Hlavní strana » Ekonomické texty » Proč je špatný rozpočtový…

Proč je špatný rozpočtový deficit?

Ekonomické texty, 29. 8. 2002

I když by se na první pohled mohlo zdát, že je žití na úkor budoucnosti věcí tak evidentně špatnou, že to snad ani není třeba nijak moc rozpitvávat, dnes a denně se mne lidé ptají, proč deficit vadí a co je na něm vlastně tak špatného. Nechce se mi tomu sice věřit, ale ukazuje se, že Vladimír Špidla svými sliby a rezolutností, s jakou je vyslovuje, natolik ošálil nejen prosté občany, ale i zkušené politické komentátory (i Martin Komárek v MfD nedováno tvrdil, že deficit rozpočtu nemusí být špatný), že je mu promíjeno téměř všechno.

Jsou historické okamžiky – v minulosti to byly v drtivé většině případů války, v menším počtu případů velké přírodní katastrofy – kdy rozpočtové deficity vzniknou téměř nevyhnutelně. V těchto chvílích všichni považují za správné, že např. obranu země před napadením mají spolufinancovat i generace budoucí a že i ony, nejenom ta současná, se mají uskrovnit. Chtěl bych těm, kteří to již zapomněli, připomenout např. to, že jsme dokonce ani po listopadu 1989 nepovažovali za nutné vypořádávat se s dědictvím komunismu na úkor budoucích generací a že jsme proto – jako jediná postkomunistická země – a navíc ve snaze zabránit vzniku velké inflace a co nejvíce udržet původní hodnotu vkladů občanů ve spořitelnách a bankách (což se nám jako jediným podařilo) sestavili první polistopadové rozpočty jako přebytkové, nikoli deficitní. Za sebe mohu říci, že jsem to dělal s plným vědomím toho, že bych tehdy jako ministr financí deficit snadno obhájil připodobněním komunismu k válečné či přírodní katastrofě.

Vladimír Špidla přebíral v červnu roku 2002 zemi v normálním stavu a na žádnou válku se snad – vynechám-li válku se svobodou občanů a s pravicí – nechystal. Povodně do toho sice vnesly něco nového, ale já mluvím o předpovodňovém návrhu rozpočtu. Dnešní premiér si myslel, že pro uskutečnění svých plánů smí právě teď vydávat více, než kolik může do státní pokladny získat. To je ale zcela neobhajitelné a nepřijatelné. Argumenty bych shrnul takto:

1.      půjčování si vládou je něco jiného než půjčování si jednotlivcem nebo rodinou. Jednotliví lidé splácení svého dluhu většinou neuniknou, vláda má však mandát jen na 4 roky a její dluh bude splácen vládou jinou (resp. občany za jiné vlády), která proto bude muset v budoucnu vydávat méně (a to nikoli svým vlastním rozhodnutím – na rozdíl od jednotlivce);

2.      půjčka státu se musí nejen splácet, neboť i stát musí platit úroky. Při uvažovaném deficitu v roce 2003 ve výši zhruba 180 miliard korun (cudně se hovoří o 157) a při úrokové sazbě 5 – 7% to znamená, že jen na úrocích bude stát ročně celých 10 let platit bankám více než 10 mld. korun, které budou chybět na školství, na policii, či na cokoli jiného;

3.      stát si tyto peníze půjčí od bank, pro které je to ta nejjednodušší a nejméně riskantní cesta jak uplatnit své volné peníze. Navíc je to pro ně snadná výmluva, proč nepůjčovat českým firmám (které však na své fungování a rozvoj úvěry nutně potřebují);

4.      rozpočtový deficit se jako pozitivní věc po velké světové krizi třicátých let pokoušel obhajovat slavný Keynes v situaci, kdy ekonomika dlouhodobě stagnovala, kdy lidé a firmy nevydávali peníze na spotřebu a investice (nechávali je ležet ladem) a kdy ekonomika potřebovala nějaký krátkodobý vnější impuls. Ekonomové se od té doby přou o to, zda tomu tehdy bylo skutečně tak, ale v žádném případě to není situace české ekonomiky v éře Zemanových a Špidlových vlád. U nás dnes určitě nejde o dodávání potřebného impulsu umrtvené ekonomice, ale o proplácení líbivých dávek Špidlovy sociální politiky a o žití socialistické vlády nad poměry;

5.      odvolávání se na dnešní, relativně nízký stav státního dluhu České republiky není na místě. Není totiž nic jako dobrá či správná úroveň dluhu. V roce 1991 Evropská unie sice formulovala tzv. maastrichtská kritéria, mezi něž patří, že deficit státního rozpočtu v rámci jednoho roku nemá překročit 3% HDP (příští Špidlův deficit ale bude 8 – 9% HDP!!!) a protože různé země v průběhu minulého století „nabraly“ různě velké deficity a dluhy, které dnes nikdo neumí rychle zrušit, bylo stanoveno, že státní dluh (součet minulých deficitů) nesmí být vyšší než 60% HDP. My dnes máme z historických důvodů tento podíl nižší, ale neexistuje žádný důvod, abychom v tomto smyslu různé země západní Evropy doháněli. Buďme rádi, že je náš kumulovaný dluh zatím nižší. Číslo 60% není návod, je to horní katastrofická hranice.

Špidlův deficit by ze všech těchto důvodů neměl být – ani po povodních – přijat. Povodně „pouze“ vyžadují změnu vládních priorit a tím i struktury státních výdajů. Povodně v žádném případě nejsou důvodem k násilným pokusům dále zatížit občany, postižené povodněmi, dalšími daněmi, milionářskými dávkami, atd. To je jen pokusem socialistů uskutečnit své dávné plány na masivní přerozdělování toho, co si lidé zaslouží (a vydělají). Teď se jim zdá vhodná chvíle, aby tyto své plány prosadili. Tomu je třeba zabránit.

Václav Klaus, MfD, 29.8.2002