Hlavní strana » Dokumenty » 16. Rozmluvy na Hanspaulce: …

16. Rozmluvy na Hanspaulce: Jak je na tom české vysoké školství?

Dokumenty, 28. 2. 2020

V předpředposlední únorový den roku 2020 se v sídle Institutu Václava Klause konaly již 16. Rozmluvy na Hanspaulce. Prostor „našeho“ zámečku (samozřejmě není náš) neumožňuje masovou akci. Proto měla diskuze o našich vysokých školách jen 22 účastníků. Nebyla veřejná, vydáváme o ní pouze tento zápis. Zúčastnila se jí řada rektorů (i ex-rektorů), děkanů a dalších vysokých funkcionářů našeho vysokého školství. Trvala plné tři hodiny.

Východiskem k diskusi byl text Jiřího Weigla, který dostali všichni účastníci předem a který budeme v nejbližších dnech publikovat. V úvodu shrnul jeho autor základní teze tohoto textu, zdůraznil extenzivní vývoj našeho vysokého školství (bez vazby na budoucí uplatnění), oproti minulosti výrazné zmenšení přímého kontaktu žáka a učitele, posun našeho vysokého školství k „podivné dálkařině“, atd. Příčinu vidí v polistopadové fascinaci západním vzdělávacím systémem a ve falešných tezích o vzdělanostní společnosti, kdy je téměř ke každému zaměstnání třeba maturita nebo vysokoškolský diplom.

Chybnost převzetí západního, boloňského systému, které bylo založeno na našem naivním pohledu na západní univerzity na počátku 90. let, souhlasně komentovala řada účastníků. Vysoké školství je u nás evidentně nadměrné (vzhledem k možnosti uplatnění a vzhledem ke studijním předpokladům studentů). Jeden z ekonomů připomněl, že nevyhnutelným důsledkem takového systému jsou „klesající mezní výnosy“. Jiný z účastníků hovořil o zcela svévolné a nepotřebné „masifikaci malých oborů“.

Jistý rozdíl pohledu v diskusi existoval. Účastníci rozmluv z dnešního světa vysokých škol hledali možnosti řešení uvnitř existujícího systému. Logicky a oprávněně. Ti, kteří s tímto systémem nejsou až tak těsně spojeni, mluvili o nezbytných změnách systému. Tento rozdíl byl očividný.

Ta první skupina chtěla, aby stát řekl, kolik studentů mají vysoké školy přijímat, což ta druhá skupina považuje za nemožné a hlavně za nežádoucí. Za klíčové – v negativním slova smyslu – bylo mnoha diskutujícími považováno výrazné oslabení vztahu studenta a pedagoga (někteří v tom viděli dědictví pařížských barikád roku 1968) a převedení většiny zkoušek do podoby písemného testu, tedy bez kontaktu studenta a učitele. Řada diskutujících připomněla, že to vyplývá z toho, že jsou školy hodnoceny podle vědy a ne podle výuky (nemluvě o velmi sporném hodnocení vědy podle počtů citátů v respektovaných časopisech). Za velkou hrozbu dnešního systému jsou považovány akademické senáty, resp. jejich složení (neadekvátně vysoký počet studentů).

Byla kritizována metoda přijímacích zkoušek, kdy je často nedělá sama škola, ale vnější agentura, což školu jen fiktivně osvobozuje od zodpovědnosti. Za extrém je považováno „přijímání bez přijímaček“, což už přestává být u nás výjimečným jevem. Důsledkem jsou vysoká čísla o neúspěšnosti studentů, z nichž mnoho odpadne již v prvním roce. Člověka, který není úplně „in“, překvapí, že existuje nemalý počet studentů s nulovým počtem kreditů (přesto čerpají státem poskytované výhody studia na vysoké škole).

Poměrně intenzivně byla kritizována role Národního akreditačního úřadu, který přispívá k masivnímu vytváření „pseudooborů“, zatímco některé kvalitní potlačuje. Za systémový defekt je považována mimořádná, ničím nebrzděná (a státem nepřímo podporovaná) expanze humanitních oborů, což má mnoho sporných efektů (produkce pseudovzdělanců). Za podobný problém je považováno bobtnání institucí kolem školství, které dává šanci na uplatnění těm, kteří by jinde uplatnitelní nebyli.

Za významné považuji výroky o tom, že se průměrná kvalita výuky na vysokých školách určitě snížila. To náš stát neříká, ale byly to v rámci této diskuse soudy zevnitř, nikoliv zvenku.

Jiná skupina účastníků daleko více připomínala otázky systémové. „Všechno je to otázka systému“, řekl jeden z účastníků. Někteří si nedovedou představit jakoukoliv výraznou změnu bez zavedení školného (což je věc, kterou jsme v 90. letech mnozí považovali za samozřejmost a nezbytnost). Další vrátili diskuzi ještě dále – k debatě o tom, je-li vysokoškolské studium veřejný statek (public good) nebo soukromý statek (private good) – mnozí považujeme vysokoškolské studium za investici jednotlivce do sebe sama, proto je to a private good. Bez školného žádný samoregulační mechanismus nemůže vzniknout (někteří z účastníků kritizovali nadměrný počet pracujících studentů, ale jiní argumentovali, že není jiný systém financování studentů než rodiče nebo vlastní práce).

Radikálnější postoje v diskuzi mluvily o „rozpadu řádu“, o společensko-politickém prostoru, kde se vysoké školství odehrává a který úvahy o vysokém školství predeterminuje, o pletení si pojmů právo vs. nárok na vzdělání, o vztahu školství a celkového stavu společnosti a o absenci politické vůle k jakýmkoliv změnám. Bylo připomenuto i to, že velký prostor ke změnám nemáme – EU by nám stejně žádnou revoluční změnu nedovolila.

Mnozí se obávají pokračování či dokonce zesilování existujících trendů, což vyplývá z toho, že se dnes otázka školství stále více dostává do rukou aktivistických pokrokářů či progresivistů, kteří – jak ukazuje vývoj na Západě – univerzity fatálně proměňují a zabraňují v nich existenci svobodného diskursu.  Poslední větou debaty bylo, že bychom měli „bránit alespoň to, co u nás přežívá, abychom nespadli do stejné pasti“. Přiznávám, že mnohé z toho, co jsem tu teď napsal, už je obsaženo v podkladovém textu Jiřího Weigla. Ten byl konzistentní a koherentní.

Václav Klaus, 28. února. 2020