Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro Lidové…

Václav Klaus pro Lidové noviny: 100 let od atentátu na Rašína

Články a eseje, 5. 1. 2023

Před sto lety, 5. ledna 1923, došlo k nejhroznějšímu atentátu v historii naší republiky. K atentátu, jak už to někdy bývá, poněkud nahodilému. To slovo používám záměrně, neboť atentátník nebyl součástí žádného velkého projektu. Když jsem byl v roce 1995 v Jeruzalémě na pohřbu zavražděného ministerského předsedy Rabina, o náhodě bych v jeho případě nemluvil. Vyostřené poměry v Izraeli k atentátům vedou. V českém prostředí tomu tak – naštěstí – není.

My atentáty neděláváme. My nadáváme na politiky v hospodě nebo – a to je modernější – likvidujeme politické oponenty v médiích. To, že k atentátu na Aloise Rašína u nás přesto došlo, a to ještě v mírumilovné Žitné ulici v Praze, pár metrů od Karlova náměstí, však naznačuje, že to úplná náhoda nebyla. Odráželo to neklid tehdejší doby. Alois Rašín mimořádnou osobností této chvíle určitě byl. Byl i mimořádnou osobností celých našich moderních dějin.

Nebyl „jen“ úspěšným ministrem financí, který nedopustil, aby u nás po první světové válce vypukla tak ničivá inflace jako v zemích okolo nás. Nebyl jen tím, kdo v roce 1919 provedl měnovou odluku (a tím osvobodil naši korunu od tíživé vazby na korunu rakouskou). Byl politikem, který svými postoji a svou politikou zásadně přispěl k obnově válkou totálně poškozeného hospodářství naší nové republiky.

Díky tomu všemu byl českým politikem nejvyšší velikosti. Nebyl finančním technokratem či technologem. Několik dní po jeho smrti měl známý časopis Světozor ve svém speciálním čísle na první stránce nadpis „Za průkopníkem naší samostatnosti“. To byla silná slova, slova – podle mého názoru – naprosto oprávněná. My máme sklon nepřetržitě opakovat jména Masaryk a Beneš, já jsem přesvědčen, že k nim patří i jméno Rašín.

Už v 90. letech devatenáctého století byl v procesu s tzv. Omladinou odsouzen ke dvěma letům vězení, která si odseděl na plzeňských Borech, na místě, které si spojujeme spíše s padesátými léty minulého století. Na jeho počátku byl Rašín členem vedení strany Mladočechů (neboli Národní strany svobodomyslné). V období první světové války byl aktivním účastníkem protirakouského odboje. V roce 1916 byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a amnestován až novým císařem Karlem, který právě v té chvíli nastoupil na trůn po smrti zdánlivě věčného císaře Františka Josefa.

Byl především jedním z mužů 28. října a autorem prvních klíčových zákonů vznikajícího státu. Jako ekonom plně podporuji jeho odvážnou politiku deflace na počátku dvacátých let, kterou mu mnozí, včetně jeho atentátníka, nemohli zapomenout. Rašín byl – ještě než tak bylo pojmenováno – odpůrcem keynesiánství a s ním spojené proinflační politiky. Byl by na straně dnešních důsledných bojovníků s inflací a určitě by u nás právě teď pokračoval v politice zvyšování úrokových sazeb. To říkám i s vědomím toho, že se dnešní guvernér České národní banky Michl k Rašínovi hlásí. Měl by ho více i číst. Jako první polistopadový ministr financí jsem se na Rašína snažil navazovat.

Musím ještě zdůraznit Rašínovu opravdovost a důslednost, jeho důraz na osobní zodpovědnost, jeho životní skromnost (až s jistými rysy askeze) a jeho – v českých poměrech – unikátní přihlášení se k liberální společnosti (ve starém dobrém smyslu slova) a k individualismu.

Zcela mimořádné bylo Rašínovo psaní Edvardu Benešovi do Paříže v lednu 1919, v němž tvrdě řekl, že naše obyvatelstvo stůně třemi těžkými chorobami. Dvě třetiny obyvatel si myslí, že je bude živit stát, téměř všichni věří ve všemocnost státu a mnozí si myslí, že se svoboda obejde bez poslušnosti. To jsou naprosto klíčová a i dnes – nebo právě dnes – aktuální slova. Lidé znovu věří ve stát, ani komunismus je z toho nevyléčil.

Rašínova slova jsem často citovával jako ministr financí s pocitem, že jim všichni rozumíme. Snad jim tehdy většina lidí i věřila. Po třiceti letech však mám strach, že jim zdaleka ne všichni rozumějí a že jim – co je horší – nerozumí ani dnešní Fialova vláda. Jinak by nemohla dělat to, co dělá. Nemohla by zvyšovat deficit státního rozpočtu a nemohla by považovat žití na dluh za normální. Vždy jsem věřil, že český národ na Rašína nezapomene, že ho dokonce má ve svých genech. O tom mne přesvědčovala 90. léta. Třetí dekáda 21. století mne přesvědčuje o něčem úplně opačném.

Rašín svými životními zkušenostmi věděl, co znamená politika. Na smrtelném loži v pražské podolské nemocnici řekl slova, která nemohu číst a vyslovit bez pohnutí, aniž bych měl slzy v očích: „politika je hrozná, těžká. Všichni zodpovídáme za osud vlasti. Politik musí mluviti pravdu, bezohlednou. Nedovedeme-li mluviti pravdu sami sobě, ztratíme samostatnost. Jsem optimista, věřím, že u nás bude více takových.“ Od umírajícího Rašína to byl výraz nesmírné lidské síly a nezlomného optimismu. Teze, že „nás bude více takových“, je úžasná. Nevím, jestli bych ji uměl říci. Rašín ji – pár hodin před svou smrtí – říci dokázal. Byl jedním z velikánů naší historie. Zkusme jít v jeho šlépějích.  

Václav Klaus, Lidové noviny, 5. ledna 2023