Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Budoucnost Evropy v éře dnes…

Budoucnost Evropy v éře dnes probíhajících geopolitických posunů

Projevy a vystoupení, 26. 1. 2026

Téma, ke kterému mám dnes ve Vídni promluvit, je nesmírně komplikované a ambiciózní. Proto jsem schopen učinit k němu jen několik poznámek. Neslibuji souvislý projev, ani autoritativní stanovisko.Nejsem futurolog. Dávám přednost diskusi a analýze trendů a tendencí, které prožíváme. Futurologie, dnes tak populární, je obvykle sbírkou zbožných přání – buď pozitivních, naivně utopických, nebo pesimisticky negativních, až nihilistických. Považuji za lepší soustředit pozornost na deskripci současných trendů než spekulovat o hypotetických vizích budoucnosti. 

Byl jsem požádán promluvit zde o budoucnosti Evropy v období evidentních geopolitických posunů. Jsem ale přesvědčen, že bude osud Evropy mnohem více ovlivňován naším vnitřním vývojem než jakýmikoli předvídatelnými geopolitickými posuny. Jednu prognózu si přesto dovolím učinit: budeme-li nadále fungovat a vyvíjet se tak, jako tomu bylo v posledních letech a desetiletích, žádnou budoucnost mít nebudeme – nebo jinak řečeno – staneme se stále bezvýznamnější částí světa. 

Dominantním geopolitickým posunem ve světě je v současnosti přechod od unipolarity k jinému systému geopolitického uspořádání. Tento proces probíhá již řadu let. Přijměme jako východisko, že unipolarita a americká hegemonie jsou už dnes věcí minulosti. Chaotické a pro většinu z nás v mnoha ohledech nečekané a nebezpečné chování této supervelmoci je toho důsledkem. Je to mimořádně nebezpečné zejména pro malé země jako je Česká republika a Rakousko. 

Na straně jedné to není nic převratně nového nebo neznámého. Něco podobného se v lidských dějinách stalo vícekrát. Starý hegemon se snaží udržet svou moc a privilegované postavení a chová se agresivněji než dříve. Otázkou je, jak dlouho toto přechodné období potrvá. V tomto ohledu si nedovoluji činit žádné prognózy. Bude záležet na měnícím se rozložení sil ve světě. Můj odhad je, že to určitě bude pokračovat po celý zbytek mého života, což ale příliš neříká. Moje éra je každopádně u konce. Navíc nemám v úmyslu stát se uměle inteligentním. 

Jednou věcí je síla bývalého hegemona, který chce dnes získat Venezuelu, Kubu, Írán, Grónsko a leccos jiného a současně chce dostat Nobelovu cenu za mír. 

Jinou věcí je pohled na stranu těch druhých. Na základě mého nedávného rozhovoru s vysoce postaveným čínským představitelem se mi zdá, že Čína chce svůj vzestup na vrchol urychlit. Podobné ambice mají i další rychle rostoucí velké země. Můžeme se proto dožít řady překvapení a nečekaných zvratů. 

Mám zde dnes hovořit o Evropě, ale mám velký problém mluvit o Evropě stejným způsobem jako o jiných velkých světových hráčích. Evropa je něco jiného. Evropa je kontinent, nikoli země, nikoli stát, nikoli říše, ale ani žádný jiný druh standardní politické entity. 

Evropská unie takovou entitou rovněž není. EU není ani autentickým, ani přirozeně vyvíjejícím se celkem, není krok za krokem vytvářeným konglomerátem zemí. Je to umělý konstrukt bez demokratické legitimity, což ho nevyhnutelně činí slabým. Nezastupuje přímo občany evropských zemí. Jeho existence je odvozená, nikoli původní. Z tohoto důvodu nemůže mít skutečnou politiku. 

EU se samozřejmě snaží politiku dělat. Místo aby svou činnost směřovala k tomu, co bych nazval starostí o veřejné statky na kontinentální úrovni (řečeno jinou terminologií: k řešení externalit z pohledu jednotlivých zemí), snaží se zasahovat do všeho, do nejmenších detailů, snaží se centralizovat veškeré rozhodování. Pokouší se kontrolovat i věci, které jsou veřejnými statky na úrovni států či místních komunit, a dokonce i statky soukromé. Prosazováním ideologií, jako jsou environmentalismus, genderismus, multikulturalismus a globalismus, se snaží detailně diktovat životy jednotlivců. Tím podkopává podstatu elementární lidské svobody a demokracie. 

EU – jako exponent, ne-li přímo nástroj těchto ideologií – zásadně podkopává ekonomickou výkonnost evropských států, činí je nekonkurenceschopnými a Evropu dělá stále závislejší a bezvýznamnější. Taková Evropa bude čím dál více připomínat pouhou „třtinu ve větru“ a nebude brána vážně. Zároveň bude o to více zranitelná vůči všem variantám geopolitických posunů. 

Existuje šance na změnu? Vyžadovalo by to zásadní zásah do procedur, legislativy a institucí EU. Vyžadovalo by to její radikální transformaci. V bývalých komunistických zemích jsme v závěru komunismu věděli, že potřebujeme více než gorbačovskou perestrojku. Věděli jsme dobře, že perestrojka byla snem o radikálním zlepšení výkonnosti systému bez změny jeho podstaty. Perestrojka tehdy selhala. A my víme, že podobné dnešní pokusy o evropskou perestrojku selžou také. 

Obvykle se říká, že se dnešní svět posouvá od unilateralismu k multilateralismu. Nemyslím si to. Kéž by to tak bylo. Nacházíme se v německy mluvící zemi, kde v politologických debatách stále více účastníků cituje Carla Schmitta a jeho koncept Großräume und Einflußsphären (velkoprostory a sféry vlivu). Vraťme se k této terminologii, je v lecčems produktivní. 

Nejnovější Trumpovy kroky ve Venezuele (a jeho hrozby vůči dalším regionům a zemím) naznačují, že není zastáncem „regelbasierte Ordnung“, že se mu více líbí „ein Kartell von Imperien“. Není zastáncem řádu založeného na pravidlech, je zastáncem kartelu říší. Proto nikoli náhodou Donald Trump nehovoří pouze o Monroeově doktríně, ale novátorsky své o Donroeově doktríně. Tato právě se rodící doktrína by byla něčím zcela jiným než multilateralismus. „Kartell von Imperien“ (kartel říší) já za funkceschopný multilateralismus považovat nemohu.

Václav Klaus, 23. Vídeňský kongres, Palais Wertheim, Vídeň, 26. ledna 2026