Hlavní strana » Dokumenty » Odpověď prezidenta republiky…

Odpověď prezidenta republiky na dopis senátorky Aleny Gajdůškové

Dokumenty, 24. 9. 2009

V Praze dne 24. září 2009

Vážená paní první místopředsedkyně Senátu,

děkuji Vám  za Váš dopis z 11. září, ve kterém mi dáváte na vědomí otevřený dopis skupiny 22 senátorů a senátorek z 23. července adresovaný senátorům, připravujícím podání Ústavnímu soudu ve věci Lisabonské smlouvy, a žádáte mne o sdělení důvodů, proč jsem dosud Lisabonskou smlouvu neratifikoval.

Skupina Vašich kolegů se na mne obrátila 12. května s tím, že připravují stížnost k Ústavnímu soudu, a požádala mne proto, abych ratifikaci odložil a vyčkal rozhodnutí Ústavního soudu. Vyhověl jsem jim, protože kdybych tak neučinil, zbavil bych je práva, které jim ze zákona přísluší. Jistě i Vy chováte úctu ke svým kolegům, byť jiného názoru, a nechcete jim zabránit, aby toto své právo uplatnili. A jistě si nepřejete, abych případnou ratifikací v průběhu příprav tohoto podání umožnil následné zpochybňování její platnosti. 

Podle informací běžně dostupných z tisku bude podání senátorů předloženo Ústavnímu soudu během několika dnů, již 29. září. Předběhnout je v této fázi ratifikací by bylo chybné. O tom, že skupina senátorů vedených Jiřím Oberfalzerem svůj záměr myslí zcela vážně a že nejde o politickou obstrukci, mne přesvědčil text jejich první žaloby týkající se zákona o vázaném mandátu, se kterým jsem se v minulých dnech seznámil. Tato stížnost úzce souvisí s Lisabonskou smlouvou a byla oddělena do samostatného podání pouze z formálních důvodů. Ostatně sám zákon o vázaném mandátu spojuje svou účinnost s Lisabonskou smlouvou a nijak nezastírá, že je jejím prováděcím zákonem. Vyrozuměl jsem, že požadavky senátorů  lze stručně shrnout do následujících bodů:

1) Žádají, aby každý poslanec anebo senátor mohl podat své komoře návrh, aby se zabývala porušením principu subsidiarity (tedy principu, že EU smí jednat jen tehdy, pokud zamýšleného cíle nelze dosáhnout na národní úrovni) a obrátila se proto na Evropský soud. Zákon o vázaném mandátu tuto možnost zatím dává jen dvěma nejsilnějším politickým stranám, protože jen k podání návrhu, aby komora takovou věc vůbec projednala, požaduje předchozí souhlas 17 senátorů nebo 41 poslanců. Senátoři chtějí, aby Ústavní soud toto nedemokratické omezení zrušil.

2) Navrhovatelé žádají, aby český zástupce v Evropské radě anebo v Radě EU směl hlasovat o změně základních smluv podle ustanovení o tzv. pasarelách pouze s předchozím výslovným souhlasem parlamentu daným ústavní většinou, protože pasarely fakticky umožňují měnit základní pravidla, podle kterých celá EU funguje, „v průběhu hry“. Proto by měly být schvalovány stejně jako Lisabonská smlouva samotná. V souvislosti s tím navrhovatelé žádají zrušení ustanovení, podle kterého se za souhlas českého parlamentu v těchto případech považuje i pouhé mlčení, a tvrdí, že pro parlament nikdy nesmí platit, že mlčení je souhlas. Odvolávají se přitom na stejný názor německého ústavního soudu z 30. června tohoto roku.

3) Skupina Vašich kolegyň a kolegů žádá mnohem širší vázaný mandát a tvrdí, že jeho současný rozsah je nedostatečný. Vadí jim, že předpisy, které by nikdy nemohly být přijaty na národní úrovni – například zákaz výroby a prodeje klasických žárovek – mohou být přijaty na úrovni evropské a český parlament lze obejít a postavit ho před hotovou věc. Proto žádají, aby zástupce české exekutivy v Radě EU musel být při hlasování vždy vybaven mandátem schváleným doma stejným způsobem, jaký by byl nezbytný pro schválení příslušného předpisu, pokud by se o něm hlasovalo ne v EU, ale na půdě českého parlamentu. Pokud by toto platilo obecně, byl by tím řešen problém s existujícím demokratickým deficitem.

4) Skupina senátorů se rovněž domnívá, že funkce evropského komisaře, soudce Evropského soudního dvora a v budoucnosti – přijmeme-li euro – i funkce člena Výkonné rady Evropské centrální banky jsou srovnatelné s funkcemi člena vlády a soudce Ústavního soudu. Domnívají se proto, že i tyto kandidatury by měl schvalovat český parlament obdobně, jako schvaluje vládu a soudce Ústavního soudu, a to předtím, než česká vláda kandidatury předloží na evropské úrovni.

5) Navrhovatelé se podrobně zabývají i vztahem českého Ústavního soudu a Evropského soudního dvora a žádají Ústavní soud, aby jasně konstatoval, že to vždy bude on, kdo bude mít poslední slovo při rozhodování, že nějaký evropský předpis odporuje české ústavě, a to i v situaci, kdy by svým rozhodnutím porušil evropské právo a hrozil mu tak střet s Evropským soudním dvorem. I zde Vaši kolegové zmiňují červnový názor Spolkového ústavního soudu.

6) Skupina senátorů rovněž žádá Ústavní soud, aby v souladu s jím zastávanou koncepcí sdílené suverenity výslovně konstatoval, že česká Ústava dovoluje jen částečný přenos pravomocí na orgány EU. 

Vaši kolegové se často dovolávají dřívějších stanovisek Ústavního soudu. V závěru své žaloby – v bodě 120 – vyjádřili názor, že sama tato žaloba brání ratifikaci Lisabonské smlouvy do doby, než o ní Ústavní soud rozhodne. Z toho důvodu provést ratifikaci nyní není ani možné a bylo by to kdykoli napadnutelné.

Uvedené výhrady považuji za závažné a očekávám, že Ústavní soud poskytne přesvědčivé odpovědi a vysvětlení a dostojí i tentokrát své odpovědnosti. Pouze na takovém základě lze uvažovat o mé ratifikaci. Nyní je třeba vyčkat dalších rozhodnutí Ústavního soudu a teprve na jejich základě uvažovat o dalších možných postupech.

S pozdravem 

Václav Klaus