmoci je „shaping (snad utváření, formování) mezinárodního prostředí prostřednictvím toho, že velmoc používá svou sílu k tomu, aby si pro sebe zajistila ekonomické, politické a strategické výhody“ (str. 5) kdekoli ve světě?
- můžeme akceptovat myšlenku, že v dnešním „jednopólovém světě je jediným vynucovatelem norem Amerika“ (str. 10)? Že má být tato země jediným vynucovatelem norem správného chování?
- máme přijímat explicitní formulaci, že právě a výlučně Amerika „odděluje barbarismus a civilizaci“ (str. 10). Odděluje je jen a jedině USA?
- je správné interpretovat dnešní svět jako „svět teroristů, teroristických států a zbraní hromadného ničení“ (str. 11)? Je právě toto základní charakteristikou soudobého světa?
- plyne z předchozího, že je pro tuto dominantní velmoc „jedinou možnou strategií preventivní úder“ (str. 11)? Kdykoli? Kdekoli?
- má Amerika nárok „být arbitrem mezinárodních událostí“ (str. 18) a „hlídačem mezinárodního systému“ (str. 3)? Nestačí, aby se snažila šířit a propagovat své pohledy, postoje, normy, hodnoty?

I když na tyto otázky nemohu – s nejlepším vědomím a svědomím – dát své bezpodmínečné ano, zajímavé je v tomto textu i leccos jiného. V Krauthammerově textu nacházím řadu silných myšlenek, které sdílím a o kterých si myslím, že je málokdo říká tak jasně, jako on. Patří mezi ně
- razantní zpochybnění oprávněnosti clintonovsko-albrightovského „humanitárního intervencionismu“
- kritika prázdnoty a falešnosti geometrickou řadou se šířících multilaterálních dohod a organizací
- polemika s tím, že „multilaterální akce má vyšší morální statut“ než akce unilaterální (str. 7) jen a jedině díky oné multilaterálnosti (á la válka v Iráku s posvěcením nebo bez posvěcení OSN)
- odmítání averze amerických (ale i našich) liberálů vůči používání argumentu národních zájmů
- kritika mylného předpokladu liberálů, že je možné „mezinárodní systém předělat podle vzoru domácí občanské společnosti“ (str. 8)
- útok na fiktivnost představy o existenci něčeho, co bývá vznešeně nazýváno mezinárodní komunita
- teze, že nestačí realismus bez vize, atd., atd.

Poděkujme autorovi za jeho esej, ale ponechme si své obavy, zda Gulliver vždy sám nejlépe ví, co má dělat a co je pro ostatní dobré.

Václav Klaus, Newsletter CEPu 05/2004

Otevřete si newsletter ve formátu pdf: Květen 2004

 Na www.cepin.cz najdete rovněž starší čísla newsletteru,
texty ze seminářů a další informace.

Centrum pro ekonomiku a politiku
Politických vězňů 10
110 00 Praha 1
tel. a fax: 222 192 406
email:
cep@cepin.cz
www.cepin.cz

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu