Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Rovná daň není chiméra


Rovná daň není chiméra

Články a eseje, 27. 4. 2001

Jednou ze základních politických výzev je zvýšit důvěru občanů v daňový systém. Ministři financí na to obvykle požadují více peněz, více úředníků, více techniky, více byrokracie. Tudy však cesta nevede. Byrokrat nad lidskou vynalézavostí nezvítězí nikdy. Naopak, ekonomiku a společnost může zahubit.

Základním zdrojem problémů s daněmi není nemorální, tedy špatné chování lidí, jak to líbivě a lacině interpretují „ti lepší z nás“, naši pověstní moralisté. Lidé  zcela přirozeně chtějí platit státu co nejmenší daně, v tom není nic nelogického, ani překvapivého. Jde jen a jedině o to, jak neplacení bránit. Většina daňových úniků je využíváním nekonzistence, nepřehlednosti, nejednoznačnosti a hlavně obrovské složitosti daňového systému. To ostatně platí v celém světě, nejen u nás.

Složitost daňového systému vede k tomu, že existuje mnoho šedých zón, které využívají či zneužívají jak plátci daní, tak daňoví úředníci. V Americe každoročně opakují jeden zajímavý pokus: dají stejná vstupní data daňového přiznání různým expertům a vždy se ukáže, že každý z nich navrhne k placení jinou výši daní.

Mnoho politiků, zejména pravicových, u nás navrhuje další a další daňové úlevy a výjimky. Protože to slibuje snižování reálně placených daní, je jim za to většinou tleskáno. V podstatě to však znamená vytváření dalšího šedého prostoru pro „hru“ s daňovým systémem. Tu ale umějí a chtějí hrát jen někteří z nás.

Za komplikovaností daňového systému se skrývá ještě jedna důležitá věc. Nazval bych to „daňová politika“, neboli používání daní jako nástroje ke sledování různých skupinových zájmů a cílů. Daně by neměly plnit jinou než svou základní funkci a tou je zajistit financování veřejných služeb. Pokud chceme sledovat cíle jiné, např. motivační, iniciační, dotační, subvenční, změnu hodnotových preferencí (a tedy chování plátců), měli bychom používat metody přímé. Jen ty totiž umožní přesně definovat veřejný zájem a kvantifikovat ­– v závislosti na veřejné vůli – jeho náklady. Daňové úlevy nikdo jako náklad nechápe.

S konceptem rovné daně (anglicky „flat tax”) přišli počátkem osmdesátých let ekonomové ze Stanfordské univerzity Robert Hall a Alvin Rabushka. Původní, čistě teoretická konstrukce – kterou veřejně podpořilo osm nositelů Nobelovy ceny za ekonomii – byla od té doby rozpracována v komplexní návrh reformy americké daňové soustavy. Tento projekt má dnes v USA řadu zastánců jak mezi republikánskými, tak demokratickými politiky a stává se předmětem vážných politických střetů a diskusí.

Rovná daň by v našem případě znamenala komplexní daňovou reformu, nahrazující dnešní daňovou soustavu. Rovná daň by znamenala jednu daňovou sazbu pro všechny typy příjmů a pro všechny typy subjektů. Byla by spravedlivá, snadno spočítatelná a konec konců i levná. Asi by ji nejvíce nechtěli daňoví poradci a finanční úřady – obojím by to ubíralo práci (a jejich vlastní příjmy).

Dodávám, že systém rovné daně nevylučuje nějakou jednoduchou odečítatelnou položku, že předpokládá nezdanitelné minimum (což je důležité zejména pro příjemce nižších příjmů) a že vůbec nebrání budoucímu zavedení tzv. negativní daně, která by nahrazovala současný systém sociální podpory, který je založen na velkém množství dílčích sociálních dávek.

Rovná daň se může skládat ze dvou složek: z daně z podnikání a z daně ze zaměstnání. Může tedy plnit úlohu jak daně z příjmů fyzických osob, tak daně z příjmů právnických osob, ale i daně z přidané hodnoty.

Zavedení rovné daně v podmínkách České republiky nemusí být okamžité, může spočívat v postupných krocích v oblasti přímého i nepřímého zdanění a nemusí znamenat žádné sociální zemětřesení. Je to racionální a moc potřebný projekt.

Václav Klaus, 25.4.2001

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu