Hlavní strana » Články a eseje » Recenze knihy „Fašismus“

Recenze knihy „Fašismus“

Články a eseje, 29. 10. 2002

Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury udělalo v roce 2002 velký ediční počin vydáním nesmírně zajímavé a dobře čtivé knihy Noëla O´Sullivana „Fašismus“, v originále uvedené ve Velké Británii na knižní trh již v roce 1983. Pro ty z nás, kteří prožili komunismus a kteří v té době četli o fašismu všechno možné, protože cítili jeho strukturální podobu s komunismem, je to nesmírně důležité a inspirativní čtení. Jsem však přesvědčen, že je tam leccos i o dnešku, o dnes dominantním politickém stylu, který autor nazývá „aktivistický politický styl“ a který řada z nás - spolu s ním - považuje za předstupeň nebezpečeného „Brave New World“, ke kterému stále více směřuje naše soudobá civilizace. I já si myslím, že jak západní, tradičně demokratický svět, tak východní, postkomunistický svět už dávno není světem „omezeného politického stylu“ (v originále je „limited“, ač já bych dával přednost slovu „constrained“, které v podobném významu používá Thomas Sowell). Zejména dnešní evropský politický aktivismus (hlavně v jeho bruselské verzi) znamená vážné ohrožení obvyklého chápání svobody a demokracie.

Sullivanova kniha je na straně jedné polemikou se standardní literaturou o fašismu a na straně druhé originálním politologickým příspěvkem, který bychom si měli dobře prostudovat. Pokusím se proto zrekapitulovat jádro jeho argumentace.

Fašismus – na rozdíl od jiných autorů – nepovažuje Sullivan za „blesk z čistého nebe“ (název 1. kapitoly). Překvapení z fašismu spojuje s „naivním optimismem, který je nejnápadnějším rysem moderního západního kulturního a politického života“ (str. 13), s „vírou v možnost zdokonalení lidstva, která vystřídala starou víru v neodstranitelnost zla“ (str. 14), s „ideologií mobilizace mas“ (str. 19), s „v podstatě progresivním vývojem společnosti“, s „prohloubením nacionalistického cítění“ (str. 27), s „všeobecnou duchovní nervozitou západního světa“ (str. 29) i s „jasnou tendencí k politickému extremismu“ (str. 35). Toto všechno považuje autor za empiricky zdokumentovatelné rysy současné civilizace, což je názor, který sdílím.

Tzv. „nový aktivistický politický styl“ (název 2. kapitoly) jako „všeobecná přeměna západního politického života“ (str. 39) je odvozován již od konce 18. století, tedy od Rousseaua a Francouzské revoluce. Je charakterizován opouštěním myšlenky, že „poutem společnosti je zákon“, neboť za základ společnosti je od té doby považován „společný cíl“ (str. 40), rozmazáním „jasné hranice mezi veřejným a soukromým životem“ (str. 41), nahrazením „individualistického pojetí života pojetím kolektivistickým“, ztracením „vrozené úcty k ústavním formám“ (str. 42) a odmítáním „uznání existence historických hranic země jako závazných ukazatelů její velikosti“. Fašismus byl mimořádný hlavně v tom, že to všechno dotáhl do konce a do extrému, že „nahradil stát hnutím“ (str. 44) a že se stal „nejúplnějším vyjádřením tohoto nového politického stylu“ (str. 46). Patří sem „politika jako aktivistické křižácké tažení“ (str. 47) a pseudonáboženský charakter fašismu, „slepá víra, že vláda lidu je totožná s dobrou vládou“ (str. 53) a v neposlední řadě „pojetí demokracie, v níž mimoústavní činnost úplně nahrazuje parlamentní instituce a ústavní postupy“ (str. 60). „Svoboda jako boj a teror“ (str. 63) vede k tomu, že se „novou koncepcí svobody nemyslela občanská svoboda, chápaná ve vnitřním smyslu seberealizace“ (str. 65), ale „pravá svoboda“, která znamenala nejen „bezpodmínečnou poslušnost fašistickému režimu“ (str. 67), ale i „víru v nekonečnou schopnost lidské vůle řídit historii a měnit lidský osud“ (str. 79).

Ve 3. kapitole je kladen důraz výkladu na „fašismus jako teatrální politiku“ a na „přeměnu politiky v záležitost mýtu“ (str. 94). „Za pomoci podívané, her a rituálů má být jedinec vytažen ze své izolovanosti a má splynout s masou“ (str. 99). Proto „ceremoniální typ masové demokracie“ (str. 114) a hlavně „éra davů“ (str. 117).

„Fašistický světový názor“ (kap. 4) není podle autora „hrůznou úchylkou od západní politické tradice, ale je s ní v přímé spojitosti“ (str. 129). Obsahuje v sobě korporativismus jako „všezahrnující vizi organické, duchovně sjednocené a morálně obrozené společnosti“ (str. 130), „permanentní revoluci“ (str. 136) jako metodu jak překonat „politickou apatii mas“ (str. 145), „vůdcovský princip“ (str. 147), podle něhož je „vůdce odpovědný osudu, nikoli lidu“ (str. 155) a v neposlední řadě „mesiášské poslání“ (str. 158).

K tomu není třeba téměř nic dodávat. S drtivou většinou těchto názorů nezbývá než souhlasit. Nás musí trápit zejména to, že se může jednat o „předzvěst budoucího směřování politického života“ (str. 180), že je nejen „pravý fašistický ideál vyjádřen v hesle: Evropa jeden národ“ (str. 182) a že podle autora hrozí něco jako „fašismus s lidskou tváří“. Autor si všímá i snadnosti vzniku „hlubokého pocitu kulturního odcizení“ a možnosti „vytvoření takového intelektuálního klimatu“, kdy se ztrácejí všechny zbývající morální a politická omezení“ (str. 146). To mně až moc připomíná i některé jevy naší současnosti.

Václav Klaus, říjen 2002