Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Václav Klaus na MU v Brně:…


Václav Klaus na MU v Brně: Splnila ekonomická transformace naše očekávání?

Projevy a vystoupení, 9. 11. 2019

Chtěl bych poděkovat Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, zejména jejímu panu děkanovi, za zorganizování dnešní konference, která chce připomenout dvě významná výročí naší země: 100. výročí založení Masarykovy univerzity a 30. výročí zahájení transformace české ekonomiky a společnosti. Děkuji za možnost zde dnes vystoupit. K tomu prvnímu výročí mohu Masarykově univerzitě pouze popřát dalších úspěšných 100 let, zatímco k tomu druhému si dovolím vyslovit pár tezí.

Při promýšlení svého dnešního vystoupení jsem si uvědomil, že otázka v nadpisu, zda ekonomická transformace splnila očekávání, není – asi i z důvodů nezbytné stručnosti nadpisu – dostatečná. Mělo by být explicitně řečeno, čí očekávání měla být splněna. Občanů České republiky, reformátorů, odpůrců naší transformace, zahraničních expertů, novinářů?

Ode mne se jistě očekává, že na tuto otázku odpovím kladně. Nezklamu Vás, moje očekávání byla splněna. Dokonce předpokládám, že oba moji dnešní spoluřečníci, kteří byli významnými aktéry naší ekonomické transformace, odpoví v podstatě stejně pozitivně jako já. Je však třeba se k tomu explicitně přihlásit, je třeba nebát se to říci. Říci to nahlas a říci to rezolutně považuji – zejména v dnešní zjitřené době „milionů chvilek“ – za povinnost každého zodpovědného člověka, každého, komu skutečně šlo a jde o naši zemi.

Za naprosto neospravedlnitelné považuji stále se opakující hrubé ataky na naši transformaci, ataky na celá naše devadesátá léta, ataky, které chápu a vysvětluji si jedině tak, že přicházejí od lidí, kteří

- buď o naší transformaci nikdy nic nevěděli a ani dodnes se nic nedoučili;

- nebo naši transformaci, tomuto v pravdě historickému, unikátnímu, a proto neopakovatelnému kroku, nerozuměli a nerozumí;

- nebo už všechno zapomněli;

- nebo jim o podstatu a smysl transformace nejde a jakékoli výroky, které na toto téma činí, jsou jenom součástí jejich nových či staronových politických hrátek;

- a nebo měli úplně jinou motivaci, nejčastěji zájem o své vlastní rychlé obohacení. Právě to bylo častou motivací zdánlivě neutrálních zahraničních poradců, investičních bankéřů a expertů všeho druhu.

Ze všech těchto důvodů je důležité, abychom o tomto tématu hovořili seriózně a abychom přispěli k tomu, aby pravda o něm nebyla zapomenuta.

Na Masarykově univerzitě o tomto tématu nemluvím poprvé. Velmi si vážím toho, že téma ekonomické transformace mohu již několik let vyučovat i zde v Brně, na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. Pořád jsem se ještě neodhodlal dokončit a vydat na toto téma svůj – vlastně už dávno napsaný – učební text, ale teď by se mi velmi hodil. Mohl bych Vám ho rozdat a ušetřit Vás povinnosti poslouchat můj projev.

Ve svém dnešním vystoupení nemohu nabídnout více stručné shrnutí toho, co si myslím, že by o transformaci mělo být v naší zemi i dnes známo a co by mělo být součástí výchovy vysokoškolsky vzdělaných ekonomů, resp. vysokoškoláků vůbec. Okamžik transformace byl formativním počátkem našeho dneška. Bez pochopení transformace 90. let nepochopíme ani náš dnešek. Přesvědčujeme se o tom dnes a denně.

Pro přehlednost diskuse je třeba vymezit sám koncept transformace. Nemám v úmyslu argumentovat ekonomickými daty, i když data mám rád a i když jsem přesvědčen o tom, že data úspěch naší transformace dosvědčují. To není mým dnešním záměrem zejména proto, že transformace 90. let nebyla o statistických datech a že se jimi nedá změřit. Byla o kvalitativní změně naší země.

Byla o změně ekonomického systému, byla o změně základního mechanismu fungování ekonomiky, byla o zbavení se – v té době už značně se rozkládajících – zbytků institucí centrálně plánované, státem vlastněné, politikou diktované ekonomiky. Hlavním záměrem tehdejšího našeho úsilí bylo oddělit ekonomiku od politiky, což se nám do jisté míry a na jistou dobu podařilo. Domnívám se však, že dnes už tomu tak opět není. Vracíme se zpět, vracíme se k nové verzi propojení politiky a ekonomiky, vracíme se k propojení neméně neblahému a nežádoucímu než jak tomu bylo v komunistické éře. Teprve se tam vracíme, ale musíme před tím varovat. Diktát zelené ideologie, diktát klimatického alarmismu a zdánlivě nevinná tvářička oné švédské dívky jsou cestou k nové verzi ovládnutí ekonomiky politikou.

Komunistickou ekonomiku jsme nedomysleli. Koncem 80. let řada z nás zamýšlela pustit se do práce nad zásadními texty o naší verzi centrálně plánované ekonomiky (za vhodnější považuji označovat ji za ekonomiku sovětského typu), ale odchodem mnoha z nás do politiky bezprostředně po 17. listopadu 1989 jsme už na nic takového neměli čas. Je to do jisté míry škoda, neboť dnes už to autenticky nikdo nenapíše. Rozklad starého systému a zrod systému nového s rozpadem centrálně plánované ekonomiky a jejich institucí totiž souvisí.

Řada z nás byla na transformační úkol připravena, neboť se na něj připravovala. Celá předchozí léta jsme se intenzivně zabývali pochopením iracionality a mechanismu fungování centrálně plánované ekonomiky (a pochopením síly a účinnosti trhu) a díky tomu jsme byli přesvědčeni o tom, že žádná skutečná vylepšení komunistické ekonomiky nejsou možná, resp. že nemají žádný smysl. Věděli jsme, že perestrojka nestačí, že je třeba provést hlubokou systémovou změnu. Někteří, i prvoplánoví odpůrci komunismu, to však nevěděli. A nevědí to dodnes.

Požadavek systémové změny byl zřetelně formulovaným názorem a postojem skupiny ekonomů, která se postupně rodila již v 80. letech (na jedné straně byla organizována mými známými bankovními semináři a na straně druhé našla své útočiště v Prognostickém ústavu ČSAV). Tato skupina ekonomů získala hned po listopadu 1989 významné pozice ve federální vládě tehdejšího Československa. Díky tomu tato vláda v průběhu několika měsíců připravila a prosadila tzv. Scénář ekonomické reformy, který byl následně v září 1990, schválen Federálním shromážděním. Tento dokument základní prvky transformačního procesu – přes značně měkké a kompromisně vzniklé formulace – obsahoval.

Nebyl to teoretický traktát. Nezkoušejme ho teď akademicky pitvat. Byl to politický dokument značně rozporně vzniklé a rozporně uvažující vlády, který musel projít schválením velmi nesourodým Federálním shromážděním. Nesourodým jak světonázorovou orientací, tak již bobtnajícím státoprávním sporem.

Jeho základními stavebními kameny byla tato opatření:

- radikální liberalizace cen a zahraničního obchodu spolu s rozsáhlou liberalizací ekonomiky jako celku;

- deregulace ekonomiky formou odstranění drtivé většiny nástrojů a mechanismů státní intervence a z toho plynoucí decentralizací veškerého ekonomického rozhodování;

- desubsidizace ekonomiky, která přispěla k  jistému narovnání ekonomického prostředí. Zrušila typický fenomén komunistické ekonomiky – neúnosně vysoký rozsah dotací a subvencí všeho druhu, který byl důsledkem tehdejší politizace ekonomiky a administrativní, tedy netržní tvorby cen.  Zejména tento transformační krok by měl být inspirací při náš dnešek, neboť ekonomické prostředí je u nás – zejména evropskými dotacemi a evropskou regulací – znovu vážně narušeno;

- privatizace, která byla nezbytným předpokladem tolik potřebné změny efektivnosti fungování firem. Firmy v tzv. vlastnictví státu žádného skutečného, autentického vlastníka, který by měl zájem o kvalitu jejich fungování, neměly. Proto byla privatizace nezbytná. Byla koncepčně i organizačně nejtěžším prvkem transformace a dodnes vyvolává – i když byla i přes svůj obrovský rozsah úspěšně a rychle zvládnuta – největší spory. Stále ještě v některých politických i ekonomických kruzích přetrvávají sny o tom, že by bylo možné existovat a jít dál i bez provedení rozsáhlé privatizace ekonomiky jako celku.

Tyto základní stavební kameny transformace, které jsou v podstatě mikroekonomického typu, vyžadovaly pro svůj úspěch, aby byly doprovázeny opatrnou, dostatečně restriktivní makroekonomickou, tzn. měnovou a fiskální politikou. I v tom jsme měli nesporný úspěch. Naše míra inflace byla v transformační éře nejmenší ze všech srovnatelných zemí a byli jsme jedinou zemí, která po pádu komunismu nemusela provést měnovou reformu. U nás byla poslední, nechvalně známá Zápotockého měnová reforma provedena již v roce 1953, od té doby máme peníze stejné nominální hodnoty. Tím se může pochlubit jen málo zemí světa, včetně těch, které nemuseli měnit společenský a ekonomický systém.

Na další část této konference jste si pozvali právníky. Dobře, že jste nás rozdělili. Právníci často kritizovali nedokonalý právní rámec naší transformace. Bylo-li tomu skutečně tak, a bylo-li by možné, aby tomu bylo jinak, měli byste se jich zeptat, proč vytváření právního rámce transformace sabotovali, když měli někteří z nich právě v této klíčové chvíli vysoké státní funkce?

Budou Vám muset odpovědět, že byla celá transformace prováděna na právním základě, na základě zákonů a vyhlášek, které velmi často psali právě oni. To nelze popřít. Byly-li v těchto právních dokumentech chyby, muselo to být proto, že právníci na transformační úkol nebyli připraveni nebo proto, že všichni šikovní právníci rychle odešli dělat byznys do mikrosféry a neměli zájem být ve vládě či pomáhat vládě.

Já bych však k nim byl trochu smířlivější. Právní řád se vždy – i bez radikální společenské změny – tvoří postupně a nemůže tomu být jinak. My jsme dodnes svědky toho, že právní řád i v současnosti, tedy bez jakýchkoli velkých systémových změn, prochází nepřetržitou novelizací, čili jakoby zdokonalováním. Většina zákonů v našem parlamentu jsou dnes proto novelami zákonů.

Chtěl bych se ještě podrobněji dotknout dvou subtémat transformace, která obě vyvolávala a vyvolávají dodnes odborné spory na straně jedné a politické šarvátky na straně druhé.

Prvním z nich je otázka razance či rychlosti průběhu transformačního procesu, druhým je privatizace a použité privatizační metody.

a) V naší zemi (a stejně tak v celé střední Evropě) musela transformace ekonomického a politického systému probíhat současně. Tyto dva procesy nebylo možné oddělit, i kdyby to někdo chtěl. Zdá se, že to v zemích jihovýchodní Asie do jisté míry jde, ale proč to jde a nakolik to jde, nemůže být předmětem mého dnešního vystoupení. U nás to v žádném případě odděleně probíhat nemohlo, naše tehdejší, na změnu natěšená veřejnost by nic takového nepřijala. Byl to reálný společenský proces s reálnými aktéry, nebylo to cvičení v aplikované ekonomii, v němž jsou místo živých lidí předmětem cvičení šachové figurky.

Politická transformace na nic nečekala a proběhla velmi rychle. Aby byly minimalizovány transformační náklady, musela i ekonomická transformace probíhat v rychlém tempu. Tzv. gradualismus, což je termín, který ekonomové používají pro popis čínského transformačního procesu, by byl v naší situaci nesmírnou ztrátou. Bez mocné komunistické strany a jejího donucovacího aparátu a bez tržních signálů a stimulů nebylo možné řídit nikým nevlastněné podniky, nacházející se v předprivatizační agonii. Proto bylo nutné usilovat o maximálně možnou rychlost celého procesu změny, která však s ošklivou politickou nadávkou „šoková terapie“, která je zlou karikaturou toho, co se tehdy dělo, neměla u nás nic společného.

Rezolutně jsme odmítali tehdy a odmítáme i nyní smyšlenku, že v realitě mohlo jít o volbu mezi gradualismem a šokovou terapií. Nikdo nikdy nikoho nechtěl šokovat, šlo jen o to, provést na počátku tzv. kritickou masu transformačních kroků a neztratit transformační elán a tempo. Ne všem zemím se to podařilo. I u nás k této ztrátě po roce 1998 došlo.

Byli jsme si vědomi toho, že je třeba dodržovat jistou sekvenci, posloupnost, resp. vzájemné souvislosti jednotlivých transformačních kroků. Za zásadní jsme považovali provést liberalizaci cen a zahraničního obchodu ve stejném okamžiku a provést ji až tehdy, kdy bude dosažena potřebná míra makroekonomické rovnováhy. Nikdy jsme naopak nepřijímali výtky o opožděném vytváření právního rámce oproti ekonomickým opatřením. Nic takového se nestalo. Každé transformační ekonomické opatření proběhlo právním aktem a vedli jsme o každém z nich urputný politický souboj.

b) Transformační privatizace nebyla privatizací izolovaných, na privatizaci dlouho připravovaných firem, ale privatizací zcela postátněné ekonomiky jako celku v podobě, v jaké jsme ji zdědili. Vždy přiznávám, že byla mým velkým vzorem privatizace, kterou uskutečňovala v 80. letech ve Velké Británii Margaret Thatcherová. S jedním velkým rozdílem – ona privatizovala tři, čtyři firmy za rok, zatímco my museli privatizovat tři, čtyři firmy za hodinu. To vyžadovalo použití jiných privatizačních metod, resp. jiné složení privatizačních metod.

Použili jsme široké spektrum metod – od poměrně rozsáhlých restitucí přes více méně standardní metody malé a velké privatizace až k nestandardní kuponové privatizaci. Ta byla významnou složkou celého privatizačního procesu, ač touto metodou – přes úplně jiný pocit mnoha lidí, který získávají z médií a politických debat – nebyla privatizována ani čtvrtina privatizovaného majetku.

Aby nebylo mýlky. Kuponová privatizace byla východiskem z nouze – východiskem z nezbytnosti privatizovat i bez domácího kapitálu, východiskem z nezbytnosti privatizovat i bez dostatečného zájmu zahraničních investorů a východiskem z nezbytnosti privatizovat při povinnosti nevyprodat celou naší ekonomiku do zahraničí. Povinností bylo i zajištění maxima aktivní účasti občanů České republiky na tomto procesu. Privatizace byla hledáním nových vlastníků, nikoliv úsilím o maximalizaci privatizačních výnosů pro stát. Alespoň toto je třeba říci velmi důrazně. Pořád se na to zapomíná.

Chci zmínit ještě jeden významný cíl, který naše transformační privatizace sledovala. Bylo jím znovuvytvoření českého kapitálu, resp. domácí podnikatelské třídy, bez níž žádná tržní ekonomika dlouhodobě nemůže fungovat. Právě v této věci u nás panuje velká nedorozumění. Nepřátelé naší transformace stále vnucují veřejnosti pocit, že každý český podnikatel, který vzešel z éry privatizace, je zloděj a tunelář. Touto cestou se snaží znevěrohodnit transformaci Je to v příkrém rozporu s jejich naivními, naprosto nerealistickými očekáváními vůči kapitálu zahraničnímu, který byl – záměrně či z hlouposti – idealizován.

Hledali jsme proto tzv. českou cestu. Věděli jsme, že přeměnit drtivou většinu občanů naší země v námezdní pracovníky zahraničních vlastníků by bylo zcela neúnosné. Bylo by to i zcela nepřijatelným selháním té politické reprezentace, která by něco takového dopustila.

Naivní fascinace zahraničním kapitálem končí. I jeho největší zastánci konečně pochopili, že jsme se jeho umělou podporou postupně přeměnili ve výrobní základnu zahraničních, převážně německých firem. Ty u nás docilují mimořádných zisků, které po stovkách miliard odcházejí do mateřských zemí těchto firem. Prostřednictvím těchto zahraničních investic jsme se navíc stali silně závislými na německém trhu. Jsme převážně subdodavateli a nikoliv finalisty vyráběné produkce. Dnes už mnoho našich spoluobčanů začíná chápat, že vůbec není jedno, kam odcházejí zisky a kde žijí jejich vlastníci.

Úsilí o vytvoření národního kapitálu se nám bohužel nepodařilo dotáhnout do konce a výsledkem je jeho značná slabost v domácím i mezinárodním srovnání. Doplácíme na to nedostatečně silným postavením vůči našim partnerům, nevýhodnou strukturou ekonomiky a malými šancemi na změnu tohoto závislého postavení.

Při hodnocení privatizačního procesu bychom neměli plést dohromady problémy privatizační s problémy postprivatizačními. Ne každá privatizovaná firma mohla přežít, bez privatizace by jich ostatně přežilo daleko méně. Privatizace byla cestou hledání vlastníků, nikoli mechanismem sanací firem. Pořád to leckdo nechce chápat.

Na závěr bych se chtěl vrátit k již zmíněnému tématu propojení politických a ekonomických aspektů transformace. Transformace nebyla šachovou partií, ale procesem, ve kterém byli na šachovnici lidé z masa a kostí. Nebyli pasivními pěšci na šachovnici. Měli své vlastní zájmy a cíle. Vše se odehrávalo v prostoru byť mladé, ale již důrazné pluralistické parlamentní demokracie. Nebyl, protože být nemohl, žádný transformační demiurg či diktátor. Mnoho věcí proběhlo jinak, než si každý i z aktivních účastníků tohoto mimořádného historického procesu přál.

Znovu se vracím k tezi, že nešlo o exercise in applied economics. Před dvaceti lety, v okamžiku desátého výročí zahájení transformačních procesů ve střední a východní Evropě, na konferenci ve Varšavě čelil významný ruský reformátor, krátkou dobu předseda ruské vlády, Jegor Gajdar záplavě zdrcující kritiky ruské emigrace a vyslovil jednu důležitou větu – I was only Prime Minister of Russia, I was not Czar of Russia. Kdo chápe tento výrok, má šanci pochopit náš transformační proces, kdo jeho smysl nechápe, náš transformační proces pochopit nikdy nemůže. Věřím, že Vy tento výrok chápete.

Děkuji za pozornost.                                     

Václav Klaus, příspěvek na konferenci 30 let transformace české ekonomiky a společnosti k 100. výročí založení Masarykovy univerzity, Ekonomicko-správní fakulta MU, Brno, 7. listopadu 2019

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu