Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Proč si to…


Jiří Weigl: Proč si to otevřeně nepřiznat?

Jinýma očima, 11. 11. 2019

S blížícím se 30. výročím Sametové revoluce se náš veřejný prostor začíná plnit hodnoceními, komentáři, reflexemi a vzpomínkami na tento dějinný přelom a na to, co následovalo. Už samotný fakt, že události před třiceti lety jsou stále předmětem intenzívní veřejné diskuse i polemiky, ukazuje, že jsme prožili mimořádné období tří dekád stability a mírového rozvoje, v němž Listopad 1989 a vzpomínka na něj nebyly přehlušeny a překryty žádnými jinými významem srovnatelnými historickými otřesy či tragédiemi.

Jenom si představme paralelu s třicátým výročím vzniku Československa. V roce 1948 po tragické zkušenosti Velké krize třicátých let, Mnichova, německé okupace a druhé světové války, v atmosféře nástupu komunismu, vzpomínka na odboj proti Habsburkům vzrušovala jen málokoho.

Z hlediska stability a dlouhodobé prosperity neměla uplynulá tři desetiletí srovnání v celé naší moderní historii. Paralela se nabízí pouze s výjimečným obdobím posledního půlstoletí habsburské monarchie od prusko-rakouské po první světovou válku, kdy došlo k zásadní modernizační proměně českých zemí a české společnosti. Souvislých tří dekád míru a vlastní civilizované demokratické vlády se nám jindy než dnes nikdy nedostalo.

Dnešní retrospektiva však ukazuje, jak se s historickou vzdáleností a odcházením pamětníků ztrácí postupně schopnost realistického pohledu na děje minulé. Stále více opakujeme různé mýty a klišé, jež se za tu dobu nasbíraly, zatímco skutečné výsledky a úspěchy, na nichž stojí naše současnost, a proto jsou živé, zůstávají stále předmětem překrucování a politických střetů.

Stránky novin a televizní obrazovky plní vzpomínky na hrdinné svrhávání komunismu v listopadových dnech roku 1989 a příběhy zasloužilých bojovníků, kteří zvítězili. O tom, že v té době už dávno nestála ani Berlínská zeď, že komunismus se všude kolem totálně zhroutil a že jsme byli předposlední v Evropě, kde padnul, taktně mlčíme. Všichni opakují, jak nám celý svět záviděl Václava Havla, ale vzpomenout, co vedle role symbolu revoluce skutečně ve funkci hlavy státu velkého a státnického konkrétně vykonal, si nedokáže nikdo.

Nesnažíme se pochopit obří podstatu politické a ekonomické transformace, k níž u nás došlo. Televizní debaty jsou plné různých „odborníků“, kteří opakují, co mělo být v naší transformaci uděláno jinak. Už jsme zapomněli, že hlavním, nejrychlejším a nejviditelnějším výsledkem Listopadu 1989 byla politické svoboda, což mimo jiné znamenalo, že nikdo neměl absolutní moc prosadit svou představu, že všechny transformační kroky byly výsledkem složitých kompromisů a akceptováním mnohého nechtěného. Nebyli jsme v situaci chilského diktátora Pinocheta uskutečňujícího projekt liberálních ekonomických reforem z pera amerických chicagských ekonomů, který mohl nesouhlas, kritiku a opozici snadno mocensky umlčet. U nás vše probíhalo v podmínkách živé demokracie, heterogenních koaličních vlád a ostré opozice.

Transformace se odehrávala v reálném životě miliónů lidí, nešlo vývoj a změny zastavit, počkat, až se napíší dobré zákony, až vystudují noví odborníci, až podniky budou mít konkurenceschopný výrobní program, a pak začít s reformou. Kde chtěli čekat, spontánní vývoj je smetl. Země v postsovětském prostoru by o této slepé uličce a jejích důsledcích mohly dlouho vyprávět. Přesto u nás stále různí mudrci plácají o podcenění právního rámce, aniž by vysvětlili, proč ani po třiceti letech ony úžasné dobré zákony ne a ne vzniknout a každý druhý je znovu a znovu novelizován.

Nechali jsme si vnutit falešný obrázek privatizace jako tunelování a zlodějny. Nejme schopni docenit, jak ohromný majetkový transfer musel být učiněn a jak nepříznivé byly k němu počáteční podmínky. Zapomínáme, že vše navíc probíhalo v situaci kolapsu východních trhů. Některé podniky neměly budoucnost, některé nezvládly transformaci a určitě byly některé novými vlastníky i vykradeny. To však nebyl určující rys celého procesu. Naopak – česká ekonomika se díky rychlé privatizaci byla schopna postavit na nohy a drtivá většina firem prokázala svou životaschopnost. Díky tomu jsme také nejúspěšnější postkomunistickou zemí v Evropě. Přesto stále žijí snahy líčit české podnikatele jako pochybné zbohatlíky a šířit nedůvěru vůči českému kapitálu. Dodnes trvají snahy privatizaci českým nabyvatelům kriminalizovat na základě tvrzení, že zaplatili příliš nízkou cenu. Nikoho však ani nenapadne stejně přistupovat k zahraničnímu kapitálu, který se např. zmocnil téměř zadarmo všech velkých českých bank a dnes z nich inkasuje nejvyšší zisky v Evropě.

Jenom vzpomeňme, jak nám nejdříve dávali za vzor Polsko a Maďarsko s jejich postkomunistickými vládami, později Slovensko s jeho eurem, nedostižným vzorem bylo a je Německo. Po těch třiceti letech bychom si mohli konečně přiznat, jaká je realita.

O tom, jak se kde lidem daří, nerozhodují statistiky a komentáře. Skutečnou vypovídací schopnost má chování obyčejných lidí, pokud mají svobodu volby.  Lidé pokud mohou, vždy odcházejí za lepším. Z celé východní postkomunistické Evropy je Česká republika jedinou zemí, jejíž počet obyvatel výrazně vzrůstá díky pracovní migraci. Naopak, prakticky celá postkomunistická východní a střední Evropa je s výjimkou Česka vylidňující se periférií EU. Polsko ztratilo odhadem 2 – 3 milióny svých občanů, drastický odliv práceschopného obyvatelstva zaznamenává Rumunsko a Bulharsko, odkud odešla na západ téměř čtvrtina populace, obdobně je tomu v Pobaltí. U nás tvoří cizinci podle posledních údajů 13% pracovních sil.

Každý si nepochybně v poslední době všiml enormního počtu Slováků na všech pracovních pozicích u nás. Jsou nám blízcí, nemají s životem ani prací u nás žádné problémy, přicházejí a zůstávají. Naopak se to neděje. Přesto můžeme léta číst propagandistické očerňování situace v naší zemi, která prý za Slovenskem zjevně ztrácí, nemá euro, proevropské vedoucí politiky atd. Co tu tedy všichni ti Slováci dělají? Zjevně si o podobné lživé propagandě myslí svoje.

O problémech Polska a Maďarska se už dnes může psát, i když se právě jejich současné konzervativní vlády mohou pyšnit velmi dobrými výsledky. Ale Německo je stále u nás nedostižným zářným vzorem. To Německo, které mělo ten luxus transplantovat na svůj postkomunistický východ onen mýtický dokonalý západní právní rámec, který nám prý tolik chyběl, které tam mohlo dodat neomezený počet kvalifikovaných odborníků schopných okamžitě převzít a řídit východoněmecké podniky a instituce, které po celých třicet let dotovalo východní země miliardami eur ve výši více než jednoho českého státního rozpočtu ročně. V tomto úžasném Německu, našem vzoru, odešlo z východu na západ 2,5 mil. lidí a dnes po třiceti letech od pádu komunismu zvítězila v Durynsku v zemských volbách bývalá východoněmecká komunistická strana se ziskem více než 30% hlasů. Druhá skončila AFD, tj. 54% durynských voličů hlasovalo při rekordní volební účast proti establishmentu. Horší vysvědčení transformace bývalé NDR dostat nemohla.

My si třicet let libujeme v pomlouvání sebe sama a stížnostech na vše možné. Vymysleli jsme si „blbou náladu“ a usilovně ji pěstujeme. Přitom se máme dobře, víme to, ale je jaksi neslušné si přiznat, že to u nás dopadlo skvěle. Navíc, na rozdíl od první republiky není za hranicemi žádný Hitler, se sousedy máme skvělé vztahy. Strašíme se Ruskem, které je od nás nejdál od středověku, a Čínou, odkud dovážíme všechno kolem nás. Zapomněli jsme, jak nás za komunismu strašili imperialisty, a přitom skutečné nebezpečí nám hrozilo od spojenců, kteří nás nakonec okupovali. Dění u našich dnešních spojenců si proto raději nevšímáme, protože jinak bychom se museli opravdu bát. 

Přesto, že se téměř celých třicet let usilovně snažíme plivat na všechno, co se u nás udělalo, nejvíce pak na ty, kteří se nebáli vzít na sebe odpovědnost a zemi z postkomunistického marasmu vyvedli. Zdá se však, že v hloubi duše to tolik nepožíváme a existuje mnoho signálů, že uplynulých třicet let většina společnosti hodnotí evidentně kladně. Mimo jiné -  jsme jedinou zemí, jíž od počátku, po celých třicet let, stojí lidé spojení s Listopadem – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Ten poslední znovu loni vyhrál v přímé volbě.

Možná už by stálo za to si přiznat, že se u nás transformace podařila. Po třiceti letech je to zcela zřejmé.

Jiří Weigl, publikováno v Mladé Frontě DNES, dne 9. listopadu 2019.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu