Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro Orientaci LN…


Václav Klaus pro Orientaci LN: Nenapovídá naše dnešní politická a ekonomická situace něco důležitého o podstatě komunismu?

Články a eseje, 4. 6. 2022

Většinou se mračím, když někdo příliš lacině a silácky mluví o návratu komunismu (nebo když zjednodušeně porovnává dnešní bruselskou Evropskou unii s třicet let neexistující moskevskou Radou vzájemné hospodářské pomoci). Resp., přesněji řečeno, mračívával jsem se. Autory těchto výroků jsem považovával za nehluboce myslící jedince, za zplošťovatele dějin, za povrchně uvažující.

Pomalu začínám svůj postoj měnit. Není to však proto, že bych jakkoli měnil své názory na komunismus. Zásadně se totiž – proti učebnicovému ideálu, proti situaci před několika desetiletími, proti tomu, jak vypadal zpoza komunistických hranic – proměnil Západ. To se tvrdit odvažuji.

Jde samozřejmě v nemalé míře o to, jak si komunistický režim definujeme, co považujeme za jeho zásadní charakteristiky. Je-li komunismus postulován jako systém, jehož hlavními definičními znaky jsou Gulag, Berija, Jáchymov, Pankrácká věznice, Mírov a ostnaté dráty na hranicích, pak se o návratu mluvit nedá (nechci se rouhat slovem zatím). Takto definovaný systém a Západ jsou systémy naprosto odlišné, neliší se pouze v kvantitě, ale v kvalitě. Pokud někdo tuto odlišnost nezná, je třeba mu ji vysvětlovat. Neznat ji je intelektuálním defektem.

Ale jsou to jediné charakteristiky, které máme pro život člověka vnímat jako klíčové? Ne každý byl obětí gulagu, jeho život byl přesto omezován jinak. Komunismus byl i politický systém sui generis. Vyznačoval se výlučným postavením jedné politické strany, ostatní politické subjekty byly seskupeními fiktivními s bezvýznamnou rolí a významem. Měly předstírat politickou pluralitu, která samozřejmě neexistovala. Nebyly také v žádném případě jakousi zásobárnou budoucích nekomunistických politických talentů. Jejich členové se po pádu komunismu nikoli náhodou neuplatnili.

Horizontální vztahy občanů byly v tomto systému maximálně omezovány, lidé byli záměrně atomizováni. Role jednotlivce byla zásadně potlačena. Dominovaly vztahy vertikální.

Média byla poslušným nástrojem komunistické strany, ale často uměla její příkazy extendovat a „tvůrčím“ způsobem rozvíjet do ještě horších variant. Uměla člověka zničit. Spoluvytvářela onu ponurost systému. Mysleli jsme si, že nic takového v jiném systému není možné.

To jsou elementární pravdy dobře popsané v učebnicích komparace politických systémů. Realita však i v komunismu byla složitější. Neexistoval přímý vztah centra a jedince. Bylo mnoho zprostředkujících článků, které žily svým vlastním životem (a z něj plynoucími zájmy). Nejednotné bylo i centrum, jeho jednotlivé složky spolu bojovaly o moc a vliv. Sdružování lidí nemohlo být úplně eliminováno. V mikrosféře existovaly desítky organizací, klubů, spolků, komor, v nichž se lidé – byť s nemalými omezeními a neúplně – seberealizovali na úplně jiné bázi, než jak si to představovala oficiální politika. Úplnou atomizaci se vytvořit nezdařilo. I ve školách to bylo složitější. Každý učitel učil „po svém“. Tehdejší realita nebyla Orwellovou Animal Farm.

V roce 1969 jsem při besedě se studenty na jedné univerzitě v USA dostal otázku, zda Orwell v této své knížce komunismus dobře vystihl. S odpovědí jsem váhal. Nakonec jsem řekl, že je to sice geniální zobecnění tehdejší reality, ale že v knize mezi zvířaty chybí subjekt např. jako já (samozřejmě nás bylo mnoho), který v tomto systému sice žije, ale současně zná téměř nazpaměť tuto knihu a její obsah ze všech sil šíří. V našem basketbalovém klubu znal tuto knihu každý. V ústavu Akademie věd, kde jsem pracoval, také. Na pravidelných večerech Filmového klubu také. V pražských divadlech také. V hospodě člověk mluvil nahlas a neohlížel se. (Teď nesnáším, když lidé ztišují hlas!) Síla komunistického státu se vlivem různých událostí v čase měnila, ale učebnicový komunismus to nebyl nikdy. Nebyl ani žádný bod nula, v němž by to tak bylo. Život byl vždy daleko pestřejší, nebylo možné ho zcela potlačit.

Komunismus byl i ekonomický systém, který byl neefektivní, nefunkční, iracionální. A vedl k chudobě. Byly o tom učebnice komparace ekonomických systémů. Jako mladíček jsem psával, že politika předbíhá ekonomiku a že vylučuje autonomii ekonomické sféry a tím ji ničí. Přesto se ekonomika nevyvíjela podle diktátu plánovačů, ekonomické zákonitosti se i tehdy prosazovaly. I tehdy měly podniky své zájmy (což se snažila vzít v úvahu naše ekonomická reforma 60. let), i tehdy šlo o vysoce potlačený trh, i tehdy se podniky vzpíraly centrální regulaci. I tehdy ekonomika rostla nikoli díky plánování, ale navzdory plánování. I bez soukromého vlastnictví dominovaly zájmy – samozřejmě špatně cílené a špatně motivované. Učebnicový ekonomický model komunismu nikdy neexistoval.

Nechci opakovat kánonické věty z dějin politologického myšlení, ani z dějin ekonomických doktrín. Pokouším se o to v jiných textech. Tezí, kterou chci dnes zdůraznit, je to, že má sice smysl srovnávat ideál jednoho systému s ideálem alternativního systému a že stejně tak má smysl srovnávat realitu těchto dvou systémů, ale že nemá smysl srovnávat model jednoho s realitou druhého. Bohužel se to strašně často děje.

A tím se vracím k otázce v nadpisu. Srovnávám-li dnešní realitu Západu s realitou pozdního komunismu, leccos se vyjasňuje. Dnešní realita Západu se jak v oblasti politické, tak v oblasti ekonomické k realitě komunismu blíží více, než jak to vypadá při komparaci ideálních konstrukcí obou systémů.

Je to proto, že se Západ, chce se mi říci kapitalismus, posouvá od svého „ideálního“ modelu směrem k reálnému komunismu (říkávalo se socialismu) stále rychlejším tempem. Politický systém Západu už dávno není klasickým parlamentním pluralismem. Žijeme ve světě neautentických politických stran (nemluvě o ideově prázdných koalicích), v němž už dávno dominují občanská sdružení a tzv. neziskovky. V nich mají slovo vyvolení, ale nezvolení. Podobně se musíme ptát, zda je ekonomický systém Západu blízký ideálu volného trhu klasické politické ekonomie, nebo zda jde o oligarchický systém silných ekonomických subjektů, které prostřednictvím státu regulují trh k obrazu svému? Není potlačení trhu v dnešní Evropské unii poměrně nedaleko od ekonomického systému pozdního komunismu s jeho „hrou na plánování“, v níž měli rozhodující slovo silné podniky, nikoli centrální plánovač?

Přestaňme diskusi trivializovat. Komunistický politický a ekonomický systém je tomu našemu bližší, než si troufáme přiznat.

Václav Klaus, publikováno v příloze Orientace Lidových novin dne 4. června 2022

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu