Hlavní strana » Články a eseje » Přelud svobody jako soudobý…

Přelud svobody jako soudobý realismus?

Články a eseje, 20. 5. 2005

Ti z nás, kterým pojem „Přelud svobody“ evokuje jedinečné dílo geniálního španělského filmového tvůrce Louise Buňuela (španělsky El Fantasma de la Libertad), si jistě vybaví sžíravý sarkasmus jeho surrealistického pohledu na svět, ve kterém se pod nánosem návyků a floskulí beznadějně si odcizených lidí, neschopných skutečného porozumění a dokonce i obyčejné komunikace, postupně vytrácí autenticita lidské svobody.

Naprostá uvolněnost a svoboda, která vedla tohoto velkého Španěla k nekompromisní karikatuře všeho vyprázdněného a zvráceného v moderní (a my můžeme dodat postmoderní a post-demokratické) společnosti, neplánovaně nastavila zrcadlo jinému Španělovi. A samozřejmě nejen Španělovi. A nás všechny nutí k zamyšlení nad dnešní Evropou a událostmi, které se v ní dějí.

Záměrně tento text nepíšu jako aktualitu nebo jako okamžitou reakci. Záměrně jsem si nechal více času a větší odstup, protože mi jde o věci obecnější. Místopředseda Evropského parlamentu, pan Vidal-Quadras Roca, před několika týdny na speciální tiskové konferenci obvinil prezidenta stále ještě samostatné České republiky ze lži. Už to je pozoruhodné. Kromě toho však pronesl i řadu dalších výroků, které stojí za zaznamenání. Řekl například, že se podle něho Evropskou ústavou „suverenita obyvatel členských států neomezí, naopak zvětší“ s dovětkem, že „je jasné, že pan Klaus neví, o čem mluví.“ To je výrok zajímavý i proto, že se až dosud slovo suverenita používalo u států, nikoli u jednotlivých občanů. Tam snad vždy šlo jen a jedině o svobodu či nesvobodu, ale ne o suverenitu.

„Jsme trpěliví, ale ne věčně trpěliví. Václav Klaus je jediným představitelem Evropské unie, který je tak silně kritický k Ústavě.“ Používají se slova vážně nebo nevážně? Smí či nesmí být s námi pan místopředseda trpělivý? Je to výraz jeho laskavosti? Jsem jako prezident republiky představitelem Evropské unie nebo představitelem jednoho členského státu EU? Je to od pana europoslance náhodné a nepodstatné přeřeknutí se, nebo jde o podvědomé ztotožňování různých pojmů? Nebo je tento výrok naopak záměrný?

Jeho německý kolega, europoslanec Jo Leinen, dokonce ví, že „Václav Klaus svým přístupem poškozuje zájmy své země.“ V tomto případě musím trvat na tom, že mi není známa žádná věta primárního (natož sekundárního) práva EU, která by umožňovala europoslancům, zvoleným za zemi A, tvrdit, že vědí lépe než hlava státu B, co je dobré pro stát B.

Pan Vidal-Quadras navíc řekl, že by se Klaus raději „neměl účastnit debaty“. Myslí to vážně? Opravdu bych se neměl zúčastňovat debaty? Opravdu by „debatu“ měli vést jen majitelé předem oficiálně povolených názorů? Dnešní europeisté, kteří s velkou pompou vyhlašují, že díky Ústavě EU budou „konečně“ v Evropě zaručena základní lidská a občanská práva, se chovají jakoby nevěděli, že taková práva již dávno v ústavách jednotlivých členských států zajištěna jsou. V České republice téměř 15 let platí (a je nedílnou součástí Ústavy) Listina základních práv a svobod. Prezident České republiky, jako občan, má rovněž své – ústavní Listinou zaručené – právo „vyjadřovat své názory slovem, písmem, atd.., jakož i svobodně rozšiřovat ideje a informace“. (čl. 17, odst. 2 ústavní Listiny.)

Ústava EU není ničím jiným než návrhem čili nabídkou představy budoucího uspořádání EU, učiněnou jednou skupinou evropských politiků občanům jednoho každého členského státu. O přijetí této nabídky rozhoduje ratifikace. Smlouva o Ústavě proto vejde v platnost jen tehdy, jestliže se v každém členském státě – podle různorodých národních pravidel – stane součástí národního právního řádu. Ratifikace každé mezinárodní smlouvy je vždy čistě vnitřní záležitostí České republiky. Různí zahraniční komentátoři našich kroků či výroků by si to měli dobře uvědomovat.

Občané České republiky, kteří budou v referendu hlasovat pro nebo proti návrhu Ústavy EU, budou hlasovat jak o návrhu revize zakládajících Smluv ES/EU, tak o přenesení dalších pravomocí naší země na EU. Když se prezident republiky vyjadřuje k dopadu takového přenesení pravomocí, vyjadřuje se k výlučně vnitřním otázkám České republiky a plní svou ústavní povinnost, ke které se – mimo jiné – zavázal i svým ústavním slibem. Ten zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Vrátíme-li se k Buňuelovi, trvejme na skutečné a autentické svobodě. „Přeludů svobody“ už bylo v evropské historii dost. I Španělé (Vidal-Quadras Roca), i Němci (Jo Leinen) o tom jistě ze své vlastní minulosti vědí své!

Václav Klaus, Lidové noviny, 20.5.2005