Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro polský deník Fakt: Evropská unie a Evropa není totéž

Rozhovory, 15. 2. 2006

Otázka: Jaká je Vaše vize „společné“ Evropy? Co je pro tuto Evropu největším ohrožením? Co je tím prvkem, který Evropu spojuje (nebo spíše měl spojovat)?

Důrazně a záměrně odděluji slova Evropa a Evropská unie a jsem přesvědčen, že se nejedná o pouhé slovíčkaření. Slovu „společná Evropa“ málo rozumím. Evropa je kontinent, je to zeměpisný útvar, je to evolučně vzniklý kulturně civilizační celek, který existuje nezávisle na nás a na našich časově podmíněných ambicích se uvnitř něho spojovat, rozdělovat, přátelit nebo nepřátelit. Na tento celek nikdo z nás nemá nárok, nikdo si ho nesmí přivlastňovat, nikdo od něho „nemá klíče“. Společná Evropa je podle mého názoru bezobsažná fráze.

Něco úplně jiného je Evropská unie jako – v jisté chvíli a jako politický projekt vzniklé – seskupení zemí, které i přes různé historické, náboženské, kulturní, politické rozdíly, chtějí některé věci dělat společně. Největším ohrožením Evropy je pokus tyto země, které byly původním stavebním kamenem Evropské unie, vymazat z povrchu zemského (fakticky, i když fiktivně nadále zůstanou) a vytvořit supranacionální (nebo jak se dnes v Evropě „politicky korektně“ říká komunitární) Stát Evropa. Přesně toho se bojím.

Měla by se tedy Evropa opírat spíše o volný trh a společné ekonomické zájmy, nebo vidíte možnost hlubší integrace i na úrovni kulturní, společenské, atd..?

V předcházející odpovědi jsem řekl, že v EU by mělo jít o „seskupení zemí, které chtějí některé věci dělat společně“. Řekl jsem záměrně některé věci, v žádném případě jsem neřekl, že by tyto země měly vytvořit pouhou zónu volného obchodu, jak bývají mé názory často karikovány. Společné zájmy jsou nepochybně širší než ekonomické. „Veřejné statky“ jsou pro nás, obyvatele jednotlivých evropských zemí, věcí, která má širší, než ekonomický rozměr. Externality a různé „spillover efekty“ nepochybně existují. Proti čemu vystupuji není rozsah témat či oblastí společných aktivit, ale způsoby rozhodování o nich. Proto i nadále intergovernmentalismus a ne supranacionalismus.

Je varianta „sociálního státu“ v rozporu s volným trhem? Který model je pro Evropu lepší?

Termín sociální stát je pro mě něčím nepochopitelným, protismyslným a falešným. Jestli někdo chce říci, že současný stát má mít nějakou rozumnou formu sociální politiky (s čímž stoprocentně souhlasím), pak je zcela zbytečné nazývat to sociálním státem. Smysluplně organizovaný současný stát, slovem současný myslím stát počátku 21. století, má celou řadu atributů či adjektiv, které ho definují. Obhájci termínu sociální stát volbou tohoto jednoho adjektiva nemohou naznačovat nic jiného, než že je adjektivum sociální nadřazeno všem ostatním. To je pro mě naprosto nepřijatelné, nemluvě o tom, že v takovém státě jsme už jednou žili. V naší zemi to bylo od roku 1948 do roku 1989 a říkali jsme tomu socialismus nebo komunismus. Obávám se, že dnešní obhájci sociálního státu v Evropě příliš daleko od názorů propagovaných u nás v období let 1948-1989 nejsou, i když to nechtějí přiznat veřejně a možná to dokonce nechtějí přiznat ani sami sobě.

Co je to evropská identita; existuje podle Vašeho názoru vůbec něco takového, a pokud ne, tak proč?

Částečně už jsem na tuto otázku v minulých odpovědích reagoval. Jisté civilizačně-kulturní podobnosti v Evropě samozřejmě – asi jako většina lidí žijících v Evropě – vidím, ale nenazýval bych to evropskou identitou. Jsem-li na lyžařské sjezdovce v amerických Rocky Mountains nebo na pikniku v čarokrásných australských Blue Mountains, na otázku odkud jste, odpovím: z Evropy. Tam se mi zdá, že je to dostačující definiční charakteristika, protože na tuto vzdálenost jsou rozdíly mezi polským Krakovem, moravskou Kroměříží a rakouskou Kremží oprávněně zanedbatelné a tazateli nevysvětlitelné. Určitě ne jednou zdvořilou větou. Z toho ale vůbec nevyplývá, že je z těchto tří měst nezbytné vytvořit novou, autentickou, demokraticky spravovanou entitu.

Měli bychom si všimnout i toho, že pojem evropská identita není zdůrazňován filosofy, historiky, antropology, ale prakticky výlučně lidmi, kteří jsou svými zájmy navázáni na instituce dnešní Evropské unie. Tak jako lidé nežijí v entitě zvané lidstvo, i když se o to leckdo konceptem lidská práva snaží, stejně tak neexistuje identita založená na geografické příslušnosti k nějakému území. Španělský filosof Ortega y Gasset definoval národ jako intimitu, což se mi moc líbí. Soubor supranacionálních úřadů (=EU) takovouto intimitou nedisponuje a já doufám, že také nikdy disponovat nebude.

Kde jsou hranice evropské integrace? Může být „evropský integrační proces“ nebo také „evropská unifikace“ ohrožením pro tzv. novou Evropu (nové členské země) a Evropu vůbec?

Hranice Evropy určuje tisíciletý spontánní evoluční vývoj a ten příliš ovlivnit v pozitivním či negativním směru moc nemůžeme. Nemohou to naštěstí udělat ani různí euronadšenci. Původní a jediný obhajitelný smysl slova integrace je důsledné odstraňování všech možných bariér, důsledná liberalizace a otevření všech trhů (i v neekonomickém slova smyslu) a minimalizace zásahů politických autorit do lidských aktivit. Z toho plyne, že žádné hranice skutečné integrace neexistují. Do ní můžeme – a nesmírně na tom vyzískáme – přizvat a přidat kohokoli, kdo o to bude stát. Čím větší bude takto otevřený prostor lidských aktivit, tím lépe. Evropskou unii proto dnes neohrožuje Turecko, Ukrajina či ta nebo ona balkánská země, ale jen a jedině nadměrná unifikace, federalizace, etatizace, centrální řízení, regulování a plánování spojené s dnešní doktrínou evropeismu.

Může být naše „středoevropská“ historická zkušenost (mj. také z období komunismu) tak rozdílná od historické zkušenosti států „staré Evropy“ a může být pro společný projekt Evropy vůbec nějak přínosná? Co může být z naší historie a zkušenosti varováním (výstrahou) pro Evropu?

Naše historická zkušenost není jenom zátěží, jak se nám leckdo snaží namluvit, a dokonce primárně není zátěží. Naučila nás vážit si svobody a demokracie. To sice není nějakou specifickou středoevropskou hodnotou či raritou, kterou by jiné regiony Evropy či zbytku světa neměly či neuznávaly, ale naše vědomí toho, jak jednoduché a snadné je to, jak země může o svou svobodu a demokracii přijít, je něčím, co musíme zbytku Evropy stále zdůrazňovat. Proto jsme na některé věci citlivější, než lidé v západoevropských zemích. Často si všímám, že některá má varování řada lidí v západní Evropě necítí. A hrozím se toho.

V poslední době (zvláště po referendu ve Francii) se hovoří o evropské krizi. V čem tato krize spočívá? Vidíte zde určitou krizi na linii „stará Evropa (evropské jádro)“ – nová Evropa (nové členské státy)?

Je-li v Evropě krize, pak ne díky francouzskému a holandskému referendu. Jejich výsledky jsou výrazem dávno existující krize umělého a násilného evropského unifikování, krize účinnosti, efektivnosti a demokratičnosti evropských institucí, krize evropského socio-ekonomického modelu (onoho výše zmiňovaného sociálního státu), krize ideologie evropeismu. Není způsobena kolizí „staré“ a „nové“ Evropy v rumsfeldově smyslu.

Jaké vztahy by měly spojovat Evropu a USA? Je nám jakákoli prohloubená spolupráce vůbec potřebná? Co by mohlo být pro nás z takového vztahu přínosem? V čem se Evropa od USA liší?

Toto je otázka spíše na přednášku, než na jednovětou odpověď. Bez dobře fungujících transatlantických vazeb si neumím vůbec představit dlouhodobé bezpečnostní a geopolitické ukotvení demokracie a svobody v Evropě. V tomto nemůže být mezi Evropskou unií a Spojenými státy rivalita či konkurence, v tomto musí dominovat společný zájem.

Klara Klinger, Fakt, 15.2.2006