Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Bez racionální…


Jiří Weigl: Bez racionální politiky vůči Číně se nemůžeme obejít

Jinýma očima, 2. 4. 2020

Část českých médií a politiků propadá v poslední době protičínské hysterii a předhání se ve všestranné dehonestaci asijské velmoci při každé sebemenší příležitosti. Do stavu obzvláštní nepříčetnosti je uvádí především zjevná závislost nejen nás, ale prakticky celého světa na dodávkách zdravotnického materiálu pro boj s epidemií koronaviru.

Celý svět byl rychle se šířící nákazou zaskočen a všude panuje zoufalý nedostatek ochranných prostředků. Jedinou zemí schopnou naléhavé obří potřeby světa v této oblasti pokrýt je Čína, která sama navíc dokázala – zdá se – nákazu potlačit. O čínské dodávky proto panuje velký konkurenční boj a poptávka vysoce převyšuje nabídku. Ne každý uspěje, ale naše země byla zatím relativně úspěšná. To přivádí část české politiky a médií téměř k šílenství. Neuplyne den, aby na Čínu nevylili kbelíky špíny za to, že dodávané zboží je nekvalitní, že nám ho prodává a nikoliv daruje, že své výlučné postavení propagandisticky zneužívá, že jí naši představitelé za dodávky v nejvyšší nouzi děkují atd.

Nejvýstižněji asi na tuto hysterii reagoval v jednom své nedávném rozhovoru sociolog Jan Keller, když poznamenal, že nikdo nemusí údajné drahé čínské „šunty“ brát a namísto toho používat kvalitní ochranné pomůcky, které nám zdarma dodali naši západní spojenci. Podmínkou je však mít pevné zdraví.

Skutečně, obraz zcela před nákazou bezmocného a nepřipraveného Západu ve srovnání s globálními výrobními kapacitami a disciplinovanou organizovaností Číny je frustrující. Na příkladu koronavirové krize se tak mnohým otevřel pohled na skutečný stav současného světa a jeho perspektivy.

Čínou a vztahy k ní bychom se měli zabývat vážně. Nepomohou nám ani hulvátské a dětinské provokace a nadávky, ani monopol jednotlivců na česko-čínské vztahy. Většina lidí u nás stále nedoceňuje, k jak gigantickým změnám v Číně a skrze ně i ve světě za posledních čtyřicet let došlo. Velká část veřejnosti v pohledu na svět ustrnula ve šťastné éře po pádu komunismu v atmosféře, jíž nejlépe charakterizoval Francis Fukuyama ve své slavné knize „Konec dějin a poslední člověk“.  Stále mnozí u nás sdílí jeho přesvědčení, že Západ a jeho liberální demokracie jsou definitivním vítězem vývoje světa, jeho model společnosti hodnoty je univerzální a jde jen o to, kdy se plně rozšíří po celé planetě.

V této iluzi všichni zapomněli na malého muže v daleké Čínské lidové republice jménem Teng Siao-pching, jemuž se podařilo zkombinovat autoritářskou státní moc s volným trhem a soukromým podnikáním a otevřít zemi světu, čímž ovlivnil jeho dlouhodobý vývoj možná více než Lenin, Hitler, Stalin či Reagan. Celý západní svět se chytil nabídnuté příležitosti a za čtyři desítky let přeměnil obrovskou Čínu ve skutečnou dílnu světa, do níž přenesl prakticky celou svou materiální výrobu.

Celá tato gigantická transformace se v Číně udála pod pevným vedením autoritativního režimu, jenž se sice sám nazývá komunistickým, ale spíše než nám dobře známí klasikové marxismu jej inspiruje čínská konfuciánská tradice, nacionalismus a příklad tvůrce singapurského hospodářského zázraku a tamější autoritativní demokracie Lee Kuan-Yew. U nás to nevnímáme a nechceme vnímat a stále operujeme s nepříliš výstižnou paralelou z naší vlastní historie po roce 1968 a předpokládáme, že v Číně vládne obyvatelstvu toužícímu po poměrech západní demokracie tak jako tehdy u nás nenáviděný totalitní režim. Zapomínáme, že čínské obyvatelstvo za 5 000 let historie jinou než autoritativní podobu vlády nepoznalo, individualistické hodnoty nesdílí, s demokracií nemá žádnou zkušenost a je mu cizí. Naopak nedoceňujeme neskutečný civilizační pokrok a bezprecedentní zvýšení životní úrovně, které poslední dvě generace obyvatel ČLR zažily. Nikdy v historii lidstva se nepodařilo v tak krátké době o tolik zvýšit životní standard tak velkého počtu lidí. Naše paralely s komunismem v tomto případě zcela selhávají a smiřme se s tím, že tvrdý čínský režim se u většiny svých obyvatel těší autoritě a masové podpoře.

Naše špatné hodnocení čínského vývoje však plyne především z toho, že nejsme schopni docenit gigantický rozměr čínského rozmachu. Nejsme schopni si představit, co to znamená 1,5 miliardy lidí, nedoceňujeme, že je to bezmála dvakrát tolik co počet obyvatel Evropy a Severní Ameriky dohromady. Nevnímáme, že tato masa zvyšovala svou produkci o cca 10% ročně a že se do Číny přesunula velká část bohatství Západu.

Stále žijeme v iluzi, že globalizace a otevřený svět slouží našim, západním zájmům a potřebám, protože to byl Západ, který proces globalizace akceleroval a vždy prosazoval. Stále si při tom spolu se starým Fukuyamou představujeme, že globalizace poběží podle nás a povede k univerzálnímu rozšíření našeho způsobu života a hodnot po celém světě. Nejsme ochotni připustit, že by tomu mohlo být jinak.

Svět však dnes bohužel směřuje jinam. Řetězová jaderná reakce ekonomického rozvoje Číny, která se rok od roku zvětšuje a urychluje, se dnes otevřeně projevuje ve světovém hospodářství i mezinárodních vztazích. Váha a moc Číny prudce narůstá a Západ nevyhnutelně ztrácí. Celý systém mezinárodních vztahů a představy o globální vládě, usilovně prosazované západními progresivistickými elitami v důsledku toho vyžadují zásadní přehodnocení. Jejich vybudovaný institucionální rámec (mezinárodní organizace, pakty, dohody atd.) začíná se změnou poměru sil stále více sloužit Číně než tradičním západním velmocem v čele s USA.

Americký prezident Trump a jeho antiglobalistická politika jsou prvním příznakem toho, že si to část elit na Západě, především v USA začala uvědomovat. Při zachování současných trendů přestal být univerzalistický globalismus pro defenzívní Západ výhodný. Čína se naopak stává jeho hlasitým zastáncem, přesvědčena o tom, že „Říše středu“ zaujme nevyhnutelně své určující místo jako dominantní klidná síla ve světě, tak jak sebe vnímala po předchozí tisíciletí až do 19. století. Čínská tradice je totiž velmi trpělivá a nelibuje si v agresi. Věří, že se obří váha Číny dříve či později prosadí.

Nám skutečný význam a sílu dnešní Číny ukázala až dnešní epidemie. Měli bychom to jako dospělá a seriózní země racionálně docenit a hledat strategie, jak v měnícím se světě obstát. Neřešíme dilema, zda ČLR nebo Tchajwan, jak si u nás někteří krátkozrací a neodpovědní lidé představují. Bavme se o světě, jehož kontury se z dnešní krize vynořují, a který vůbec nemusí připomínat to, co jsme si zvykli opakovat. Nadávky a provokace, stejně jako podlézavost a kšeftaření nejsou tou cestou, jak bychom k tak závažné věci měli přistupovat. Vyváženě vztahy s ČLR musejí patřit k našim národním zájmům stejně, jako dobré vztahy k sousedům a spojencům. Bez jasné politiky v této věci se naše země nemůže obejít.

Jiří Weigl, deník Právo, 2. dubna 2020

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu