Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus, Jiří Weigl:…


Václav Klaus, Jiří Weigl: Dialektický postmodernismus „zeleného“ Václava Bělohradského

Články a eseje, 18. 8. 2016

Václav Bělohradský v sobotním Právu (13. srpna 2016) v polemice se Stanislavem Křečkem nazvané „Demokracie, nebo etnokracie? Demokracie!“, publikoval téměř neuvěřitelný text. Čtenář, který v minulosti s některými jeho názory občas i souhlasil a který je nyní poněkud překvapen tím, že tento náš postmodernistický filosof kandiduje do Senátu za Zelené, získal možnost pochopit, kam až se Václav Bělohradský myšlenkově dostal.

Není možné nezačít tím, že se článek (vlastně jeho autor) neustále snaží být za každou cenu originální a mimořádný a že dělá všechno pro to, aby svými výroky udivoval a dělal se nám – obyčejným smrtelníkům – neuchopitelným a proto chtěně nepochopeným. Autor ve svém článku žongluje zcela vágními, nejasnými a extrémně nadsazenými pojmy a větami jako je „etnokracie“, „osvícenský vektor legislativy“, „tekutost postmoderní společnosti“, „abolicionismus“, „kreolizace společnosti“, „liberální demokracie je pokusem vládnout tekutě nad tekutostí společnosti“, dnešní lidé jsou „společenstvím, chyceným v síti globálních informačních toků“, atd. Záměr je jasný – vypadat jako vysoko nad námi se vznášející nadčlověk. Je to smutné, je to dětinské.

Toto jeho slovní žonglování zakrývá základní myšlenkovou osu článku, kterou je útok na přirozené společenské struktury jako národ, kulturní identita, rodina atd., které my – nenadlidé – považujeme, asi ve své zaslepenosti a omezenosti, za základní, objektivně a přirozeně existující determinanty existence člověka a lidské společnosti.

Nejzřetelnější je to u jeho pojetí národa. Bělohradský považuje národ za umělý konstrukt, vnucený lidem vládnoucími elitami prostřednictvím státní moci. Lidem prý byl vnucen „příběh o společném původu vyprávěný státem placenými dějepisci ve školních učebnicích“. Národ je podle Bělohradského lid „donucený k jednotě masovými výchovnými prostředky moderního státu“. Autor těchto tezí nám vnucuje, že je etnicita čistě umělý konstrukt, že je to výsledek špatného partikularistického osvícenského „narativu“, který nás odklání od kýženého všelidského universalismu. Národ podle Bělohradského zcela postrádá prvek domova, něčeho přirozeně, evolučně vzniklého, a proto nám všem tak cenného.

K onomu „všelidskému universalismu“ se zelený socialista Bělohradský hlásí a směřování k němu nejasným způsobem spojuje s osvícenskou tradicí.

My to vidíme zcela opačně. Bylo to právě osvícenství, které otevřelo cestu k přirozenému vzniku moderních národních společností v západní Evropě, a právě a jedině (historicky unikátně) na tomto základě mohl vzniknout politický démos, a spolu s ním i moderní demokracie. Dodnes se žádný nový sjednocující společenský mechanismus, než byl vznik moderních národů v éře osvícenství, nevytvořil. Bělohradského sny o tom, že v dnešní – v jeho terminologii postmoderní – době je lid již něčím zcela jiným, jsou tragickým omylem. Že je lid společenstvím tvořeným komunikací, která nahrazuje společný původ a tradici a vytváří gauckovské „společenství různých“, je také zřejmým nesmyslem. Podobná byla před deseti lety Barrosova představa o tom, že EU může zachránit sepsání nového evropského „narativu“, jemuž začnou obyvatelé členských zemí věřit.

Vlastní podstatu svého uvažování Václav Bělohradský odhaluje v odstavci, kdy – odvolávaje se na francouzského filosofa Finkielkrauta – hlásá „abolicionismus“, tj., „osvobození každého jednotlivce ze závislosti na místních autoritách, na zvycích otců, na boží pravdě, osvobození lidstva od instancí, před nimiž je člověk povinen mlčet v úctě a strachu“. Je evidentní, že chce každého jednotlivce zbavit všeho, co ho utvářelo, co mu dodávalo jeho lidskou, ale i společenskou dimenzi.

Jenom v takto atomizované společnosti zcela vykořeněných jedinců, jenom při rozbití přirozených vazeb, institucí a tradic a vzpourou proti nim, může kultura podle Bělohradského dostat pravý obsah a smysl a vytvořit základní předpoklad demokracie. (Obsahem západní demokracie je podle autora universalismus a v jeho jménu – aby byl vždy modernější a progresivnější než všichni ostatní – odmítá multikulturalismus, který považuje za neuniversalistický, jako ústupek tradicionalismu a jako partikularistickou úchylku. Tento roztomilý útok na zhoubný multikulturalismus z druhé strany, než bývá obvyklé, je jedinou úsměvnou tezí jeho textu.)

Bělohradský v závěru článku vidí překonání dnešních problémů v „kreolizaci“, která je pro něho „nevyhnutelným projevem bastardizace všech společenských tradic“ a mohla by se stát „nejpevnějším základem demokracie“. Naskýtá se nám díky jeho textu příležitost nahlédnout do ideového zázemí lidí stojících za dnešní migrační krizí – bastardizace tradiční Evropy migranty je pozitivní cíl, je dokonce předpokladem nové demokracie. Jak jsme se pokoušeli argumentovat v naší loňské knize „Stěhování národů“, dnešní vítači migrantů chtějí vytvořit nového člověka. Skoro nikdo nám to nechtěl věřit, pouze Bělohradský přiznává, že tím „vzniká nový postmoderní demos“.

Smutná Bělohradského vize rozbité společnosti atomizovaných jedinců bez jakýchkoli kořenů a tradic, kterou mají držet pohromadě komunikační technologie, vize společnosti, která odmítá, programově popírá a záměrně likviduje jakoukoliv přirozenou identitu a rozdílnost svých příslušníků, která slepě věří v osvícenský racionalismus a která chce marxisticky budovat nový svět vzpourou a zničením světa starého, nás vrací zpět do nedávné neblahé minulosti, přestože se ohání slovem postmodernismus.

Je škoda, že Václav Bělohradský těmto myšlenkám podlehl a veřejně je hlásá. Jeho kandidatura za Zelené je toho už jenom smutným dovětkem.

Václav Klaus, Jiří Weigl, publikováno v deníku Právo dne 18. srpna 2016.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu