Hlavní strana » Články a eseje » Příspěvek do „Knihy přání“…

Příspěvek do „Knihy přání“ Eduardu Harantovi k jeho devadesátinám

Články a eseje, 19. 5. 2020

Jsem člověk, který se seznámil s panem Harantem (přiznám se, že jsem si dodnes – vzhledem k úctě, kterou vůči němu cítím – nikdy nedovolil použít jeho křestní jméno) až v jeho už „dospělém věku“, před zhruba třiceti lety. Komunismus lidem jako já neumožňoval jezdit do Rakouska a ani on v té době často nejezdil do země, ve které sice nikdy dlouho nežil, ale která mu byla nesmírně blízká.

Pro mnohé z nás byl pan Harant jedním z nejlepších přátel (a často jsme říkali ambasadorů) naší země, i když mne napadá, že by se možná mohl urazit kvůli zájmenu naší. Byla to totiž jeho země. Neznám na celém světě nikoho, kdo by – žijící celý život v cizině – tak patřil do České republiky (pro něho, po většinu života, do Československa) jako on. Není nikdo srovnatelný! Není nikdo, kdo by toho pro naši zemi tolik udělal. Pomáhal spoustě lidí vždy, kdy to potřebovali. Pomáhal tak nezištně, jak nikdo jiný. Pomáhal udržet češtinu a vztah ke všemu českému ve Vídni a Rakousku – musím znovu říci – jak nikdo jiný.

I naše setkání začalo tím, že mi chtěl krátce po pádu komunismu pomoci. Přijel jsem na velký předvolební mítink do Znojma (konal se ve velké sportovní hale) a u dveří tam stál mně neznámý pán. Když mítink skončil, přišel ke mně, představil se, a řekl, že přijel pomoci s organizováním politiky a s komunikací s veřejností, když jsme s tím v éře komunismu neměli žádnou zkušenost. Když zažil tyto dvě hodiny, prý dospěl k závěru, že to umíme sami dost dobře. Bylo to moc milé a od té doby jsme zůstali – není-li to ode mne příliš odvážné – přáteli.

Pomáhal i mně, i lidem mně blízkým. Byl vždy připraven. Tento pocit má celá moje rodina, včetně snach a vnoučat. Má ho i řada mých blízkých přátel.

Pan Harant je člověk politický. Je vždy připraven k politické diskusi a svůj postoj umí tvrdošíjně hájit. On je nalevo od středu, já napravo, ale ve spoustě věcí reálné politiky jsme si rozuměli. A mé občasné „excesy“, které odporovaly jeho životním prožitkům, toleroval.

Vím, jak ho zasáhla smrt milované manželky (a jak mne mrzelo, že jsem nemohl přijet na její pohřeb, protože jsem byl kdesi na druhém konci světa). Vzpomínám si, jak se na chvíli nadchnul při mé nabídce na zprostředkování jejího léčení u jedné unikátní německé lékařky. Bylo však už pozdě.

Nedovedu si představit přijet do Vídně a nesetkat se s ním. Dlouhá léta jsem mu vždy telefonovával i z vídeňského letiště, když jsem tam přesedal. Ve VIP lounge už věděli, že chci telefonovat panu Harantovi, i před érou mobilních telefonů. Toto aranžmá jsem měl ještě na jednom místě světa – z letiště v Curychu jsem vždy telefonovával své sestře. Pan Harant vždy byl a je i teď nesmírně blízkým člověkem. 

Asi by sem patřila i nějaká společná fotografie, určitě existuje, ale já ji nemám. Tak aspoň jedna neumělá fotografie z mého předpotopního mobilu z roku 2014 v hotelu Sacher, kam jsme tolikrát chodili na oběd nebo večeři.

K jeho úžasným narozeninám mu přeji, aby mu zdraví co nejvíce sloužilo a aby stále nacházel dostatek podnětů pro svůj další aktivní život.

Václav Klaus, 19. května 2020