Hlavní strana » Komentáře IVK » Polemika IVK: Janu Stráskému …

Polemika IVK: Janu Stráskému - Boj o transformaci 90. let je bojem o dnešek

Komentáře IVK, 29. 3. 2013

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause

Proč se v dnešní společenské polemice tak často vynořuje spor o výklad 90. let? Proč si ještě dnes dává někdo práci s vulgarizací, trivializací a karikováním transformačního procesu? Proč má v kontextu dnešních bolavých a krutě aktuálních problémů někdo potřebu vyslovovat povrchní a stokrát recyklované fráze o událostech dvacet let starých a provázejících přechod od komunismu k demokracii a od státní ekonomiky k trhu?

Na to může být jediná odpověď: protože není nic dobojováno, protože zdánlivě poražená třetí cesta se nenápadně mění na naši současnou první, protože obraty jako kapitalismus, svoboda a volný trh se stávají opět sprostými slovy, protože sociální inženýrství se pozvolna stalo oficiální společenskou doktrínou a protože státní plánování a mocenská distribuce dobra našly své nové, na první pohled nezdiskreditované rituály, terminologii a agitační kabát. A naše životy se opět stávají hračkou v rukou těch, co vědí, jak máme žít.

Bývalý místopředseda ODS, poslední federální premiér a člen Klausových vlád poskytl Hospodářským novinám 8. března výmluvný rozhovor. Na první pohled velmi lehce přistoupil na hru novinářského tazatele a zapojil se do dnes tak moderního okopávání Václava Klause. Jenže ono jde o víc. Nejsem pamětníkem debaty mezi osmašedesátníkem Stráským a protržním Klausem, nebyl jsem u jejich sporů, zda správnou cestou je jakási obdoba perestrojky nebo úplné svržení socialismu. Nebyl jsem ani u jejich debat ve vládě či v ODS o jednotlivých transformačních krocích. Proto mi osobní moment Stráského rozhovoru může být lhostejný.

Lhostejné mi ale není něco jiného. Není mi lhostejné Stráského nepochopení, o čem je dnešní klíčová společenská debata. Že je opět o tom, jak se od kapitalismu vrátit zpět k nějaké moderní formě socialismu a že spor o devadesátá léta a o naši transformaci je jen záminkou, jak zdiskreditovat parlamentní demokracii, trh a myšlenky svobody. A že povrchními odsudky této transformace nepřispívá k debatě o jednotlivých konkrétních tehdejších krocích ale spíše k legitimizaci nastolení nových podob státního dirigismu.

Někdy se kritici transformace tváří jako strážci morálky a práva, kterým jde pouze o korigování některých konkrétních transformačních kroků. Ale jejich slovy prosvítá názor, že transformovat se vůbec nemělo a že se společnost po roce 1990 měla vydat směrem k etatismu. Prozrazují je třeba výroky typu “poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí“. Jak ví pan Stráský, že ten či onen podnik měl hodnotu dvě miliardy? Jak to vůbec poznat jinak než při prodeji a zmapování ochoty zájemců zaplatit víc nebo méně? A co mají znamenat slova o tom, že v roce 1997 přišlo „přiznání, že se v Česku opravdu krade“? Kdo? Komu?

Jaký smysl měla vlastně privatizace? Převést do soukromých rukou celou ekonomiku. Smyslem nebylo získat pro stát zdroje na rozhazování. Při privatizaci stát převede podnik na vlastníka a získá od něj peníze. Kolik má získat? Kdo to ví v zemi, kde neexistuje trh? Něco jiného je privatizace ve fungujícím tržním hospodářství, kde cílem je zbavit se vybraného ztrátového podniku nebo prodejem získat peníze. To ale nebyl případ privatizace celé socialistické ekonomiky. Může dnes někdo suverénně říci, že nabyvatelé měli tehdy zaplatit víc? A o kolik? A pokud zaplatili méně, než si někdo myslí, že měl stát po nich chtít, byl tím někdo okraden? Mělo se tenkrát od nabyvatelů co nejvíce peněz přesunout státu, aby ten je mohl rozdat na dětské přídavky, zdravotnictví a důchody?

Jistěže se kradlo. A krade. Jako všude na světě. Říká se tomu zpronevěra (u nás populárně tunelování). To je kriminální činnost, při které manažer okrade vlastníka. Děje se tak v ohromných částkách v Americe, Japonsku, Německu, Británii i u nás. Myslí si někdo, že by se tak nedělo, kdyby takovou praxi stát zakázal. A ona snad není zakázaná? U nás i v zemích, kde byly zpronevěřeny stamiliardy? A hlavně: jak to souvisí s privatizací? Leda tak, že privatizace dala firmám vlastníky, takže podvodní manažeři okrádali je, zatímco u státních firem okrádají stát. Při samotné privatizaci nic takového jako podvedení vlastníka nebylo možné.

Při privatizaci neexistoval jakýsi reálný ceník firem, na základě kterého by bylo možné tvrdit, že pokud nabyvatel zaplatil méně, tak dosavadního vlastníka okradl. Kritici malého výtěžku z privatizace ve skutečnosti sledovali jiný cíl než vytvoření soukromé podnikatelské sféry. V jejich očích šlo o proces, jak dostat z lidí peníze a ještě držet ekonomiku ve svých rukou. A kdesi v podvědomí měli reálný odpor k tomu, aby soukromník vůbec dostal pod kontrolu nějaký majetek. Možná by to odpustili cizinci, ale našinec podle nich nemá co být bohatý a nezávisle na státu ekonomicky jednající.

Řekněme si to narovinu. Správná privatizace je v očích zastánců třetích cest akt, kdy stát získá co nejvíce peněz bez ohledu na budoucnost firem, a špatná, když stát získá méně, než by někdo chtěl. Ne, že správná je ta, která vytvoří tržní prostředí, konkurující si soukromé firmy a která vyčistí ekonomiku od neperspektivní zátěže. Kdepak, nikdo nemusel „zhasínat“. Všechny kroky se děly v rámci zákonů přijatých pod veřejnou kontrolou. Nebyl žádný spor mezi morálními, kteří chtěli vše obezřetněji, pomaleji a průhledněji, a bezzásadovými pragmatiky, kteří ve smyslu pořekadla o kácení lesa a třískách chtěli transformovat s vědomím a tolerováním zločinu. Do této podoby to chtějí převyprávět to, kteří ve skutečnosti nechtěli transformovat socialismus v kapitalismus, ale kteří chtěli ponechat zásadní řídící procesy v rukou státu.

A dnes na tuto notu hrají ti, kdo cítí příležitost prostřednictvím morálního odsudku podnikatelů vyvlastnit svobodu nejen podnikání, ale svobodu veškerou. Stráský říká „A pokud jde o kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali“. Tím říká, že v jeho očích byla transformace krádeží. Ale přece jejím pilířem byl převod firem do soukromých rukou! To stát chtěl, nebo ne? Mluvíme tedy o ceně? O ceně, kterou Stráský zná a které podle něj nebylo dosaženo s plným vědomím, že jde o krádež? Takže tehdy někdo znal hodnotu privatizovaného majetku a úmyslně prodával pod cenou, aby „lidi zbohatli?“ A kdyby to neudělal, byli by dnes vlastníci chudší a stát bohatší? Tomu někdo věří?

Nevěřme nikomu, kdo dnes říká, že by rád kapitalismus krásnější, čistší, spravedlivější, poctivější. Ve skutečnosti nechce kapitalismus žádný. Jana Stráského jsem měl vždy rád. Ale teď nevím, jestli kvůli osobním momentům a pokušení vypořádat se s jedním vztahem jen naletěl trendu, který zpochybňováním naší transformace připravuje půdu pro zpochybnění samotných principů svobodného podnikání, nebo zda bezděčně vyjevil, že vlastně tehdy doopravdy transformovat ani moc nechtěl, protože měl jinou vizi společnosti. Jenže v bitvě o interpretaci 90. let se bojuje za dnešek, to není abstraktní rozumování pro pamětníky.

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause, 29. března 2013