Hlavní strana » Články a eseje » Využijme „období reflexe“ pro…

Využijme „období reflexe“ pro vymezení jiné Evropské unie

Články a eseje, 16. 7. 2005

Evropskou radou jsme byli v polovině června z Bruselu vyzváni, abychom se v nastávajícím „období reflexe“ vyjádřili k dalšímu směřování evropské integrace. Pusťme se do toho. Je pro to mnoho důvodů, které vyvolala v posledním dvacetiletí proběhlá akcelerace procesu evropské integrace. Došlo k ní formou sice postupného, ale přesto velmi důkladného a navýsost systematického rušení mezivládního charakteru vztahů v rámci evropského kontinentu. Všichni bychom měli vědět, že k tomu již došlo. Neměli bychom si namlouvat, že tomu tak není.

Toto urychlení evropského integračního procesu bylo v osmdesátých letech minulého století spojeno zejména se jmény Spinelli a Delors (a v pozadí za nimi stojícími a nad nimi ruce držícími Mitterandem a Kohlem). V průběhu těchto dvou desetiletí sice byla tato tendence a její – pro normálního smrtelníka velmi málo viditelný a srozumitelný – průběh často kritizována, ale vždy to byl minoritní, v některých zemích dokonce téměř marginální názor. Existující kritické hlasy nebyly politickými elitami (a je obklopujícími rádci a žurnalisty, kteří byli jejich věrnými – a teď by se velmi hodil trefný anglický termín – fellow-travellers) brány na zřetel. Tito lidé sami sebe považovali a považují i dnes za natolik neomylnou a historií posvěcenou a vyvolenou avantgardu, že jsou si jisti, že smí vést pomýlené (ne-li přímo bezradné) zástupy obyčejných lidí, kteří – bez nich – sami nevědí, co je pro ně dobré. Politické elity naopak věděly a vědí velmi dobře, že přesun rozhodování ze státní na nadstátní úroveň oslabuje tradiční demokratické mechanismy (neoddělitelné od existence národního státu) a že se tím radikálně zvyšuje jejich osobní moc. Proto o tento přesun tolik stály a stojí i dnes.

Občasná lidová hlasování, referenda, i v minulých letech sice ukazovala, že to obyčejní lidé vidí poněkud jinak. Připomeňme aspoň francouzské jen velmi těsné a proto nepřesvědčivé ANO a dánské NE Maastrichtské smlouvě, obojí v roce 1992, irské NE smlouvě z Nice v roce 2001, švédské NE Euru v roce 2003 – ale ani to nebylo bráno dostatečně vážně. Teprve letošní francouzské a holandské NE Evropské ústavě přineslo změnu. Teprve tento výsledek vedl ke zhroucení onoho velmi křehkého domečku z karet, který byl po celých těch 20 let stavěn bez solidních základů a hlavně bez účasti těch, kteří v něm měli bydlet – občanů jednotlivých evropských zemí. Bydlet v něm měli, ale pro ně stavěn nebyl. Byl stavěn pro ty, kteří z něho měli profitovat. Byl stavěn pro evropské politické elity a jejich společníky. Náklady této stavby však nesli jiní. Tento nesoulad se dříve nebo později musel projevit a šlo jen o to, co se stane tím konečným impulsem, tou poslední kapkou, po které hrnec přeteče.

Pro někoho očekávaně, pro jiné nečekaně, se nakonec příčinou zhroucení tohoto záměru stala Evropská ústava, což ale byla spíše náhoda. Stejný efekt mohlo mít jakékoli jiné silnější „fouknutí“ do evropských karet. Mohlo jím být – i bez ústavy probíhající – prohlubování a zároveň rozšiřování EU (zejména např. otázky kolem přijetí Turecka), evropská ekonomická stagnace v počátečních letech jednadvacátého století a s ní spojená neochota pokračovat v minulosti vzniklé solidaritě zemí bohatších s méně bohatými (i v tomto případě se jako nejvíce solidární tvářili politici, kteří žádný účet za toto evropské přerozdělování ze svého neplatili). Mohl jím být i nestrávený, nepřirozený a proto umělý multikulturalismus (jehož základní, výchozí entitou je etnická nebo kulturní skupina a ne jednotlivec, občan) a s ním spojená masová imigrace, narušující historicky vytvořenou integritu jednotlivých členských států. Mohl jím ale být i jakýkoli jiný exogenní impuls obdobného řádu.

Záměr, usilující o vytvoření jednoho evropského národa (a kultury), se výsledky referend ve dvou zakládajících zemích stal minulostí. Vrátit zpátky ho nemůže nějaký nový, stejnou administrativní cestou vzniklý, evropský Konvent, jemuž by opět dominovala bruselská byrokracie. Skutečná, autentická diskuse o těchto věcech musí nejprve nastat v jednotlivých zemích a teprve na jejím základě mohou být vytvořeny a zformulovány základní teze cesty, po níž chceme jít. Jen o těchto nových tezích je možné dělat nějaká další referenda. Teprve pak bude eventuálně možné začít psát nové znění nějakého společného „evropského“ dokumentu. Snad si to vrcholní EU-politikové svým současným nápadem na „období reflexe“ také uvědomují.

V rámci tohoto dialogu si musíme nejdříve vyjasnit, jakou Evropu chceme, a musíme umět srozumitelně říci – ne frázemi, ale přesvědčivými argumenty – jak má budoucí Evropa vypadat a jaké výnosy a náklady bude takové řešení, bude-li realizováno, mít. Jistě bude třeba, aby nová evropská organizace nebrzdila samovolně probíhající integrační či globalizační procesy, ale aby jim dávala jisté rozumné meze. Do Evropy nesmí být vnášeny ani žádné zbytečné unifikační, harmonizační a centralizační tendence, ale ani žádné povinné jednotné „evropské“ ideologie (neboť právě prostor idejí musí zůstat otevřený pro jakýkoli budoucí politický vývoj na pravo-levém spektru jednotlivých evropských zemích). Touto ideologií se zejména nesmí stát žádná z líbivých, ale nikdy a nikde nerealizovaných utopických třetích cest. Nerealizovaných, protože nerealizovatelných.

Jistě bude třeba svést polemiku i o tom, zda bude nezbytné nový pohled na Evropu „konstituovat“ nějakým explicitním ústavním dokumentem, který by stanovil jasné mantinely a tak zabraňoval plíživé unifikaci a centralizaci evropského kontinentu. Právě to bylo charakteristické pro minulé období, opírající se o ničím nebrzděný aktivismus eurofilů (maximalizujících efekty plynoucí z jejich vlastního pohybování se v evropských strukturách), kteří se spoléhali na pasivní bezstarostnost většiny Evropanů, kteří si mysleli, že se jich nic z těchto věcí netýká. Někteří nepozorní a věčně nespokojení si snad dokonce mysleli, že to „evropské“ bude – samo o sobě – lepší než to jejich „domácí“. Tím ale hrozně podcenili demokratický aspekt problému.

Budou ale mezi námi jistě i ti, kteří si budou myslet, že žádný takový dokument není zapotřebí, že trocha „anarchie“, přesněji spontánnosti přirozeného řádu a neviditelné ruky, nic nezkazí, že nikým bezprostředně neřízený a neorganizovaný proces utvoří vnitroevropské vztahy lépe než sebelépe uvažující politikové. Proto si myslí, že žádný konstitucionalismus na úrovni EU není nutný.

V sílu oněch spontánních lidských interakcí věřím i já, ale současně si myslím, že konstruktivisté všech barev a vůní pokoj nedají a že na „jejich“ konstruktivismus (myslím pánů d‘Estaigna, Amata a Dehaena, u nás Svobody, Špidly a Zaorálka) je třeba odpovědět konstruktivismem té evropské většiny, která nechce prázdné evropanství, která nechce masivní centralizaci kontinentu, která nechce další zbyrokratizování svých životů, která nechce rozhodování daleko od domova (a tudíž od elementárního „dohledu“ na ty, kteří o nás rozhodují). Tato evropská většina nechce zbytečné přistřihávání všeho na jednu míru a nepřeje si další omezování lidské svobody. Proto si myslím, že nějaký nový ústavní dokument bude třeba dříve nebo později vytvořit.

Nemůže ale jít jenom o dokument mířící vpřed a přijímající jako posvátnou danost vše minulé. Musí mu předcházet skutečně kritické, dosud zatím nikdy neprovedené zhodnocení cesty, kterou evropská integrace za dlouhých padesát let ušla. Nemůže jít o pouhé uznání statu quo nebo jen o eventuální přibrzdění další unifikace. Musí jít i o zrušení lecčeho z toho, co vzniklo v minulém dvacetiletí. Musí jít o nalezení nové rovnováhy svobody a dirigismu, soukromého a veřejného, neregulovaného a regulovaného, domácího a zahraničního, sousedského a nadnárodního, národního a evropského, atd.

V každém případě musí být opuštěna myšlenka vytvoření Státu Evropa, která je nám stále vsugerovávána. Ač to leckteří nechtějí přiznat (snad ani sami sobě), tato myšlenka byla základním koncepčním vodítkem textu zamítnuté Evropské ústavy. Jak už jsem argumentoval jinde, tento pohled se nedal zakrýt tím trikem, že bylo v textu ústavy slovo federální důsledně nahrazováno slovem komunitární. Vůči čtenářům tohoto dokumentu to byla dost ošklivá a neférová, ale hlavně nedůstojná hra. Když už navíc leckdy bývá argumentováno bojem s „národním“ nacionalismem, neměl by být potichu vytvářen nacionalismus evropský. Žádný nacionalismus nepotřebujeme. Potřebujeme politický systém liberální demokracie, který nutně vyžaduje občanský princip, spojený s přirozenou loajalitou lidí k vlastnímu národu a s elementárním pocitem národní identity.

Jsem přesvědčen o tom, že úkolem dnešní doby je vymezit budoucnost evropské integrace kvalitativně jinak, než jak je tomu dosud. Měli bychom ji vymezit jako Organizaci evropských států (OES), jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli tedy přímo občané těchto států, jak se o to pokoušela Evropská ústava. Proto bude třeba zbavit se i takových slov jako je „evropské občanství“. Smyslem členství v OES také nesmí být snaha o realizaci jakýchkoli ideologických či ideových cílů, nýbrž pouze společná víra v to, že jsou členské státy schopné – v jistých oblastech – jednat společně, ve společném zájmu a na tomto základě dospívat k nějakým společným rozhodnutím. Mechanismus tohoto rozhodování nemůže být jiný než konsensuální, alespoň ve všech podstatných věcech.

Všechno ostatní je druhotné a v mnoha ohledech to plyne z prvotního vymezení samotné podstaty evropské integrace. To se ale musí rozřešit právě teď. Dnešní příležitost, která se naskytla po dvojím odmítnutí stávajícího způsobu evropské integrace občany dvou zakládajících zemí, se totiž nebude hned tak opakovat.

Václav Klaus, Lidové noviny, 16.7.2005