Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Ekonomické texty » Je to už nebo teprve pět let…


Je to už nebo teprve pět let od počátku řecké krize?

Ekonomické texty, 18. 5. 2015

Když jsem dělal jednu z korektur tohoto svého textu a s malým časovým odstupem od jeho prvotního napsání si přečetl jeho nadpis, uvědomil jsem si, že jsem se asi dopustil určité nepřesnosti. Měl jsem použít jiné číslo než pět.

V právě uplynulých pěti letech jsme sice byli nechtěnými svědky zrodu otevřené, nahlas přiznané, v EU oficiálně diskutované řecké dluhové krize, ale je evidentní, že krizové symptomy v Řecku (podobně jako v některých dalších zemích jižní Evropy) narůstaly už dávno před květnem 2010. Řada těchto zemí začala mít potíže už před 20 lety. Z úplně jiných důvodů než byla měnová integrace Evropy a euroamerická krize let 2008-2009. Nový problém pro Řecko začal v okamžiku, kdy tato země spolu s eurem „přijala“ i – pro její ekonomiku zcela neadekvátní – ekonomické parametry, zejména příliš vysoký měnový kurs a příliš nízké úrokové sazby (a spolu s tím nijak nezasloužený statut perfektního dlužníka). To staré problémy vyostřilo. Řecku začal každý rád půjčovat a Řecko si také začalo za nízké úroky rádo půjčovat. Cesta od 1. ledna 2001 (vstup do eurozóny) do počátku května 2010 (vypuknutí dluhové krize) byla proto zcela jednoznačná, jednosměrná a vlastně předurčená. Nemohla být jiná.

Už několik let slyšíme silná prohlášení o řeckém šetření a o řeckých drastických škrtech, ale data to neprokazují. Udělám malou odbočku mimo ekonomiku. Mluví-li se totiž dnes o předluženém Řecku, mluví se obvykle o neúnosně vysokých penzích, o nesmyslně velkém množství učitelů na počet žáků a studentů (větším než kdekoli jinde v Evropě), o nadměrném počtu zaměstnanců ve státním sektoru, o příliš štědrých sociálních dávkách, o nefunkčním systému výběru daní, o Řekům vrozeném sklonu k neplacení daní, atd.

Nedávno jsem si v týdeníku Ekonom (č. 17, 2015) povšiml zajímavých dat o výdajích na zbrojení (nechce se mi říci na obranu) v různých zemích světa. Vynechám-li USA, kde tyto výdaje dosahují 3,8 % HDP (a Rusko, kde je to dokonce 4,2 %), Řecko dává i ve své dluhové krizi na zbrojení ze všech zemí NATO nejvíce – 2,5 % svého HDP. Česká republika, stagnující, ale bez řecké krize, dává na obranu jen 1,1 %, bohaté Německo 1,3 %. Průměr NATO je 1,5 %! Pro dokreslení: česká armáda má podle stejného zdroje 30 tanků, Itálie 200, Německo 322, ale Řecko 1462 (což je 20 % celého NATO!). Nemohu si odpustit zmínit porovnání počtu tanků Řecka s Ruskem, které jich jako světová velmoc má „jen“ 2550, tedy jenom o něco více než Řecko. Určitě by bylo možné jako argumenty nešetření uvádět i další relevantní data, ale to není mým záměrem. O tom, že by Řecko začalo šetřit všude, kde je to možné, nemůže být ani řeči.

Výsledkem je zadluženost Řecka ve výši 175 % HDP, po Japonsku druhá nejvyšší na světě. Výsledkem je míra nezaměstnanosti dosahující úrovně 26 %, což je mezi „normálními“ zeměmi na světě nejvyšší hodnota (neznám a nehledám čísla za některé, ve válce se nacházející africké státy). Je to čtyřnásobek české míry nezaměstnanosti. Známá jsou i děsivá řecká čísla nezaměstnanosti mladých do 25 let, která dosahuje 55 %. Řecká ekonomika od roku 2008 – měřeno velikostí HDP – zmenšila svůj rozsah téměř o jednu třetinu (aspoň jsme si v rámci EU o jedno místo polepšili!). Srovnatelný s tím je v současnosti snad jen pokles HDP na Ukrajině, ale v Řecku na rozdíl od Ukrajiny není občanská válka.

Půjčky viditelné i neviditelné, explicitní i neexplicitní (např. přes systém TARGET Evropské centrální banky), odpouštění dluhů (ve výši cca 100 mld. euro) dokazují, že pomoc Řecku dosahuje neuvěřitelných hodnot. Známý německý ekonom, profesor Hans-Werner Sinn (z mnichovského IFO Institutu) ve svém článku v posledním čísle čtvrtletníku The International Economy (zima, 2015) použil pěkné přirovnání, které je zajímavější než jakékoli hrozivě vypadající absolutní částky. Řecko dostalo od května 2010 dvacetidevítinásobek toho, co dostalo Německo po II. světové válce v rámci Marshallova plánu. A to bylo Německo zcela devastováno světovou válkou, kterou samo vyvolalo. (Nevěřím, že by prof. Sinn použil nesrovnatelná, o inflaci neočištěná čísla.)

Měli bychom zmínit i to, jak se USA touto svou pomocí už více než půl století pyšní. Znám německé studie, které říkají, že byla tato pomoc ekonomicky více méně irelevantní, o čemž jsem ostatně také přesvědčen. Měla asi takový význam, jaký pro nás mají dnešní „dary“ Evropské unie – směřující v naší zemi hlavně na cyklostezky, aquaparky a lyžařské areály (v místech, kde není sníh nebo dostatečný kopec). Jiné projekty podmínkám EU špatně vyhovují.

Nedovedu si představit jak odstranit dnešní řeckou zadluženost jinak než vyhlášením státního bankrotu, což by v případě Řecka ani zdaleka nebylo poprvé. Pouhý návrat této země k normálnímu ekonomickému vývoji starý dluh neřeší. Nepřidělávání nových dluhů – a od toho je Řecko stále ještě daleko – je něco jiného než splácení starých dluhů. Dluh České republiky je v této chvíli asi 43 % HDP a já bezprostřední cestu ani k jeho odstranění nevidím. Znamená to, že je řecká SYRIZA odvážnější než náš údajně pravicový ministr financí? Urychlení našeho ekonomického růstu by mohlo z tohoto podílu pomalu a postupně „ukusovat“, ale Řecko má dluh 175 % svého HDP.

Je triviální říci, že Řecko udělalo osudovou chybu, když se rozhodlo vstoupit do eurozóny. Ta se pro něho stala „svěrací kazajkou“, která jej už 15 let dusí. Náhodou jsem byl v Athénách na ekonomické konferenci přesně v den, kdy to bylo v létě roku 2000 poněkud nečekaně oznámeno. Vzpomínám na euforii Řeků (odborníků, hlavně bankéřů!), kteří byli na této konferenci přítomni, a na krčení ramen zahraničních účastníků. Řekové si mysleli (a někteří si to myslí i dnes), že jim eurozóna něco dává, což je omyl. Jim hlavně bere. Lehce docílený statut perfektního dlužníka se jim velmi vymstil.

Obrovskou chybu samozřejmě udělala i Evropská unie. Nevěřím, že nevědomky. Pouze se chovala lehkomyslně, což je její definiční charakteristikou – není korigována občany, voliči. O „inovativním“ národním účetnictví Řeků se už po celá minulá desetiletí mezi ekonomy a statistiky vyprávěly neuvěřitelné historky. Jejich datům proto nikdo nevěřil. Převážil však absolutistický, ničím nebrzděný, naivně prointegrační postoj bruselských či probruselských politiků a jejich úsilí, aby euro co nejdříve proniklo do co nejvíce evropských zemí. Sjednocení evropských měn považovali za nejúčinnější cestu jak dospět k urychlenému politickému sjednocení kontinentu. Hlavně o to jim šlo a jde. Ekonomické náklady je nezajímaly. Kolikrát jsem se to snažil vysvětlovat Helmutu Kohlovi, který měl v té chvíli v Evropě hlavní slovo. Marně.

Odlišme však ekonomické náklady pro EU a pro Řecko. Pro Řecko (a hlavně pro obyčejné Řeky) jsou nesmírně vysoké. Je třeba říci, že pro EU až zas tak smrtící nejsou, neboť Řecko ekonomicky představuje jen necelá 2 % HDP celého EU (dnes už ale – díky jeho ekonomickému pádu – asi jen 1,5 %). První půjčka Řecku ve výši 110 mld. euro (v květnu 2010) je i není moc peněz. Pro normálního smrtelníka je to sice nepředstavitelná suma, ale pro celou EU? Kancléřce Merkelové jsem opakovaně říkal, že je to přesně tak velká (či malá) suma peněz, kterou Německo už více než 20 let každoročně posílá svým „východním zemím“, tedy bývalé NDR, jako pomoc, jako vnitroněmecké transfery, jako cenu (náklad) za německé znovusjednocení, za vytvoření německé měnové unie mezi dvěma nehomogenními, v minulém půlstoletí ekonomicky oddělenými státy.

Míra německé solidarity to umožňuje, ale evropská solidarita tohoto typu a této síly neexistuje a nevěřím, že někdy existovat bude. Nic špatného nepřeji např. Finům, Irům, Portugalcům a ani Řekům, ale solidaritu, kterou já jako Čech cítím vůči svým spoluobčanům na Moravě, vůči občanům pro mne vzdálených evropských zemí necítím. A nestydím se za to. Nicméně, Řecko by – za to, že do evropské měnové unie dobrovolně vstoupilo a tím „potěšilo“ všechny euronaivisty a eurofanatiky – nějakou každoroční pomoc potřebovalo. Potřebovalo by ji, pokud je v eurozóně. Kdyby nebylo, tak by ji nepotřebovalo. Slovensko v rámci československé federace (a československé měnové unie) takovou pomoc také potřebovalo, samostatné Slovensko ji – jak jsme se mohli přesvědčit –

rychle přestalo potřebovat. Nechápou to Řekové? Nechápou to bruselané? Nechápou to naši, stále ještě přežívající Čechoslovakisté? Zdá se, že ne.

V rámci eura pro Řecko – v dohlédnutelné a představitelné budoucnosti – řešení neexistuje. Existuje pouze pokračování dnešního stavu permanentní krize a permanentního čekání na pomoc, půjčky, dary, odpouštění dluhů, atd.

Jediným řešením by pro Řecko bylo opuštění eura, dnes se tomu módně říká exit, nebo dokonce grexit. Všichni se toho strašně bojí. Myslím, že není důvod. Jednorázový náraz a krátkodobé turbulence na trzích – a rozpad Československa a československé měnové unie ukazuje, že to nemusí být nijak tragické – a následně, velmi rychle nastoupivší normální ekonomický vývoj v  parametrech, které budou Řecku odpovídat, je daleko pravděpodobnější scénář. Laikům vždycky říkám, že kdo má límec u košile 44, nemůže nosit košili s límcem 41. Nenuťme Řekům špatnou velikost košile, resp. měnového kursu a úrokových měr.

Přesto je Řecku stále doporučováno nikoli opustit euro a devalvovat (čili vyměnit velikost košile), ale zůstat v eurozóně, dělat „reformy“ a provádět vnitřní devalvaci.

Relevantní otázka zní: jsou reformy a vnitřní devalvace snadno proveditelné? A mají rychlé a výrazné efekty? Připomeňme si např. naši domácí debatu o vhodnosti opatření ČNB v listopadu 2013,[1] při němž naše centrální banka úmyslně a záměrně zdevalvovala českou korunu. Jako resolutní kritik tohoto kroku – v naší zemi a v tehdejší chvíli – přesto považuji za samozřejmé zdůraznit, že je to krok možný, že je o něm třeba diskutovat, ale že je legitimní zvažovat, zda byl vhodný právě pro nás a právě v naší konkrétní situaci (či nikoli). Devalvace je v každém případě standardní, nesmírně významný, v minulosti mnohokráte použitý posun jednoho klíčového ekonomického parametru, který Řecku – členstvím v eurozóně – není umožněn. Proč by Řecko v beznadějné ekonomické situaci nemohlo udělat to, co udělala naše ČNB bez vážného důvodu – jak se zdá, z pouhého svého vlastního strachu před jakousi hypotetickou hrozbou deflace?

Stejně tak je zřejmé, že Řecku ze všech stran doporučované reformy mohou mít efekt až s několikaletým zpožděním. A musí to být reformy domácí veřejností a politikou skutečně přijaté, nikoli reformy z vnějšku vnucené. Kývnutí na tyto reformy (a je sporné, zda na ně současná řecká vláda kývne) nestačí, to žádné bezprostřední efekty mít nebude. Příprava jakýchkoli reforem – od převodu ideového konceptu v aplikovatelný zákon a od schválení tohoto zákona v parlamentu k jeho uvedení v platnost – trvá nemalou dobu, v níž žádné nové peníze do prázdné řecké státní pokladny nebudou přicházet. Věřitelé zůstanou znepokojeni a operační volnost řecké vlády bude i nadále nulová. Konkurenceschopnost Řecka bude dále padat a obsluha zahraničních dluhů bude stále nesmírně nákladná. (Zcela souhlasím s argumentací M. Zámečníka v časpise Euro, č. 18, 2015.)

Další komplikací, na kterou by nemělo být zapomínáno, je tzv. implementační zpoždění prováděných hospodářsko-politických změn (což je Friedmanova terminologie), neboli otázka, kdy provedené změny začnou nejen platit, ale mít efekt. Změní-li se strnulost zákoníku práce (známý řecký problém), kdy to začne ovlivňovat chování Řeků? A kdy to začne ovlivňovat chování Řeků natolik, aby to mělo makroekonomický dopad? Dopad měřitelný v makročíslech? O časovém zpoždění dopadu změn penzijního systému, který je Řekům ze všech stran doporučován jako věc klíčová, ani nemluvě. To se ale týká téměř všech reforem.

Historie navíc říká, že všechny hluboké reformy (u nás jsme radši mluvili o systémové transformaci) začínaly počáteční, dostatečně velkou devalvací. Víme to velmi dobře z naší vlastní zkušenosti. Devalvace koruny v posledních dnech prosince roku 1990 byla klíčovým reformním krokem (a důležitým signálem), protože jsme si jím otevřeli prostor pro všechny kroky další. Pro mne jako ministra financí byla i krokem nejriskantnějším. Hledání jeho správné velikosti i krokem intelektuálně nejtěžším. Povedl se. Dlouhých šest let se nemusel opakovat, ač se ekonomika výrazně proměňovala (a ceny nevyhnutelně rostly).

To je Řekům znemožňováno. Všichni jim doporučují tzv. vnitřní devalvaci, neboli pokles domácích cen, mezd a vlastně všech dalších nominálních veličin. To sice v Řecku už několik let probíhá, ale jak je vidět, míra poklesu nestačí. Není divu. Předcházející vzestup těchto veličin – od vstupu Řecka do eurozóny až do vypuknutí krize – byl enormní. Již od Keynese také víme, že se moderní demokratický, a proto nadměrně sociálně orientovaný svět vyznačuje charakteristikou, která se jmenuje downward price and wage rigidity, nebo rigidita cen a mezd směrem dolů. Může se tomu právě Řecko – se svou SYRIZOU – vyhnout? O tom je třeba mít velké pochybnosti. Data ostatně ukazují, že ceny v Řecku začaly klesat až v roce 2013, což je strašně pozdě. Mzdy a platy sice klesají již déle, průměrná mzda klesla od svého vrcholu v roce 2009 téměř o 20 %, ale ukazuje se, že ani to nestačí. Produktivnost a exportní výkonnost Řecka – díky struktuře řecké ekonomiky – není těmito cenovými pohyby dostatečně zesílena. Chybou byl vývoj v letech 2001 až 2010, menší chybou je to, co se v Řecku děje dnes. Řecké dluhy prostě splatitelné nejsou.

Řecká zkušenost má ještě jeden aktuální aspekt. Ekonomická nauka má také své módní trendy. Módou současnosti se stalo strašení deflací, čili poklesem cen, jakkoli je evidentní, že je to jen jeden z dalších omylů centrálních bankéřů (a je obklopujících ekonomů, kteří doufají, že se jednou centrálními bankéři stanou), posedlých myšlenkou cílování inflace, a zarputilou obhajobou „cíle“, který si sami vytvořili. Jak je možné vnucovat Řecku vnitřní devalvaci, pokles cen, a současně strašit celý západní svět obavou z deflace, z poklesu cen? Nebude mít (resp. nemá už teď) řecká deflace všechny ty dopady, před kterými jsme našimi i světovými centrálními bankéři dnes a denně varováni? Postoj EU, MMF a celé světové finanční komunity není v tomto příliš konzistentní, ale manipulátorům moderního světa to, zdá se, příliš nevadí.

Můj názor je zcela jednoznačný: Řecko vážné a hluboké systémové reformy potřebuje, ale hlavně potřebuje udělat jejich předpoklad, vnější, nikoli vnitřní devalvaci. Přestavme si, že by nám po listopadu 1989 byla doporučována vnitřní devalvace, neboli pokles cen a nominálních mezd v politicko-ekonomické situaci, kdy měli všichni lidé v naší zemi pocit, že jsou jejich mzdy a platy – po desetiletích komunismu – už tak nezaslouženě nízké.

Neekonomové většinou nechápou klíčový význam správné velikosti různých ekonomických parametrů. Ekonomové právě proto musí trvat na tom – a nám to zkušenost s komunistickým typem ekonomiky řekla snad dostatečně jasně – že hlavně ceny musí být v pořádku. Ekonomové dále musí trvat na tom, že se to týká všech cen a i cenové hladiny jako celku, ale zároveň na tom, že ze všech cen nejdůležitější je právě jedna specifická cena, měnový kurs. Pro Řecko tato cena dnes není v pořádku. Proto se eura potřebuje zbavit. Proto by mělo znovu získat svou vlastní měnu a svůj vlastní, flexibilní (na euro nezafixovaný) měnový kurs.

Z toho, co říkám, bohužel vůbec neplyne, že si myslím, že se to stane. Mám naopak pocit, že to Evropská unie – resp. pánové Schulz, Juncker a Tusk, jako věrní následovníci mytizovaných founding fathers evropské integrace – nikdy nedovolí. Tito lidé – pokud nejsou naprostými cyniky, kteří vědí o své omezené délce ve funkci – věří v zázraky, což v dané chvíli znamená, že věří v proveditelnost řecké vnitřní devalvace (v potřebné, tedy nikoli zanedbatelné velikosti) a v proveditelnost a okamžitý efekt všech doporučovaných reforem. Nejde jim o Řecko. Jsou přesvědčeni o tom, že by vystoupení Řecka z eurozóny strašně poškodilo zejména Evropskou unii, že by ji to v podstatě zpochybnilo, a že by to byl počátek jejího konce. To není pravda. S Evropskou unií by to bezprostředně nic neudělalo. Ta by – přes tento malý „zádrhel“ – existovala dále.

Určitě by to nebyl konec v mnohém potřebného, racionálně koncipovaného procesu evropského integrování. Mohl by to ale být konec nebo aspoň významné narušení víry v dnešní nešťastnou formu integrace, v Evropskou unii, tak jak byla Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou (a dalšími následnými dohodami či rozhodnutími) do dnešní podoby utvořena. Opustit tuto formu evropské integrace by bylo pro celý kontinent obrovským vítězstvím. Pro celý kontinent, nikoli jen pro Řecko.

[1] Viz sborník IVK č. 7/2014 „Byla deflace opravdu hrozbou?“ a sborník IVK č. 16/2015 „Spor o měnovou politiku v kontextu devizových intervencí“.

Václav Klaus, vystoupení na setkání absolventů VŠE, Vysoká škola ekonomická, Praha, 16. května 2015.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu