---

Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Úvodní projev předsedy ODS na…

---

Úvodní projev předsedy ODS na ideové konferenci strany

Projevy a vystoupení, 29. 5. 1999

1. Úvod

Scházíme se na této naší, poněkud neobvyklé akci jeden rok po mimořádných parlamentních volbách, které byly prvními, jež jsme za dobu existence naší politické strany nevyhráli, a jejichž výsledek způsobil, že – poprvé v postkomunistické éře – v naší zemi vládne levice. Nicméně, v těchto důležitých volbách jsme zaznamenali nečekané zmrtvýchvstání a k překvapení všech jsme se velmi přiblížili předcházejícím volebním výsledkům.

Scházíme se rok a půl po události zkratkovitě zvané Sarajevo, po rozpadu tehdejší koaliční vlády, po odchodu nezanedbatelné části našich členů do jiné politické strany a po vzniku „prezidentské“, úřednické vlády, která představovala výrazné přerušení polistopadového vývoje našeho politického systému.

Scházíme se dva roky po tzv. balíčcích, jinak řečeno, po našem posledním radikálním pokusu stabilizovat politickou, ekonomickou a současně s tím i vnitrostranickou situaci.

Scházíme se tři roky po patovém výsledku řádných parlamentních voleb, po vzniku nestabilní a dnes a denně destabilizované menšinové vlády a po nečekaném, celou zemí a námi samotnými tehdy nedoceněném zákroku Tošovského centrální banky, který mimořádným způsobem otřásl ještě velmi zranitelnou, protože teprve transformující se ekonomikou a zejména jejím křehkým a málo vyzrálým bankovním a finančním sektorem.

Takto bych mohl připomínat i některá další výročí. Určitě bych měl zdůraznit i výročí osmi let, které zhruba před měsícem uplynuly od založení ODS, tedy od zrodu dnes jediné pravicové, občanské, přiměřeně ideologické a přiměřeně pragmatické, nepartikulární, neexkluzivní politické strany v naší zemi.

Scházíme se v dnešní nervózní, neklidné, netrpělivé a nedočkavé chvíli, kterou mnozí z nás (či kolem nás) vnímají jen jako jistou mezietapu, jako jakési zastavení, jako nabírání dechu, jako přeskupování sil. Scházíme se v době, se kterou jsme sice hluboce nespokojeni, ale jejíž změna se žádným jednoduchým způsobem nedá provést. Scházíme se proto, abychom se znovu a dnešníma očima podívali na naše ideová východiska, abychom – zjistíme-li, že je to třeba – provedli jejich reformulaci či extenzi, abychom se zamýšleli nad jejich převáděním do aplikovatelné podoby.

Naše ideová konference ukáže nám samotným, ale i celé naší veřejnosti naši shodu či neshodu v těchto věcech. Tím nemyslím naši schopnost nahlas zopakovat některé učebnicové pravdy o liberalismu či konservatismu, resp. o jejich specifické, nedogmatické mixáži, tak typické pro ODS. Myslím tím naši schopnost vyjít za tyto elementární pravdy a užívat jich jako užitečného a účinného kompasu v každodenní politické aktivitě. Mnozí z nás tyto hezké věty vyslovit umí. Umí promluvit o individualismu vs. kolektivismu, o osobní zodpovědnosti vs. státním pečovatelství a o spoustě dalších podobných věcí, ale leccos z toho přestává být tak jasné a průzračné, přecházíme-li k jejich aplikaci. (Diskutujeme-li např. v této chvíli v parlamentu o příspěvku zaměstnavatelů na individuální penzijní připojištění a o daňových úlevách pro tyto zaměstnavatele, znamená to, že diskutujeme o přesunutí této platby na ostatní daňové poplatníky.) Proto se chceme dnes a zítra – a to zejména v práci jednotlivých sekcí – dostat i ke konkrétnějším věcem.

I když smyslem této konference není komentovat situaci v dalších parlamentních politických stranách, alespoň implicitně musí být vymezení ODS na naší politické scéně z této konference a po této konferenci zřejmé. Nesmíme se nechat – nepřetržitým a soustředěným mediálním útokem – vytlačit z našich pozic, nesmíme se nechat uvést do pasivity. Naše ideové vymezení vůči socialismu a socialistům všech typů a vůči jejich české verzi v ČSSD bylo, je a vždy bude více než zřejmé a na tom nic nemění ani takové aktuální politické uspořádání jakým je opoziční smlouva. Nedopusťme směšování těchto věcí, které nám naši oponenti téměř ze všech stran politického spektra vnucují. A nedopusťme, aby si něco takového mysleli i ti malověrní z nás nebo z našich příznivců, kteří na neodlišování těchto dvou rovin do té či oné míry přistoupili.

Pokusme se jasně ideově vymezit nejen vůči socialistům, ale i vůči straně lidové a vůči její málo průhledné ideové rozpolcenosti, kde se do velmi nepřehledného celku mísí pokusy o evropský křesťanský demokratismus se specifickým českým sociál-demokratismem a s ideově prázdnou obhajobou několika zjevných domácích parciálních zájmů.

Pokusme se jasně vymezit i vůči pouze vnějškové pravicovosti Unie svobody a vůči jejímu až příliš utilitárnímu přístupu k naší realitě.

2. Komunistická minulost a dnešní komunisté

Je třeba se zamyslet, a to zásadně, i nad komunisty. Totalitu komunistické společnosti u nás už téměř 10 let nemáme a snad i díky tomu se začíná prosazovat velmi nebezpečná snaha na ni zapomínat, omlouvat ji a do jisté míry jí i téměř odpouštět. Začínají zesilovat snahy neutralizovat samotnou podstatu komunismu a považovat ho za jeden z možných, což znamená více méně přijímaných, přístupů a pohledů na svět.

Jsem přesvědčen, že něco takového musíme rázně odmítnout a pokusit se zastavit. Vstupujeme do fáze již elementárně strukturované demokratické společnosti a všechny přechodné relikty komunistické minulosti je třeba eliminovat. Komunisté měli dost času rozejít se se svou totalitní minulostí. Na rozdíl od většiny ostatních postkomunistických zemí to naši komunisté neudělali, a je to asi proto, že právě u nás ucítili svou novou příležitost. Původně se zdálo, že jejich zázemím budou jen malé ostrůvky sentimentálních starších či starých lidí. Dnes vidíme, že jde z jejich strany o nový pokus o účast na moci a že není vůbec vyloučeno, že někteří levicoví politikové mohou v patových situacích podlehnout lákadlu „snadného řešení“ (à la revize tzv. usnesení bohumínského sjezdu ČSSD).

Toto ODS nesmí připustit a zdá se mi, že je načase hledat – možná i radikální – řešení, která by zabránila, aby krátká historická paměť nezpůsobila naší zemi nějaké nové neštěstí. I o tom bychom zde měli hovořit. To se sice zdálo být téměř zbytečné před deseti lety, ale dnes to vypadá podstatně jinak. Jak říká Alain Besançon, v dnešním světě o komunismu převládá jakési podivné „velké mlčení“. Jak připomíná Timothy Garton Ash, dochází k zřetelné „asymetrii hodnocení“ dvou největších zločinů dvacátého století a k jakémusi podivnému anti-antikomunismu. Aby bylo jasné: nenavrhuji žádnou manipulaci s voličským potenciálem levice, ale diskusi o zamezení možných budoucích totalitárních nebezpečí, vystavěných jako vždy na sociální demagogii a na nenávisti ke svobodě. Jde o to, aby se v naší zemi budoucí složitá rozhodnutí neodehrávala ve stínu nebezpečí komunistického zneužití přirozených problémů demokracie – jak se u nás v minulosti již nejednou stalo.

3. Nenastává postideologická éra

Konec studené války vyvolal nové nebezpečí. Stejně jako v šedesátých letech, tedy v éře zdánlivého úspěchu komunismu (či spíše v éře zaslepenosti Západu vidět neúspěchy komunismu), kdy se začaly objevovat velmi zavádějící teorie konvergence ekonomických a politických systémů, i na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let vznikly teorie o „konci ideologie“. Ty se v západním světě velmi zalíbily mnohým levicovým intelektuálům (těm vědomě levicovým, ale i těm, kteří si namlouvají, že levicoví nejsou), ale podobně tomu bylo a je i u nás.

Důvěrně známe mnoho příkladů tohoto typu myšlení, mnoho pokusů o nepolitickou politiku, o vládu nezvolených, leč vyvolených, o vládu „schopných a poctivých“, kteří si tato slova sebevědomě dávají do štítu, ale kteří nám nenabízejí nic jiného než nová etatistická, elitářská uspořádání společnosti, která tak dobře známe z minulosti, resp. která jsou s minulostí hluboce strukturálně propojena. Sem patří i jen zdánlivě neideologické ideologie jako jsou různá ekologická hnutí či komunitarismus, známý u nás spíše pod hlavičkou tzv. občanské společnosti.

Moc bych si přál, abychom se uměli jasně vymezit i vůči těmto pokusům o nový neliberální společenský systém. Konec ideologií nenastává.

4. První postkomunistická dekáda a její neúspěšný závěr

Celé minulé desetiletí bylo z naší strany pokusem

- vytvořit standardní tržní ekonomiku (bez jakýchkoli změkčujících a zavádějících adjektiv) a spolu s ní, jako její neoddělitelný doprovod, pluralistickou demokracii, založenou na střetu politických stran a na prosazování alternativních vizí společnosti v parlamentním systému;

- provést unikátní, neopakovatelnou přeměnu celé společnosti s minimálními náklady a co nejrychleji;

- zabránit vzniku nových třetích cest sociálně-tržní ekonomiky, nepolitické politiky, vlády moudrých, sociálního inženýrství, atd.;

- prosazovat jako zásadní prioritu naše národní zájmy před vyprázdněným evropanstvím či nezodpovědným kosmopolitismem.

Nikdy jsme se nepokoušeli uplatňovat neskromné a nepokorné sociální inženýrství, a to ani při tvorbě nového systému, a ani jako svébytný prvek jeho vlastního fungování. Nehráli jsme si na to, že máme patent na rozum nebo že jsme shůry seslanou radou osvícených, která trochu nechápajícímu zbytku národa nalajnuje budoucnost. Hledali jsme realistická východiska z reálných situací, kterými naše společnost procházela a prochází. Podílení se na vládě jsme neviděli (a nevidíme) jako jakousi „technologii moci“. Na rozdíl od levicového intelektuála jsme se netvářili jako spasitelé, přinášející líbivé utopie. Našim snem byl a je sen o fungující společnosti výkonných a zodpovědných jednotlivců, kteří svobodně jednají nikoli ve jménu nějaké neosobní, abstraktní ideje, ale kteří jednají na základě vědomí, že jim – a v důsledku toho i nám všem – individuální svobodná aktivita přináší potřebné a požadované výsledky a efekty.

Neméně ostře jsme vždy viděli i nebezpečí pravicového intelektuálního pozérství, které se sice navenek tváří velmi svobodomyslně, ale které ve skutečnosti se společností hraje velmi podobnou hru – i když v poněkud jiných kulisách než socialisté. Věděli jsme, že cesta nevede přes jejich mudrlanství, kverulanství a „hospodské intelektuálství“, že nevede přes mimopolitická řešení, ale že nevede ani přes nepřetržité pokoušení se o tyto postoje a díky tomu přes neustálé destabilizování naší situace.

O všech těchto věcech jsme toho řekli v minulosti hodně. Pokusil jsem se o tom leccos říci i ve své nedávné knížce, kterou snad většina z Vás zná.

Závěr devadesátých let ukázal, že se nám obtížnou transformační úlohu zvládnout plně nepodařilo. I když jsme – pro odvážnou a zřetelně pravicovou politiku – získali relativně velkou podporu veřejnosti (v jednotlivých volbách to bývalo kolem jedné třetiny voličů), nestačilo to. Pohybovali jsme se ve složitých koaličních vládách, spoustu důležitého rozhodování jsme nevyhráli, často jsme ani nerozhodovali my. Navíc jsme ani zdaleka všechno nevěděli a také nás nebylo tolik, abychom byli schopni kvalitně obsadit různá důležitá místa a abychom uměli kvalitně odpovídat na všechny rébusy, které nám transformační proces přinášel.

Není sporu o tom, že se dnes naše země nachází v prohlubující se ekonomické krizi. Je ale třeba trvat na tom, že je to krize do značné míry uměle a proto zbytečně vyvolaná. Úrodnou půdou pro vznik dnešní situace bylo objektivně existující velmi křehké a zranitelné prostředí transformující se ekonomiky s mělkými a nedokonalými trhy, se slabými vlastnickými vztahy a s celou řadou nesporných institucionálních defektů. Ne vše se vládám, v nichž jsme zhruba pět a půl roku (z dosavadních devíti a půl roku) měli silnou pozici, v minulosti zdařilo a ne všechny reformní kroky byly náležitě dotaženy do konce. K ideálnímu stavu proto měl a má náš ekonomický systém daleko. To ale není žádná tragédie, to také není žádná výjimka. Obdobně jsou na tom i všechny další postkomunistické země.

Dnešní krize byla vyvolána střetem této velmi křehké ekonomiky s nerealistickou makroekonomickou (především měnovou) politikou, která se v posledních dvou-třech letech snažila prudkým omezením poptávky radikálně vyřešit problém vnější rovnováhy a současně se skokově, rychlým snížením inflace, přiblížit poměrům v Evropské unii. Příčinou hloubky naší dnešní krize je to, že – namísto rozložení řešení existujících problémů v čase – nereálná a necitlivá politika tyto problémy vyhrotila a časově zkoncentrovala. Ignorování omezené přizpůsobovací schopnosti domácích ekonomických subjektů – a zejména subjektů bankovního a finančního sektoru – na podmínky silné restrikce a na pád domácí poptávky vyústilo v zablokování ekonomiky a v její prohlubující se pokles, který je dnes velmi obtížné zastavit. Makroekonomicky vyvolaný problém už dnes jednoduché makroekonomické řešení bohužel nemá.

Bez ohledu na to, že ODS už rok a půl vládní stranou není, zůstává i dnes hlavním předmětem nemilosrdné kritiky, a to ze všech stran. Levice nás líčí jako viníka všech současných problémů a spolu s tím se snaží na dlouhou dobu zdiskreditovat liberálně-konzervativní společenské a ekonomické koncepce a postoje.

ODS nepřestává být předmětem nepřátelských útoků i ze strany svých bývalých koaličních partnerů a ze strany kvazi-liberálních salónních intelektuálů v médiích, a to za údajný nedostatek liberalismu. V poslední době navíc sílí pokusy diskreditovat ODS nálepkami nacionalismu či „haiderizace“, čemuž slouží nejrůznější vnitropolitické či zahraničně politické záminky. Dnešní Ideovou konferenci potřebujeme i proto, abychom tyto ataky rezolutně odmítli.

Jednobarevná sociálně demokratická vláda, jejíž existenci ODS umožnila podpisem opoziční smlouvy, nás (a nejen nás) o své kvalitě nepřesvědčuje. ČSSD přijala vládní zodpovědnost, aniž měla připraven uchopitelný akční program. Svým personálním obsazením i svým názorovým složením vláda odráží neujasněný, heterogenní charakter a strukturu ČSSD, kde se mísí bezskrupulózní pragmatismus bývalých komunistických funkcionářů, se zastaralými reformněkomunistickými koncepty osmašedesátnických důchodců a s pokusy mladší generace o prosazení soudobé levicové politiky „blairovského“ typu. Vláda prokazuje omezenou schopnost pracovat kolektivně a rychle rozhodovat.

5. Věcná řešení naší situace existují

Vláda se stala obětí svých vlastních populistických slibů o vyšším přerozdělování, o kriminalizaci podnikatelů, o odporu k privatizaci atd. Naše země však potřebuje pravý opak – potřebuje snížení přerozdělování, potřebuje podporu podnikání a potřebuje urychlenou privatizaci. Hlavní krátkodobou prioritou musí být zastavení pádu ekonomiky. Na tomto cíli se musí shodnout všechny politické síly i všechny státní instituce jako na základním prvku jakéhokoliv krátkodobého akčního plánu. Všechna vznešená – řekl bych „dřevíčská“ – slova o trvale udržitelném růstu, o kritériích našeho budoucího vstupu do EU a o podobných věcech jsou iluzórní a směšná tváří v tvář údajům o dalším poklesu hospodářských čísel, o narůstající nezaměstnanosti a o hrozící katastrofě řady podniků. Tudy cesta nevede.

Shodneme-li se na základní společné prioritě, pak je třeba v maximálně možné míře uvolnit měnovou politiku, urychleně privatizovat či reprivatizovat velké podniky (pokud možno silným investorům) a bez dlouhého zdržování privatizovat banky a další strategické společnosti. Současně je třeba bez dalšího otálení připravovat a přijímat normy, které zvýší vymahatelnost práva a zlepší fungování institucí doprovázejících tržní ekonomiku. To je však středně – až dlouhodobý úkol, jehož okamžitá neproveditelnost v žádném případě neomlouvá dnešní nečinnost v ostatních oblastech. Rovněž je nezbytné připravit realistický a závazný harmonogram liberalizace a deregulace, což se netýká pouze energií a nájemného, ale hlavně podmínek pro podnikání v  nejširším slova smyslu.

Všechny tyto úkoly nejsou neznámé a při dobré vůli by se našel i prostor pro nalezení cesty jak je realizovat. Jenže právě tato vůle zde dnes chybí. Naši partneři naše návrhy a priority úmyslně zkreslují a desinterpretují. Snaží se veřejnosti namlouvat, že nám jde o krátkodobé nalití peněz do ekonomiky, ač nic takového nikdo z nás nikdy nepožadoval a nepožaduje. Tvrdíme pouze to, že institucionální reformy, privatizace, deregulace a restrukturalizace nebudou mít smysl a efekt, pokud bude ekonomiku i nadále dusit restriktivní měnová politika. Její uvolnění je však jen podmínkou nutnou, nikoliv postačující. Současně s ní musí působit rychlá a energická opatření v dalších oblastech.

ODS je připravena podpořit všechny kroky, které v ekonomice posílí fungování tržních mechanismů, které zvýší její flexibilitu a konkurence-schopnost a které nevytvoří nadměrnou zátěž do budoucích období. Pokusy socialistické vlády diskreditovat budování svobodné a otevřené tržní ekonomiky, založené na soukromé iniciativě, však akceptovat nemůžeme.

I o tom všem zde dnes a zítra jistě budeme hovořit.

6. Fetišizace Evropské unie a našeho vstupu do ní

Odmítáme pokusy fetišizovat současnou, mnohdy i pro bohaté západoevropské země jen obtížně udržitelnou praxi Evropské unie jako nediskutovaný a nediskutovatelný vzor při hledání řešení současných problémů naší země. Úsilí o členství České republiky v EU se nesmí stát zhysterizovaným politickým cílem, jemuž se musí podřídit vše ostatní bez ohledu na jeho náklady a doprovodné efekty. ODS bude bránit právo občanů o této věci diskutovat z hlediska všech jejích pozitiv a negativ a nepřipustí umlčování kritických názorů, čehož jsme dnes v naší zemi často svědky. Pouze otevřená diskuse může vést k uvědomělému a odpovědnému přijetí i povinností i výhod, které členství v EU přináší. ODS odmítá nálepky antievropské, xenofobní či nacionalistické síly, které se jí někteří političtí konkurenti snaží v poslední době vnutit. Nikoliv zaklínání se „svatou“ EU v každé větě, jak to naivně činí současná vláda, ani nesvéprávný úprk pod křídla Bruselu ze strachu před jakousi potenciální hrozbou z Východu, ale sebevědomý přístup odpovědného a rovnoprávného partnera. Pouze za tohoto předpokladu máme šanci mít přínos a být přínosem ve vztahu k EU.

7. Naše členství v NATO

V současné době se stala faktorem rozdělujícím českou společnost a politiku, a v jisté míře i ODS, vojenská akce NATO vůči Jugoslávii. Je třeba i v této souvislosti říci několik nedvojsmyslných vět. Byla to ODS a jí vedené vlády, které vždy – a to zcela jednoznačně – jako svou prvořadou zahraničněpolitickou prioritu prosazovaly členství České republiky v NATO. Rozhodnutí o rozšíření Aliance bylo přijato v období rozhodujícího vlivu ODS ve vládě a vláda právě tehdy podala naši přihlášku do NATO. Dnes již jsme členy této organizace. Už to není pouze americká, anglická, německá či jakákoli jiná organizace. Je to i organizace naše a na její funkčnosti a akceschopnosti závisí naše bezpečnost. Málokdo si právě toto uvědomuje. Z reakcí na konflikt v Jugoslávii jsem nabyl dojmu, že je pro mnohé z nás NATO věcí nikoliv vlastní, ale že je stále ještě záležitostí někoho jiného. Přežívá neblahý přístup z minulosti, ze kterého jakoby vyplývá, že malá země musí vše pouze odkývat, že na sebe hlavně nesmí upozorňovat a že nesmí popouzet mocné, protože by se nám to mohlo nevyplatit. Mlčení k chybám, které se nás dotýkají, se nám vyplatit nemůže nikdy.

Vývoj ukazuje, že se akce v Jugoslávii dostala do problémů, které sice byly předvídatelné, ale které nebyly předvídány. Díky tomu dnes již v Jugoslávii bohužel v prvé řadě nejde o osud kosovských Albánců a o budoucnost srbské Jugoslávie či jejího současného režimu. Dnes jde především o NATO samotné, o jeho budoucí akceschopnost, o jeho soudržnost, o jeho prestiž. Právě to je věc, před kterou jsme varovali. Nikdo z nás se nezastává a nikdy nezastával Miloševičova režimu a už vůbec ne jeho nakládání s kosovskými Albánci. Ať nám to nikdo nepodsouvá. S vysokou pravděpodobností celý konflikt skončí pro Alianci vojenským vítězstvím, nicméně vítězstvím doprovázeným odpovědností NATO (a případně EU) za nesmírně nákladnou politickou a ekonomickou rekonstrukci Balkánu, o níž zatím nikdo nemá jasné představy a se kterou před dvěma-třemi měsíci nikdo vážně nepočítal. Hrozí také to, že bez ohledu na ty či ony politické proklamace může mít balkánská zkušenost negativní dopad na budoucí odhodlání členských zemí reálně podpořit angažovanost NATO v potenciálních konfliktech obdobného druhu.

Nehovořím nyní o problému uprchlíků, o důsledcích bombardování, o zvýšení mezinárodního napětí, o precedentech v mezinárodních vztazích a už vůbec ne o tom, že nejsme ve vládě a že jsme v zahraničí s nikým o těchto věcech nejednali. To je na jinou diskusi, ale chtěl bych zdůraznit, že jsem měl všechna tato rizika na mysli při svých prvních reakcích na zahájení bombardování Jugoslávie. Vím, že nemálo členů ODS – i pod vlivem obrovských mediálních desinterpretací – tento můj názor obtížně chápalo. U některých nepochopení snad i přetrvává. Jsem však přesvědčen, že se odpovědný politik a odpovědná politická strana musí snažit vidět dopředu, že se nesmí schovávat za laciné přitakávání a že se nesmí spoléhat na to, že všechno i bez nás stejně nějak dopadne.

8. Hledání politického řešení

Vzhledem ke kumulujícím se problémům naší země začíná získávat větší a větší naléhavost otázka, jak má ODS dále postupovat. Přestože opoziční smlouva v současné politické konstelaci zůstává i nadále jedinou reálnou cestou jak zajistit zemi alespoň základní stabilitu, špatná ekonomická situace otevírá u nemalé části našich spoluobčanů úvahy a spekulace, jak současný stav změnit. V názorech dalších parlamentních stran k žádným nadějným posunům nedošlo a především KDU-ČSL, ale do jisté míry i Unie svobody zatím nebyly schopny překonat své averze, kořenící v minulosti. Nepodceňujeme očekávání některých politických skupin vystupujících uvnitř politických stran či mimo ně, které své naděje vkládají do vyhrocení ekonomické krize, což by – podle jejich očekávání – mohlo otřást i situací politickou a otevřít tak opět možnost pro jejich vstup na scénu.

ODS musí být za této situace připravena na všechny nám známé varianty vývoje. Veřejnost od politických stran oprávněně očekává odpovědnost a očekává i schopnost překonat jejich nejrůznější antagonismy v zájmu řešení krizové situace. ODS proto musí být připravena na převzetí vládní odpovědnosti – v některé z možných variant – v případě, že by se krize dále prohlubovala a vyhrocovala.

Proto naléhavě vyzývám ODS – a to ODS na všech úrovních – k vážné diskusi o variantách řešení současné situace v zemi, k diskusi racionální, nezaslepené a odvážné, k diskusi i riskantních řešení. Naše dnešní doba je dobou, která přímo vybízí k rozhodným a energickým krokům, k odvážným myšlenkám a k nejednoduchým rozhodnutím.

Do nového věku, do dvacátého prvního století, musíme vstoupit razantně, neunaveně a s vědomím výzvy, kterou před nás dnešní realita postavila. Ale i s vědomím nebezpečí, které číhá na každého, kdo rezignuje a kdo se nedokáže motivovat vědomím, že je každý okamžik příležitostí k činu.

Využijme těchto dvou dnů k diskusi problémů naší země a k prezentaci nových pohledů ke zpřesnění naší orientace v tomto složitém období. Dejme signál všem, kteří to od nás očekávají a kterých podle posledních průzkumů stále přibývá, že jsme hlavní silou, která ví co dělat a která dokáže vyvést zemi z nebezpečně se rýsující krize zpět k prosperitě.

Václav Klaus, Národní dům na Vinohradech, Praha, 29. května 1999