Hlavní strana » Články a eseje » Neuvěřitelná namyšlenost…

Neuvěřitelná namyšlenost našich tzv. kulturních elit: polemika se zahajovacím projevem Aleny Wagnerové na Sjezdu spisovatelů 2022

Články a eseje, 15. 11. 2022

Salon Práva ve čtvrtek 22. září 2022 otiskl text Aleny Wagnerové, který byl – jak to bylo prezentováno – „zahajovacím projevem“ Sjezdu spisovatelů 2022. Autorka, asi více v Německu než v Česku žijící, se vrací k naší historii posledního století a vychází z teze, že jsme třikrát zažili „zásadní změnu paradigmatu“ – v letech 1918, 1948 a 1989.

Ty první dvě změny byly podle ní v pořádku, zatímco v té třetí došlo k naprostému přerušení kulturní kontinuity. Nemohu si odpustit poznámku k terminologii: nezdá se mi, že šlo o změny paradigmatu. Konec habsburské monarchie a porážka Německa ve 2. světové válce byly něčím jiným než změnou paradigmatu. Nezneužívejme toto slovo. Je ve svém původním smyslu velmi cenné.

V roce 1989 – podle autorky – „nastupující pravicové a neoliberálně orientované mocenské elity v čele s ekonomem Václavem Klausem … vyřízly z dějin posledních čtyřicet let existence Československa a paušálně odsoudily a odmítly vše, co se během té doby událo.“ Prý byl „vyříznut“ i XX. sjezd KSSS v roce 1956, který usiloval o „humanizaci marxismu“. Prý byl zapomenut i „pokus pražského jara o demokratický socialismus“.

Ano, musím s paní Wagnerovou souhlasit, že řada z nás, kteří jsme po listopadu 1989 dostali šanci pokusit se zbavit naši zemi komunistické minulosti a zločinů, které se během ní udály, opravdu vidí svět diametrálně odlišně než ona, ale nic jsme „nevyřízli“. Chápání událostí let 1956 a 1968 v sobě máme, ale vidíme je asi jinak než ona. Ona má v sobě stále onen narativ osmašedesátníků, kteří odešli do Německa. My, kteří jsme zde zůstali, nechtěli po listopadu 1989 „humanizovat marxismus“. Nechtěli jsme ale ani pokračovat v idejích Dubčeka a Šika a celého myšlení šedesátých let.

Musím se vrátit ke slovu „ekonom Klaus“. V celém jejím textu se opakovaně používá obrat „ekonom Klaus“ a „ekonomové kolem Klause“. Já se za to, že jsem ekonom, nestydím, naopak, jsem na to pyšný. Jsem přesvědčen, že je ekonomie obrovský nástroj (či metodika), jak se dívat na svět, jak ho strukturovat, jak ho hodnotit. Kdo v sobě tento nástroj (nebo aspoň jeho prvky) nemá, je to na něm na první pohled vidět. Zkušenost mne přesvědčila, že je ekonomie velmi univerzální a velmi užitečnou vědou. Nic více a nic méně.

Jeden z kolegů – nevím, jestli v osobním slova smyslu nebo pouze ve smyslu generačním (nevím, jestli se znali) – paní Wagnerové, Václav Havel, i když bych asi měl ve stejném stylu říci dramatik Havel, nás ekonomy hned po listopadu označil za hokynáře. To se paní Wagnerové určitě líbilo. Tehdy mne to nesmírně zlobilo.

U paní Wagnerové je slovo ekonom ještě dnes nadávkou. „Ekonomové kolem Klause“ podle ní navíc vyrůstali, případně „dozrávali“, za normalizace. Na rozdíl od ní, která je jen o pět let starší než já, která dozrávala někde jinde a tíhu tehdejšího normalizačního komunismu proto neznala. Podle ní jsme byli „bezperspektivností a etickým nihilismem“ tohoto období zasaženi nejhlouběji. My, ekonomové. Nevím, jak to ví. Nihilismus v sobě necítím. A perspektivu jsem viděl a vidím zde. Na rozdíl od ní jsem neemigroval do Německa, abych tam „humanizoval marxismus“.

Tehdy také – říká, oslněna svým guru Habermasem – „vyschly oázy utopie a začala se šířit poušť banality a bezradnosti, v níž žijeme i dnes“. To asi – i v Habermasově Německu – způsobili neoliberálové Klausova typu. Já se za neoliberála nepovažuji. A pokud se nemýlím, nepovažuje se za něj skoro nikdo. Je to jenom nálepka, kterou zcela nestrukturovaně používají antiliberálové typu paní Wagnerové.

S tezí, že se v dnešním západním světě šíří „poušť a bezradnost“, bych možná mohl souhlasit, ale nezpůsobili to ani ekonomové, ani neoliberálové. Způsobili to rozbíječi světa Západu, kteří od šedesátých let vedou s kapitalistickým systémem, s tržní ekonomikou, s parlamentní pluralitní demokracií a s tradicemi a hodnotami západního světa nemilosrdný zápas. Kromě v USA zejména v Habermasově Německu. Asi se tohoto „smrtelného jedu“ paní Wagnerová v Německu nadýchala až příliš.

Mně vytýká antikomunismus, který prý „neměl v české společnosti žádné zakotvení v intelektuálních kruzích“. Já jsem laciný antikomunismus a zesměšňování celého čtyřicetiletého období komunismu u nás nikdy nehlásal. Na rozdíl od kamarádů paní Wagnerové, která se – k mému překvapení – přihlašuje ke generaci tzv. „šestatřicátníků“, do nichž řadí zejména Havla, Grušu, a sebe, jsem já odmítal komunismus totálně (nejen jeho různé excesy). Odmítal jsem ho jako systém, a k tomu mne společenské vědy, zejména nebo právě ekonomie, vybavily užitečným instrumentáriem, které „šestatřicátníkům“ zcela chybělo.

Laciný antikomunismus jsem havlistickým disidentům vždy vytýkal já. Zdálo se mi, že oni komunismus neodmítali. Že odmítali jeho excesy a že odmítali „ponížení kulturních elit“ (slova A. Wagnerové), které přinesl. Nikdo z lidí kolem mne by nemohl říci, že „diferencovanější kritika minulosti by (myšleno v období devadesátých let – pozn. VK) umožnila navázat na některé stránky státně socialistického systému“. My jsme na žádné „stránky státně socialistického systému“ navazovat nechtěli. Přesto se čtyřiceti letům komunismu nevysmívám, protože bych se tím nepřímo vysmíval lidem, kteří tu dobu museli žít. A to bych nikdy neudělal.

Text paní Wagnerové je v jistém smyslu reinkarnací Václava Havla, to k nám promlouvá on. I on tvrdil, že se po listopadu 1989 trh stal „rozhodujícím místem ve společnosti“, že se „člověk stal ekonomickým kapitálem“, že „kulturní elity byly vytlačeny do menšinové pozice“ a že inteligence začala mít podprůměrné platové ohodnocení. Podle paní Wagnerové tím byla dokonána „pomsta na kulturních elitách“. A jejich „zatlačení do bezvýznamnosti po pádu komunismu dovedla do konce politická pravice v čele s Klausem“. Jak? Otevřením společnosti? Zavedením politické svobody? Uvolněním trhu?

Co je ta ona „pomsta na kulturních elitách“? Autorka neanalyzuje. Idealizuje si první republiku, její konec, i nacistickou okupaci tím, že je vidí tak, že se v těchto obdobích „české kultuře vrátilo její staré postavení záchranné kotvy“. Taková období „kulturní elity“ potřebují? Nikoli politická, ekonomická a sociální realita, ale Klaus kulturu „několika šikovnými manévry stigmatizoval a demontoval ji usazením do levého rohu politického spektra“. Jaké „manévry“ to byly? Čekal bych, že se skuteční spisovatelé, ne jejich samozvaní mluvčí, ozvou a řeknou, že to všechno bylo jinak. Neustoupila vážná kultura do pozadí všude ve světě? A nezvítězila popkultura, kterou ten ekonom Klaus odmítá více než kdokoli jiný?

Subtémat nakousla paní Wagnerová (na rozdíl od ní říkám automaticky „paní“, nikoli jen Wagnerová) daleko více. Nevím, jestli sním či bdím, když v jejím textu čtu, že „existoval marxistický model rovnoprávnosti muže a ženy“. Nerozumím ani argumentu, že je neoliberalismus, jakkoli toto slovo nepoužívám, podle ní špatný hlavně proto, že „na rozdíl od marxismu neměl v české společnosti žádné zakotvení v intelektuálních kruzích – s výjimkou oné skupiny ekonomů“. To má být sebechvála našich intelektuálních kruhů, nebo jejich kritika? Není to přiznání, že byly naše intelektuální elity svou levicovostí natolik zaslepeny, že se vůbec nedívaly na druhou stranu ideového spektra?

Havel prý mluvil o návratu do Evropy, Klaus o dohánění Evropy. Je to přesné? Já nikdy nikoho dohánět nechtěl. V Evropě jsem byl vždy a nemusel se proto do ní vracet. Ale nikdy jsem si Evropu nijak neidealizoval. A už vůbec ne její – v podstatě levicové – pokusy o integraci a centralizaci celého kontinentu.

Tvrzení, že někdo z nás někdy řekl, že by „do vůdčí a kritické role ve společnosti … měli nastoupit ekonomové“, je zcela mimo normální debatu. To je teze lživá. Nechtěl jsem „vůdčí a kritickou roli“ pro nikoho. Spoluzaložil jsem politickou stranu, ve které dostali možnost do politiky promluvit lidé nejrůznějších profesí a vzdělání. Jen zlomek z nich byli ekonomové. Názor, že ministrem financí má být ekonom a ne informatik, a že ministrem pro Evropu nemá být muzikolog, však zastávám rezolutně.

Kulturní elity by měly být „rezervoárem vzorů a příkladů chování“. Proč? Je k tomu nějaký důvod? Více než učitelé, lékaři, vědci, ale i příslušníci jakékoli jiné profese? Dějiny nás o tom nepřesvědčují. Vzorem mohou být jednotlivci, nikoli profese. V 19. století prý „divadlo nahrazovalo parlament“. Neplete si paní Wagnerová žánry? A úkoly a funkce? Opravdu máme čekat na éru, „kdy všichni lidé budou básníky“? Výroky tohoto typu jsem naposledy čítal v předchůdci Práva. V Rudém právu.

Osmašedesátnice, i když se považuje za šestatřicátnici, paní Wagnerová, říká, že „v politickém systému socialismu bylo kultuře a kulturním dějinám vyhrazeno významné místo“ – což bylo podle ní dobře, i když došlo k tomu, že „ideologie okupovala kulturu pro své politické cíle“. Náhodou? Omylem? Něčí chybou? Autorka si socialismus nesmírně idealizuje.

Svůj text končí vyložením karet na stůl. Po listopadu 1989 „se skutečný boj odehrával mezi disentem, kulturními elitami soustředěnými v politické opozici, a silami, které se začaly soustřeďovat kolem ekonoma Klause a vyústily v založení ODS“. Ano, kulturní „elity“ si po listopadu chtěly udržet své výlučné postavení. My jsme však věděli, že musíme co nejrychleji transformovat komunismus v politickou demokracii a tržní ekonomiku a touto cestou vytvořit normální politický a ekonomický systém, v němž nebudou rozhodovat „vyvolení“.

Někteří však chtěli vylepšený socialismus. Sice bez Novotného a Husáka, ale nikoli s jedním, nýbrž s několika dobříšskými zámky, abych to vyjádřil zkratkovitě. Na nich by se dal „humanizovat marxismus“. Opravdu potřebuje marxismus humanizovat a ohánět se přitom frázemi „hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás“? Ta faleš je z toho až příliš cítit.
6. 10. 2022

Václav Klaus, Polemika s textem A. Wagnerové “Kulturní elity dříve a nyní”, Salon Práva, 22. září 2022, str. 15-16. Článek je součástí publikace IVK "Kulturní elity včera, dnes a zítra", Newsletter plus: listopad/2022. Celý newsletter si můžete přečíst zde.