Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta pro…


Rozhovor prezidenta pro polský deník Gazeta Wyborcza

Rozhovory, 9. 4. 2003

Tomasz Grabiński: Slovenský prezident Rudolf Schuster před týdnem řekl, že ve vaší osobě se objevil vážný soupeř tenisové dvojice Schuster – Kwaśniewski. Budete hrát tenis s  prezidentem Kwaśniewskim během své první návštěvy v roli prezidenta v  Polsku?

Nevěděl jsem ani, že prezident Kwaśniewski hraje tenis. V Polsku si ale zřejmě zahrát nestihnu. Mým zájmem je být vážným protivníkem evropských politiků v  politice, nikoli v tenise.

Zdůrazňoval jste ve svých vystoupeních, že chcete být prezidentem „aktivním, ale ne aktivistickým“. V  čem spočívá rozdíl?

Já věřím, že je ten rozdíl velmi jasný. Aktivní prezident je prezident úřadující, zabývající se tisíci věcmi, usilující o účast na věcech veřejných, pohybující se mezi lidmi. Oproti tomu aktivistický prezident překračuje své pravomoce, pokouší se vměšovat do politického života státu, do vztahů mezi stranami, je to prezident bojující s  vládou, parlamentem nebo stranami. Já tak postupovat nebudu.

Říkal jste, že chcete být prezidentem všech Čechů. Jak si chcete získat ty občany a poslance, kteří vás nevolili, kteří nejsou vašimi stoupenci?

Budu se pokoušet přesvědčit je svými činy. Myslím, že můj první měsíc ve funkci prezidenta přinesl v  tomto ohledu jasné signály. „Lidové noviny“, které nejsou deníkem příliš přátelsky naladěným mé osobě, zveřejnily výsledky průzkumu, který pro mne přináší velmi dobré výsledky. (Míra důvěry Klausovi se zvýšila v  březnu na 56%, ve srovnání s  lednem - 47% - pozn. redakce).

A Vy sám jste spokojený s prvním měsícem své práce v  nové funkci?

Určitě, nevím, co bych byl mohl udělat jinak.

Zdůrazňujete, že jako prezident se budete snažit o dosažení shody ve společnosti, že dávné politické spory, které jste vedl po roce 1989 jako ministr financí, premiér a předseda poslanecké sněmovny, jsou už otázkou minulosti? Proč tak náhlá změna

Opověď je samozřejmá. To není žádná evoluce Václava Klause jako člověka. To vyplývá ze změny mého postavení ve státě. Mé chování je úzce spjato s  úlohou, kterou dnes plním. Jinak to zřejmě ani nemůže být.

V poslední době jste často pozitivně hodnotil prezidentské období svého předchůdce Václava Havla. Dříve jste řadu let byl jedním z  nejdůslednějších kritiků jeho působení. Jaký je dnes Váš vztah k  Havlovi?

Můj dnešní názor na prezidentství Václava Havla je identický, jako byl před třinácti, deseti a pěti lety. Chválil jsem svého předchůdce velmi pečlivě volenými slovy a řekl jsem, že bilance plusů a mínusů jeho prezidentství bude pozitivní. Je to maximum toho, co mohu říci. Nic jiného jsem nikdy v  minulosti neřekl. Nic jiného neřeknu ani v budoucnosti. Vím toho dost o těchto plusech i o těch mínusech a nemám sebemenší důvod, abych měnil své hodnocení.

Zdůrazňujete, že jste se v  nové funkci nezměnil. Z  čeho vyplývá odlišný názor tak všeobecný mezi komentátory české politiky

Myslím si, že komentátoři jsou v  tomto ohledu velmi povrchní. A to říkám velmi jemně.

Před čtyřmi lety jste napsal ještě jako šéf největší opoziční strany knihu „Země, kde se již dva roky nevládne“, kritickou ve vztahu k  tehdejší sociálně-demokratické vládě. Zastáváte tento názor i dnes, kdy v ČR i nadále vládne sociální demokracie?

Nikdy jsem nesouhlasil se sociálně demokratickými koncepty a vždy jsem byl jejich hlavním odpůrcem. Jako prezident nemohu mít jiný názor, ale také nepovažuji za úkol prezidenta, aby bojoval s vládou. I když jako občan bych si mohl přát, aby byla jiná.

Neskrýváte veřejně negativní názor na  intervenci v Iráku. Proč si myslíte, že zájem o svržení nebezpečného diktátora není postačujícím důvodem k  zahájení militární operace?

Napsal jsem o tom rozsáhlý článek v  českém tisku. Ve zkratce: Nemyslím si, že by snaha o změnu politického režimu cestou invaze byla správná. To je názor, který jsem nikdy nesdílel a nebudu ho sdílet nikdy v  budoucnu. Chápu úsilí o ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Nicméně důvody, které předložili Američané a Britové, mě nepřesvědčily. V  tomto ohledu nejsem ve světě osamocen, reprezentuji spíše většinový názor. Jako prezident musím být loajální především vůči své zemi. Pro mě potlesk toho či onoho světového politika není tou klíčovou záležitostí. 

Takže Vy byste nepodepsal tzv. dopis osmi?

Ne, v žádném případě. Považuji to za chybu.

Ale přece z  hlediska politické orientace dnešní administrativa v  Bílém domě by se Vám měla jevit jako blízká?

Názory na tisíce věcí politického, společenského, hospodářského nebo kulturního života Ameriky je věc jedna a vztah ke konkrétní válce proti konkrétnímu protivníkovi je věc druhá. Považuji ty, kteří staví rovnítko mezi tím, že jsou na straně Ameriky z  hlediska ideologie a tím, že musí být na straně Ameriky v  otázce iráckého konfliktu, za poněkud intelektuálně defektní.  

Vraťme se nyní k  evropským záležitostem. Jak si představujete budoucnost Evropské unie? A v  čem bude spočívat Vámi deklarovaná obrana českých národních zájmů?

Jedna věc je, jak bych si já přál, aby vypadala EU. A druhá věc je, jaký je můj odhad toho, kam EU nezadržitelně směřuje. EU je jako rozjetý vlak, který se řítí kupředu a nevidím možnost změny směru, který tento vlak zvolil. I když v  zásadě ho považuji za špatný. Ale nemám takovou moc, abych přehodil výhybku, aby ten vlak jel jiným směrem. Toto moje hodnocení se opírá o analýzu tendencí týkajících se toho, kam EU směřuje a je ve velkém konfliktu s  tím, co bych si přál já.

Chtěl bych aby se udržel dosud dominantní mezinárodní charakter spolupráce evropských zemí a abychom se nedostali do supranacionálního modelu. Mám obavy, že stále více k  tomu vše směřuje. Stejným způsobem to ukazuje dnešní Konvent, který není demokratickou výměnou názorů Evropanů, ale zase jen jednosměrným tlakem dominantní evropské prounioniskické vrstvy.

Z čeho to vyplývá?

Myslím, že jsou dvě výrazné skupiny zájmů, které jsou pro prohloubení unionizace Evropy. Z  jedné strany jsou to politikové, kteří jsou zvyklí na to, že snídají v  Benátkách, obědvají v  Paříži a večeří ve Stockholmu, a z  druhé pak evropští byrokraté. Obě tyto skupiny profitují z prohlubování evropské integrace. Drtivá většina Evropanů žádné takové zájmy nemá, ale nemá na to vliv. Demokratický deficit, který existuje v  Evropě, je obrovským problémem.

Takže, kdyby občané měli větší vliv na rozvoj EU …

Teprve kdyby věděli, co dnes přijímané kroky znamenají a budou znamenat v  budoucnosti, pak by se mohli stát takovou sílu, která by změnila Unii. Pochybuji o tom ale a je mi z  tohoto důvodu velmi smutno.

Jsem českým politikem a musím být loajální především vůči občanům České republiky a ne vůči občanům jiných zemí. Zazlívám jiným evropským politikům, že tak nepostupují. Jednoduše chci být především občanem České republiky a ne občanem Evropy. Jsem obyvatelem evropského kontinentu, ale občanem České republiky.

Zúčastníte se kampaně před červnovým evropským referendem v  ČR?

Myslím si, že tato kampaň je zbytečná a neproduktivní. Žádná vláda neumí provádět kampaně. Je třeba náležitě informovat občany, ale kampaň nemá žádný smysl. Pokud by měla být náležitě zorganizovaná, pak by měli obdržet šanci také odpůrci EU. Rozdíl mezi kampaní a náležitým informováním je takový, jak mezi reklamou výrobku a jeho skutečnou analýzou. 

Jaké tedy bude Vaše rozhodnutí v  červnu?

Jsem občanem země, ve které je hlasování tajné. Opakovaně jsem řekl, že ČR nemá jinou cestu než společně se podílet na evropské integraci. Později je možné se pokoušet ovlivňovat zevnitř, aby se integrace ubírala správným směrem.

A nyní Vaše „oblíbené“ téma: visegrádská spolupráce. Většina polských, českých, slovenských a maďarských politiků ji hodnotí buď pozitivně nebo je jim lhostejná. Vy jste jejím odpůrcem. Proč?

Tak zvaná Visegrádská skupina byla vymyšlena a podporována západní Evropou jako pokus učinit ze středoevropských států pevnou nárazníkovou zónu mezi Východem a Západem. Z  tohoto hlediska jsme byli vyčleňováni z evropské společnosti a chtěli nás ponechat stranou. Někteří středoevropští politikové to plně nechápali a ve své naivitě s  tímto modelem souhlasili. Protestoval jsem proti tomu, abychom byli od západní Evropy oddělováni. Tehdy se začalo mluvit o mém odporu k  visegrádské spolupráci. Dnes je to už poněkud za námi, a proto mě visegradská spolupráce nijak nevzrušuje, ani neuráží.

Na druhé straně jsem byl vždy proti spolupráci čistě formální, zbavené obsahu. Proto jsem také místo visegrádské myšlenky začal tvořit CEFTU (středoevropská zóna volného obchodu - red.), protože to mělo určitý smysl  a přineslo to něco konkrétního. Byl jsem proti tomu, aby se prezidenti scházeli na zámcích a následně o tom vydávali vznešená komuniké. Jsem také proti tomu, abych se zalíbil médiím a dobře vím, že pro Polsko je nejdůležitější členství v  NATO, EU, OECD, Radě Evropy, Světové bance, IMF a Lize baltských států. Jste také členy Středoevropské iniciativy a také CEFTY a visegrádské skupiny. Polsko má své zájmy, ČR má své. Jedním z  nich je udržování dobrých vztahů se zemí tzv. visegrádské skupiny. Vždy jsem zdůrazňoval, že pro nás jsou klíčové vztahy se sousedy a pro mne jsou nejdůležitější čtyři země, které jsem navštívil, nebo také navštívím v  nejbližší době. Jsou to Slovensko, Polsko, Rakousko a Německo. Předstírání, že Maďarsko je důležitějším partnerem než dva sousedící státy je pro mne trošku umělé, i když v  tom není nic protimaďarského.

Pro Polsko jsou důležité vztahy s  Litvou, s kterou my nesousedíme a například úmluvy o chování se na moři, které Češi nemají. Pro Maďarsko jsou oproti tomu důležité úmluvy v  rámci spolupráce podunajských států. Když jsem byl žádán jako premiér, aby tam ČR vstoupila, vysvětloval jsem, že přes naše území Dunaj neteče. Nepřeceňujme visegrádskou skupinu a nedělejme z  ní bič na Klause.

Může být pokračování visegrádské spolupráce přínosné po našem vstupu do EU?

Existuje-li nějaký největší společný jmenovatel visegrádské skupiny, který by mohl být prosazován v  rámci EU, pak ať se na něm tyto země domluví. Já žádný takový jmenovatel neznám a myslím si, že žádná empirická analýza neukázala, že jsme se tak v  minulosti během negociace s EU chovali. Vždycky vítězilo přesvědčení – hlavně ze strany Maďarska, v  menší míře Polska – že je možné dosáhnout něco více, pokud se odtrhne od zbývajících tří států. Nejloajálnějšími zeměmi v  rámci vybojování něčeho v  EU byli vždy ČR a Slovensko.

Po Vašem zvolení prezidentem jeden z  účastníků internetových debat v  komentáři k  článku napsal, že „Klaus byl více nepřítelem než přítelem Poláků“.  Jak byste to komentoval a jaké jsou Vaše kontakty s  Polskem?

Tento názor je absolutní nesmysl. Vždy jsem byl přítelem Poláků. Opačný názor začalo šířit několik polských politiků, kteří mi nepřáli. V  Polsku jsem byl mnohokrát, mám tam mnoho přátel, se kterými jsem si vždy dobře rozuměl. Vždy jsem chtěl, aby na kongresy ODS (strany, jejíž byl Klaus předsedou – red.) přijel někdo z  Polska. Měli jsme ale vždy problémy s  nalezením politického partnera, protože buď to byli středové liberální strany, nebo konzervativní agrární uskupení, nikdy to nebyla občanská pravice. Myslím si, že z  toho vyplývá kritika mé osoby. Navíc mám dojem, že někteří Poláci se nelibě dívali na to, že jsem nechtěl souhlasit s  polskou hegemonií ve střední Evropě a chtěl jsem jednat s  Polskem jako rovný s rovným.

Z druhé strany mé vztahy s prezidentem Kwaśniewským byly vždy mimořádné. Mám dojem, že jsme si rozuměli také osobně. Myslím, že v  době, kdy jsem řídil českou vládu, jsem měl dobré kontakty i s  řadou polských premiérů. Doopravdy s  tím nemám problém. Určitý problém se mnou měly ty strany typu Unie Svobody, které podobně jak jejich čeští jmenovci, viděli ve mně silného protivníka. Leszek Balcerowicz také vždy bojoval o to, kdo byl hlavním tvůrcem ekonomické transformace a z  toho vznikly problémy k mé osobě.

Tomasz Grabinsky, Gazeta Wyborcza 31.3.2003
 

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu