Hlavní strana » Články a eseje » Recenze Autobiografických…

Recenze Autobiografických rozhovorů F. A. Hayeka

Články a eseje, 28. 11. 2002

V roce 2002 vydalo brněnské nakladatelství Barrister&Principal jako překlad z angličtiny velmi zvláštní knihu (v rozsahu 178 stran) Hayekových osobních poznámek a rozhovorů, které snad mohou pomoci těm, kteří Hayekovy – většinou složité a komplikované – knihy nečtou, aby se v jeho názorech aspoň trochu zorientovali.

Své autobiografické poznámky začal Hayek psát již v roce 1945 s výslovným upozorněním, že „to, co napíšu, není určené k publikaci“ a že to spíše může být „podklad pro toho, kdo se bude muset potýkat s nevděčným úkolem, jaký představuje vyhledávání zajímavých skutečností o životě, který z vnějšího pohledu příliš bohatý na události nebyl“. Tato slova Hayek napsal skoro půl století před svou smrtí a jakkoli jistě nemohl předvídat „bohatství“ svých následujících desetiletí, vidíme, že očekával, že se o něm psát bude.

Kdo se chce rychle něco dozvědět o jeho díle, o jeho životě, o událostech, které ho formovaly, stačí, když si přečte str. 9-44, které představují úvod jednoho z tvůrců této knihy S. Kresgeho. Jeho stručný přehled je docela výstižný, ale daleko zajímavější je autentický Hayek.

Z knihy se dozvídáme, že Hayekovi dávní předchůdci žili nedaleko Brna a že jednoho z  nich v roce 1789 povýšil Josef II. do šlechtického stavu, čímž vzniklo ono známé „von“ před jeho jménem. Bylo to za podnikatelský úspěch, za založení dvou textilek a dvou vesnic kolem nich, nikoli za nějaký hrdinský válečný čin.

Jsme svědky i toho, že se nám Hayek přiznává, že mu „nikdo nebyl schopen rozumně vysvětlit, co míní slovem Bůh“ a že je proto „stejně nesmyslné v Boha věřit i nevěřit“ (str. 49). Navíc mu vadila „děsivá netolerantnost“ zejména monoteistických náboženství.

Ekonomií byl „polapen“ ve chvíli, kdy „si přečetl Mengerovy Grundsätze“ (str. 56), pak byl přímým studentem F. Wiesera a velký vliv na něj měla skupina ekonomů kolem slavného Misesova privátního semináře počátku 20. let. Výrazným momentem byl i pobyt v Anglii ve 30. letech, kdy se velmi rychle stal hlavní protiváhou Keynese. V roce 1937 tam napsal svůj klíčový esej „Ekonomie a informace“, který i on sám považoval „za rozhodující okamžik v proměně svých názorů“, neboť teprve tehdy začal vnímat trh „jako systém využívání informací, které nikdo nemůže vlastnit v jejich celistvosti“ (str. 88). I já toto považuji za jeho rozhodující přínos, resp. právě to mne nejvíce ovlivnilo.

Hayek nám prozrazuje leccos i o Keynesovi. Když napsal rozsáhlou a nesmírně kritickou recenzi jeho knihy, Keynes mu prý řekl: „Ale to nic. Já už ničemu z toho stejně nevěřím“ (str. 98). Jindy mu Keynes v dopise přiznal, že: „Ve 30. letech byly moje myšlenky strašně důležité… ale dnes už jsou zastaralé“ (str. 100)!

Zajímavé je i jeho vlastní hodnocení svého nejslavnějšího, i když ne výslovně akademického díla „Cesta do otroctví“, které je pro drtivou většinu lidí jedinou knihou, kterou od něho četli. Hayek přiznává, že to byla kniha, která ho „profesionálně naprosto zdiskreditovala“ (str. 110) a že mu dokonce i někteří z jeho známých „dávali najevo, že v jejich očích už nejsem vědec, ale propagandista“ (str. 133). Za zmínku stojí i to, že ho po přestěhování do USA nechtěli na univerzitě v Chicagu přijmout na katedru ekonomie, ač byli ještě pár let předtím - spolu s Keynesem - považováni za dva největší žijící ekonomy světa.

Dozvídáme se i to, že v roce 1960 začal trpět těžkou depresí, která se opakovala v letech 1972 a 1974, že už ve 30. letech u něho nastávalo výrazné zhoršování sluchu, že miloval horolezectví a lyžování, že zásadně nikdy nesouhlasil s Friedmanovými Eseji o pozitivní ekonomii, které dokonce považoval – kvůli jejich pozitivismu – za „velmi nebezpečnou knihu“ (str. 153) atd., atd.

Je to všechno velmi zajímavé čtení, ale mám strach, že je to čtení hlavně pro zasvěcené, kteří si tím doplňují některé chybějící detaily. I když dal Hayek s otištěním těchto svých poznámek v závěru svého života souhlas, je třeba uznat i to, že je nepsal jako knižní publikaci a že jejich dnešní tvar, formu a vyznění výrazně ovlivnili jejich editoři S. Kresge a L. Wenar. Přesto doufám, že se díky jejich přečtení někteří čtenáři pustí do četby (a hlavně studia) autentických Hayekových děl. Uvidí, že jsou daleko hlubší a zásadnější.

Václav Klaus, Newsletter CEP č. 11/2002