Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Nezačínejme nové hrátky s…


Nezačínejme nové hrátky s česko-německou deklarací

Články a eseje, 21. 1. 2017

Česko-německá deklarace (z 21. ledna 1997) byla naším politickým úspěchem. Nemělo by to být ani znevažováno, ani přeceňováno. Byla tehdy, a je i dnes, velmi potřebná. Ne všichni ji přijímají. Bylo třeba něco zásadního říci. Pro každého standardně uvažujícího občana naší země, tedy pro člověka, který neztratil historickou paměť, byla hrůza II. světové války něčím, co jsme si nemuseli nijak nově uvědomovat. Stejně tak u nás nikdy nebyla zpochybňována vina za její rozpoutání, za její děsivé, do té doby nepředstavitelné aspekty a všechny doprovodné následky a důsledky. Po pádu komunismu se však postupem času stále více dostávala do popředí řada oněch následujících a doprovodných událostí a zejména jejich „nová“, zcela ahistorická interpretace. Jako by před nimi nic nebylo.

Poválečná éra – nikoli to, čeho byla následkem – najednou začínala dostávat málem hlavní roli a o tom dominantním, co to způsobilo, se přestávalo mluvit. Bylo to bráno jako samozřejmé, všem známé, jako něco, o čem už není třeba mluvit. Najednou to začínalo vypadat tak, jakoby hlavní věcí této éry byl odsun sudetských Němců z území našeho státu a jej doprovázející – v řadě případů neomluvitelně brutální – chování našich „poválečných hrdinů“ vůči už bezbranným sudetským Němcům. Najednou se věci před válkou, v jejím průběhu a po ní začaly symetrizovat, začaly být dávány vedle sebe (nikoli za sebe), začala být opomíjena příčina a následek a začalo být – politicky korektním způsobem (jakkoli tehdy toto hrozné slovo naší dnešní současnosti ještě neexistovalo) – nasloucháno hlasům Sudetoněmeckých krajanských spolků o jejich „právu na vlast“.

To tehdejší česká politická reprezentace nemohla přecházet mlčením a nemohla nesouhlas s tím ponechat jen – na tomto tématu se profilujícím – komunistům a Sládkovým republikánům. Proto se začala připravovat deklarace, která by byla doplněním velmi bezzubé smlouvy s Německem z roku 1992 (tehdy ještě československé). Ta ponechala otázku minulosti zcela stranou. Tehdejší vhodná příležitost, kdy Němci potřebovali všeobecnou podporu pro své sjednocení, nebyla využita.

Deklarace byla původně připravována ministerstvy zahraničí obou zemí, ale když jsem zjistil její přeopatrnost a její nevyslovení některých zásadních věcí, převedl jsem její dokončení – po dohodě s kancléřem Kohlem – k sobě na Úřad vlády s tím, že on udělal totéž. Teprve touto cestou se do deklarace dostaly některé důležité formulace, které deklarovaly zájem obou stran zabránit tomu, aby minulost navěky komplikovala budoucnost sousedských vztahů obou našich zemí.

Někteří lidé tomu sice stále nechtějí rozumět, ale deklarace se nesnažila „řešit“ minulost. Nesnažila se ji omluvit, či něčím vykompenzovat. Byla „pouze“ sdělením, že problémy minulosti řešit nebudeme, protože řešitelné nejsou. V jejím textu bylo jasně řečeno, že spáchané křivdy náležejí minulosti (i když má na minulost každá strana „jiný právní názor“). Vím, že to měl tehdy Helmut Kohl těžší než já, protože jeho vláda se dlouhodobě profilovala jako opora a obhájce sudetoněmeckých organizací. Ukázal se však být velkým politikem a svou autoritou deklaraci na německé politické scéně prosadil. Ať si to dnes nepřisvojuje někdo jiný.

Ne všichni tuto deklaraci, která nutně musela být kompromisem, protože šlo o jednání dvou suverénních států, přijali a dodnes respektují. V následujících letech jsem ve svých projevech i textech musel na její opomíjení opakovaně reagovat slovy, že „jsou události, které my, dnes žijící, nemůžeme vrátit zpátky… Nezkoušejme minulost změnit, či dát ji novou interpretaci“. Proto jsem vybízel – a vybízím i nyní – ke smíření se s minulostí. Byl bych velmi rád, kdyby právě toto zůstalo jako odkaz dnes již dvacet let staré česko-německé deklarace.

Václav Klaus, publikováno v deníku MF Dnes dne 21. ledna 2017.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu