Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Ekonomické texty » Doktrína globálního…


Doktrína globálního oteplování není vědou

Ekonomické texty, 11. 5. 2011

I když se v názvu konference mluví o klimatické změně, mám mnoho důvodů i nadále používat termín „globální oteplování“ a nikoli jeho náhražku, která vlastně již signalizuje určitý ústup. Netrápí mne ale ani globální oteplování jako takové, protože ho – na základě dostupných dat a vědeckých, byť značně konfliktních hypotéz – nepovažuji za něco, co nás ohrožuje.

Budu mluvit o doktríně globálního oteplování, o GWD (jak je to zkracováno v angličtině), protože tato doktrína, nikoli pohyb teplot, je nebezpečím naší současnosti. Tato doktrína, která je čistou ideologií, ne-li náboženstvím, žije více méně nezávisle na klimatologické vědě. Dílčí argumenty této vědy jsou používány nebo – přesněji řečeno – zneužívány v ideologickém konfliktu, který se týká lidské společnosti. Je frustrující, že politici, média a nemalá část veřejnosti, již minimálně dvě desetiletí zaváděni na scestí velmi agresivní propagandou exponentů GWD, toto nevidí. Doufám, že dnešní konference bude právě v tomto smyslu přínosem.

Své názory na tyto věci jsem vyjádřil v řadě článků a projevů, publikovaných či přednesených v posledních letech na nejrůznějších místech světa. Má kniha Modrá, nikoli zelená planeta[1] byla přeložena do sedmnácti jazyků. Na toto téma jsem několikrát mluvil i zde, ve Velké Británii (naposledy v Londýně v Global Warming Policy Foundation v říjnu 2010[2], před čtyřmi lety v Chatham House[3]). Jistou relevanci snad měla i má řeč v New Yorku na Klimatické konferenci OSN v září 2007[4].

GWD zatím nezformulovala svůj autoritativní text, ještě nenašla svého Karla Marxe, který by napsal její „Manifest“. Je to částečně proto, že se k ní téměř nikdo nechce výslovně hlásit, částečně proto, že zformulovat takovýto manifest není snadné.

GWD, tato nová inkarnace environmentalismu, není monolitickým konceptem, který by bylo snadné strukturovat a sumarizovat. Je to flexibilní, poněkud nekonzistentní, volně pospojovaná „kaskáda“ argumentů, a proto se tak úspěšně vyhýbá jakémukoliv serióznímu posouzení. Pohodlně přežívá ve velmi snadném a protekcionisticky budovaném světě falešné interdisciplinarity, který není charakterizován ničím jiným než absencí disciplíny. Podobný přístup byl použit protagonisty jednoho z předchůdců GWD, doktríny „limitů růstu“, z nichž někteří bez jakéhokoli zaváhání přešli ke GWD.      

Pokusím se v šesti stručných bodech shrnout své „čtení“ této doktríny:

1) Začíná tvrzením, že existuje nezpochybňované a nezpochybnitelné, empiricky potvrzené, statisticky významné, globální, nikoli regionální nebo místní, oteplování;

2) Pokračuje argumentem, že časová řada globálních teplot vykazuje rostoucí, nelineární, nejspíše exponenciální trend, který dominuje jakýmkoliv cyklickým nebo náhodným výkyvům;

3) Tento vývoj je považován za nebezpečný pro lidstvo (v pohledu „měkkých“ environmentalistů) nebo dokonce pro naši planetu (mezi „tvrdými“ environmentalisty, kteří planetu preferují před lidmi);

4) Růst teploty je interpretován jako lidmi způsobený fenomén vyvolaný rostoucími emisemi CO2, které jsou důsledkem průmyslové aktivity a používání fosilních paliv. Citlivost globální teploty i na velmi malé výkyvy v koncentraci CO2 je považována za vysokou a rostoucí;

5) Exponenti GWD nám přesto slibují, že naděje existuje: růst teplot může být zastaven a dokonce obrácen snižováním emisí CO2[5];

6) Dokonce vědí, jak to udělat. Chtějí organizovat snižování emisí CO2 prostřednictvím direktiv vydávaných institucemi „globálního vládnutí“. Zapomínají nám současně říci, že to není možné bez zcela ničivého omezení demokracie, nezávislosti jednotlivých zemí, lidské svobody, ekonomické prosperity a šance na zbavení se chudoby ve světě.         

Toto jednoduché schéma může být zdokonalováno, rozšiřováno, doplňováno a snad i opravováno váženými účastníky této konference, ale já věřím, že je jeho základní struktura správná. Chybějící „GWD Manifest“ bude muset být formulován velmi obdobně.

O této doktríně existuje mnoho sporů mezi vědci z přírodních věd, jak to ostatně bylo demonstrováno v průběhu dnešního dne, ale znám i stanoviska společenských vědců, zejména ekonomů, kteří s touto doktrínou také nesouhlasí. Tyto dva tábory spolu příliš nekomunikují. Do kontaktu se většinou dostávají pouze údajní interdisciplinaristé z jednoho či druhého oboru. Společenští vědci jsou navíc umlčováni autoritativními tvrzeními, že je „spor ve vědě ukončen“, vědci v přírodních vědách si zase naopak často myslí, že toho v sociálních vědách moc vědeckého není.

Politici – v éře, kdy poztráceli téměř všechny své staré dobré ideologie – tuto novou přivítali s otevřenou náručí. Uvěřili, že hrát kartu globálního oteplování je hra snadná, kterou voliči – zejména v krátkém a středním období – rádi přivítají. Problém je v tom, že politici neberou ohled na dlouhodobé důsledky opatření navrhovaných GWD.

Pokusím se stručně nastínit, co si o tom myslí obor ekonomie. Je to, samozřejmě, velmi předběžné schéma, nesnaží se to předstírat, že „spor ve vědě je ukončen“.

1) Ekonomové věří v racionalitu a efektivnost spontánních rozhodnutí svobodných jednotlivců daleko více než v moudrost vlád a jejich vědeckých poradců. Nepopírají existenci občasných selhání trhu, ale jejich vědní disciplína a jejich čtení historie je nutí  trvat na tom, že jsou selhání státu mnohem větší a mnohem více nebezpečná. Přijímání návrhů GWD na politické ovlivňování trhu považují za obrovské selhání státu, které podrývá trhy, lidskou svobodu a lidskou prosperitu;

2) Ekonomové, nejméně od doby Frederica Bastiata, považují za svou povinnost varovat politiky před nezamýšlenými důsledky jejich zásahů a před nerozlišováním mezi tím, co je a co není vidět;

3) Ekonomové vycházejí z konceptu vzácnosti a z něj plynoucího nezastupitelného významu cen pro lidské rozhodování a varují před tím, aby s cenami bylo politiky manipulováno. Věří v analýzu nákladů a výnosů a v racionální averzi k riziku, ale nevěří v princip předběžné opatrnosti. Disponují také poměrně dobře vyvinutou subdisciplínou „energy economics“;

4) Jsou si dobře vědomi fenoménu externalit, protože to byli právě oni, kdo tento koncept zformuloval. Vědí, že je to koncept velmi složitý a považují za riskantní, když se dostane do nekvalifikovaných rukou. Po desítky let trvajícím studiu externalit nevidí svět – na rozdíl od protagonistů GWD – jako prostor vyplněný negativními externalitami;

5) Své uvažování o intertemporálních jevech organizují na základě relativně složitého konceptu diskontování (kterého se dotknu podrobněji později);

6) Ekonomové mají dlouholeté zkušenosti s analýzou časových řad. Statistika a ekonometrie používané v ekonomické analýze pracují se složitými modely, které přírodní vědy nepoužívají, protože jsou většinou založeny na analýze prostorových (nikoli časových) dat. Vědí také něco o problémech spojených s nedokonalou kvalitou dat, o chybách v měření, o „data mining“, o ošidnosti průměrů a všech dalších statistických charakteristik. Mají zkušenost s modelováním komplexních systémů, s pseudokorelacemi, s citlivostí rozsáhlých modelů na „adjustace“ i těch sebemenších parametrů, atd. Díky tomu jsou přesvědčeni, že mají nárok hodnotit kvalitu statistické analýzy klimatologů.

I toto schéma je jistě možné zásadně rozvíjet, a i ekonomové by to měli udělat. Nyní bych rád učinil alespoň tři krátké poznámky:

1) Ekonomové nevěří v nestrukturovaný, a fakticky neaplikovatelný princip předběžné opatrnosti. Výsledky analýzy výnosů a nákladů snižování emisí CO2 nevidí tak příznivě, jako zastánci GWD. Vědí, že se poptávka po energii a nabídka energie mění pouze velmi pomalu a že existuje vysoký stupeň stability vztahu mezi lidmi způsobenými emisemi CO2, ekonomickou aktivitou a emisní intenzitou. Emisní intenzita (jako makroekonomický jev) se pohybuje velmi pomalu a nedělá žádné zázraky. Ekonomové proto žádný radikální posun uvnitř tohoto vztahu neočekávají. Jsou přesvědčeni, že velmi robustní vztah mezi emisemi CO2 a mírou ekonomického růstu, který existuje dnes, zůstane i v budoucnu.

Chce-li někdo snížit emise CO2, buď musí očekávat revoluci v ekonomické efektivnosti (která určuje emisní intenzitu), nebo musí začít organizovat celosvětový ekonomický pokles. Revoluce v ekonomické efektivnosti – přinejmenším v relevantních a smysluplných časových horizontech – se v minulosti nikdy neuskutečnily a nenastanou ani v budoucnosti. Mírné snížení emisí CO2 v několika posledních letech způsobila globální finanční a ekonomická krize, nikoli nějaký technologický zázrak (a už vůbec ne zaříkávání pana Pachauriho).

Protagonisté GWD by proto měli před lidmi celého světa obhájit, že ekonomický pokles považují za žádoucí a nevyhnutelný.

2) Vztahy, které studují přírodní vědy, nejsou ovlivněny žádným racionálním (nebo iracionálním) lidským chováním, nejsou ovlivněny subjektivním hodnocením proměnných, kterými se zabývají, ani tím, že lidé provádějí volbu. Ve společenských, tedy behaviorálních vědách je to složitější. Učinit racionální volbu znamená brát v úvahu intertemporální vztahy a „náklady příležitosti“ (opportunity costs). Ekonomové proto tvrdí, že používáním velmi nízké, k nule se blížící diskontní sazbě exponenti GWD ve svých modelech zanedbávají faktor času a alternativních příležitostí.

Nízká diskontní sazba znamená, že jsou poškozovány současné generace (oproti generacím budoucím). Omezování ekonomického růstu v současnosti poškozuje i generace budoucí. Ekonomové reprezentující velmi odlišné myšlenkové školy, od W. Nordhause z Yale[6] ke K. M. Murphymu z Chicaga[7] nám říkají zcela přesvědčivě, že se diskontní sazba – nutná pro jakékoli intertemporální propočty – musí blížit tržní úrokové míře a že musí být blízko reálné míře výnosu z kapitálu, tedy někde kolem 5%, neboť právě tak vysoké jsou „opportunity costs“ boje s klimatem.

Názor, že nízkou diskontní sazbou „chráníme zájmy budoucích generací“[8] a že jsou „opportunity costs“ irelevantní, neboť v případě globálního oteplování „problém volby neexistuje“ (str. 104), je nepřijatelný. Tento neekonomický, spíše anti-ekonomický způsob uvažování nesmíme akceptovat.

3) Jako někdo, kdo má osobní zkušenost s centrálním plánováním a s pokusy z centra organizovat lidskou společnost, považuji za svou povinnost varovat před argumenty a ambicemi GWD, které jsou velmi podobné těm, které se v naší zemi používaly před několika desetiletími. Arogance, se kterou alarmisté GWD a jejich spojenci v politice a médiích chtějí potlačit trh, kontrolovat a řídit společnost, diktovat ceny (přímo nebo nepřímo prostřednictvím nejrůznějších státních zásahů, včetně daní) je něco, co znám z minulosti velmi dobře.[9]Všechny staré dobré, dnes již téměř zapomenuté ekonomické argumenty vůči komunismu musí být znovu zopakovávány.

Na závěr bych chtěl říci, že souhlasím s mnoha seriózními klimatology, kteří dokazují, že oteplování, které prožíváme nebo které může nastat, je a bude velmi malé. Velmi přesvědčivou argumentaci přináší např. nedávná kniha Iana Plimera[10]. Souhlasím také s Bobem Carterem a dalšími, že je těžké „dokázat, že může být efekt člověka na podnebí měřitelný“, neboť je „zcela ztracen ve variabilitě přirozených klimatických změn“[11] Z ekonomického hlediska je třeba trvat na tom, že – pokud nebude prováděn žádný iracionální boj s klimatem – budou ekonomické ztráty spojené s mírným oteplováním velmi malé. Ztráty způsobené jako důsledek zcela nesmyslného boje s globálním oteplováním, by byly daleko větší.

Václav Klaus, text pro vystoupení na konferenci „The Science and Economics of Climate Change Conference“, Howard Theatre at Downing College, University of Cambridge, 10. května 2011. Překlad z angličtiny.

Publikováno v Lidových novinách dne 11. května 2011

[1] Klaus, V.: Modrá, nikoli zelená planeta - Co je ohroženo, klima nebo svoboda?, Praha, Dokořán, 2007.

[2] The Climate Change Doctrine is Part of Environmentalism, Not of Science, The Global Warming Policy Foundation Annual Lecture, Londýn, 19. října 2010.

[3] The Other Side of Global Warming Alarmism, Chatham House, Londýn, 7. listopadu 2007.

[4] Projev na United Nations Climate Change Conference, New York, 24. září 2007. Všechny tyto a mnoho dalších textů na toto téma jsou dostupné na www.klaus.cz.

[5] To nazývá Ray Evans „teorií kontroly klimatu“, Quadrant č. 3, 2008.

[6] A Question of Balance: Weighing the Options on Global Warming Policies, Yale University Press, červen 2008.

[7] Some Simple Economics of Climate Changes, předneseno na MPS General Meeting v Tokiu, 8. září 2008.

[8] M. Dore: “A Question of Fudge”, World Economics, January–February 2009, str. 100.

[9] Souhlasím s Ray Evansem, že jsme svědky „orwelliánského používání slov trh a cena s úmyslem přesvědčit lidi, že mají akceptovat řízení svých vlastních životů“, v The Chilling Costs of Climate Catastrophism, Quadrant, červen 2008.

[10] Plimer, I.: Heaven and Earth: Global Warming, The Missing Science. Australia, Connor Court Publishing, 2009.

[11] Heartland Institute’s International Conference on Climate Change, New York City, březen 2009, str. 23. Argumenty profesora Cartera jsou daleko více rozveden v jeho nedávné knize “Climate: The Counter Consensus”, Stacey International, Londýn, 2010.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu