Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Jinýma očima » Vít Vlnas: Obrana Jiráskova


Vít Vlnas: Obrana Jiráskova

Jinýma očima, 17. 8. 2012

Do panoptika "pokrokových osobností" se Alois Jirásek dostal nezaslouženě

Tak už je to tu zase, chtělo by se říci. Sotva se v českých médiích začne hovořit o vztahu Čechů k církvi římskokatolické, objeví se na novinářském horizontu ruku v ruce dva patroni toho nejčecháčkovatějšího antiklerikalismu a šovinismu, dva ctihodní profesoři, z nichž ten první a ctihodnější ovšem byl, řečeno s cimrmanology, profesorem pouze středoškolským. Naposledy se tak stalo ve sloupku Zbyňka Petráčka Na kněžoury (LN 10. 8.). "Je to sázka na tradiční pudy," píše autor o kampani ČSSD proti církevním restitucím, "antiklerikalismus, závist a linii Jirásek, Nejedlý." A o odstavec dále, aby bylo jasno: "Jiráskovsko-nejedlovská tradice tu nikdy zcela nezmizela."

Shrňme si fakta. Alois Jirásek (1851-1930) byl přesně tím spisovatelem knih s (převážně) historickými náměty, jakého měl ve své době každý normální evropský národ. Nebyl to ani Henryk Sienkiewicz, ani Walter Scott, a už vůbec ne Lev Tolstoj, což kupodivu věděl i on sám. A dokonce to naplno řekl, když se jej za první republiky pokoušeli nominovat na Nobelovu cenu. Jako profesionálně školený dějepisec, na rozdíl třeba od komunistů, Jirásek o dějinách nelhal. Jako spisovatel 19. století minulost tu a tam zušlechťoval a prokládal ji sentimentálními příběhy. Oslavoval český národ, avšak nijak neostouzel národy jiné a nevyzýval k nenávisti vůči nim. Na rozdíl od dalších veličin české literatury 19. století, jakými byli Neruda, Svatopluk Čech či bratři Mrštíkové, není v Jiráskovi třeba ani náznak antisemitismu. Právě naopak, vždyť většinu kouzelných příběhů pražského ghetta znaly a snad dosud znají celé generace především z jeho Starých pověstí českých. Porovnejte si skutečného Jiráska s povrchními učebnicovými charakteristikami, a budete přinejmenším překvapeni. Hledáte v Proti všem oslavu husitství? Naleznete ji tam, ale také tam naleznete kruté líčení toho, jak revoluce požírá své děti a jak husité likvidovali jiné husity jen proto, že si dovolili vykládat Písmo opravdu svobodně. Chcete nalézt v Temnu kritiku katolicismu? Objevíte ji tam, ale společně s ní i nelítostný pohled na netoleranci a sektářství pobělohorských evangelíků a navrch i dechberoucí popisy monumentálních barokních slavností. Spatřujete v Husitském králi oslavu národní monarchie? Dočtete se o tvrdých represích Jiřího z Poděbrad vůči nepohodlným hlasatelům evangelia z řad jednoty bratrské. Dějiny u Jiráska nejsou nikdy tak jednoznačné, jak se jevily jeho vykladačům zprava i zleva.

Žádný útok na církev Alois Jirásek se za svůj život podepsal pod ledacos. V roce 1918 třeba pod manifest spisovatelů, což byl čin jasný a statečný. V letech dvacátých pod rozhodná protibolševická a protisovětská stanoviska, neboť totalitní režim mu jako bytostnému demokratovi vadil z podstaty. Nikdy, dokonce ani v době, kdy se to "nosilo", se však nepodepsal pod žádnou ze stupidních antiklerikálních brožurek, popouzejících národ Husův k útokům proti římskokatolické církvi. Když české mentální podučitelstvo po roce 1918 žádalo Mistra, aby napsal druhý díl svého Temna, který by se jmenoval Světlo, odpověděl Jirásek, že tak neučiní, neboť by to byla hloupost.

Za normálních okolností by se Alois Jirásek po nástupu komunismu k moci ocitl na indexu. Jakožto senátor za arcireakční národní demokraty, přesvědčený antikomunista a ideolog maloburžoazie to byl celkem jasný kádrový případ. Morbidní půvab komunistické ideologie ale spočíval v tom, jak popírala sebe samu. Dvacet let po smrti si Jiráska přisvojil inteligentní, kdysi schopný, avšak nyní profesně zahořklý a předčasně senilní Zdeněk Nejedlý. S Jiráskem sdílel jeho obrozenecký patos, který prostě a jednoduše převlékl do hávu marxistické ideologie. Zbytek už známe. Společně s hluboce věřící katoličkou Boženou Němcovou, dobrým Rakušanem Bedřichem Smetanou a bodrým militaristou Mikolášem Alšem se Alois Jirásek ocitl v panoptiku pokrokových osobností, jimž zřejmě jen předčasná smrt zabránila vstoupit do KSČ. Kdyby neumřeli, mohli po roce 1946 chodit všichni společně do Lucerny a naslouchat tam Janu Husovi, který by, podle Nejedlého, již nebyl v oné době kazatelem, ale předsedou politické strany (hádejte jaké, milé děti).

Zdeněk Nejedlý je sám o sobě složitější případ. Zde však jasně spáchal neospravedlnitelný zločin na nevinném, který se nemohl bránit. Důsledky tohoto jeho zločinu pak budou trvat do té doby, dokud čeští novináři nepřestanou vyslovovat jména Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého jedním dechem v negativním, zjednodušujícím, a především nesmyslném kontextu. Nečtěte Jiráska, jestliže nechcete, neumíte nebo nemáte čas. Nekopejte do něj však. Kopete totiž do sebe.

Vít Vlnas, Lidové noviny, 15. srpna 2012

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu