Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Poznámky k vystoupení na…

Poznámky k vystoupení na kolokviu „Reforma a transformace“*) (Německo v 50. letech a Česká republika v 90. letech)

Projevy a vystoupení, 6. 3. 2001

1.       Dnešní kolokvium považuji za unikátní příležitost podívat se na transformační problém (neboli systémovou změnu) pomocí komparace dvou, v něčem odlišných, v něčem podobných období a zemí.

2.       Prvním tématem je podívání se na startovní čáru, neboli úvaha o tom, z čeho se v obou zemích  vycházelo, co bylo východiskem. Není to otázka čistě akademická, to následný vývoj zásadním způsobem ovlivnilo.

3.       Ekonomický (i politický) systém v Německu v letech třicátých a první polovině let čtyřicátých byl velmi podobný systému, který existoval v Československu v období komunismu. Kdo to neví, ať si přečte kánonický text Waltera Euckena „On the Theory of the Centrally Administered Economy: An Analysis of the German Experiment“, publikovaný v roce 1948 v anglickém čtvrtletníku Economica. Pro mnohé z nás byl tento článek, se kterým jsem se já setkal již v roce 1967, naprostým zjevením.

4.       Vznik obou těchto systémů byl však velmi odlišný. To jsem dostatečně jasně pochopil až z Euckenova textu, který díky tomu také usnadnil pochopení některých jejich podstatných rysů.

Zatímco v naší zemi vznikl systém centrálně plánované ekonomiky jako důsledek komunistického puče, který do země vnesl prvek znárodnění a vědomý pokus o kvazivědecké centrální plánování ekonomických aktivit, v Německu to začalo opačně. Nejdříve byly ambiciózní veřejné investice, následovala plná zaměstnanost, pak zmrazení cen a teprve potom vytváření oborových a odvětvových úřadů pro dodávky surovin a materiálů a pro tvorbu cen. Z toho vyplynula jedna základní odlišnost: v Československu velmi rychle dominovalo státní vlastnictví podniků, v Německu nadále převažovalo vlastnictví soukromé. Systém centrální regulace ekonomiky byl však obdobný, ne-li totožný.

5.       Tato odlišnost nutně vedla i k odlišným postupům při opouštění těchto systémů.

V Německu „stačilo“ deregulovat trhy, liberalizovat ceny a zahraniční obchod, hlídat makroekonomickou stabilitu a poopravovat relevantní legislativu. Není sporu o tom, že i to vyžadovalo řadu radikálních a odvážných politických kroků, které si my, s odstupem půl století, spojujeme převážně se jménem Ludwiga Erharda.

V naší zemi jsme museli všechny tyto transformační kroky udělat také (stejně jako v Německu), ale navíc jsme museli privatizovat. To – jak se ukázalo – byla odlišnost naprosto zásadní, to náš úkol výrazně komplikovalo.

6.       Za  menší odlišnost považuji kratší trvání centrálně administrované ekonomiky v Německu než komunismu v Československu (v řádu 1 : 4) a větší zahraniční pomoc Německu v letech padesátých než Československu a České republice v letech devadesátých. Pomoc naší zemi (přímé finanční transfery, odpouštění dluhů) byla prakticky nulová.

7.         Německo deregulovalo a liberalizovalo své trhy v éře mimořádné důvěry v roli státu v ekonomice, jinak řečeno, v éře malé důvěry v trh. „Market failures“ byly tehdy považovány za daleko nebezpečnější než „government failures“. Míra deregulace a liberalizace proto v Německu v padesátých letech nebyla nijak extrémně vysoká.

Česká republika deregulovala a liberalizovala v éře značně nižší důvěry v roli státu v ekonomice a hlavně v éře velmi rozsáhlých pohybů kapitálu po celém světě a v éře daleko liberalizovanějšího světového obchodu. Rozsáhlá liberalizace a deregulace proto u nás vytvořila ekonomiku značně zranitelnější a obnaženější. Míra liberalizace a deregulace české ekonomiky 5-7 let po listopadu 1989 byla na úrovni liberalizace západní Evropy 30-40 let po skončení války. Nedomnívám se však, že to bylo možné udělat jinak, pouze to konstatuji. 

8.       Velký rozdíl je i v tom, že Německo nemuselo okamžitě přijmout příliš těžkou sociální, ekologickou, pracovní, bezpečnostní, veterinární, atd. legislativu Evropy devadesátých let a že proto mohlo svůj „take-off“ nastartovat daleko snadněji, s podstatně nižšími mandatorními náklady – a to jak státu, tak firem.

9.       Pocit obyvatel Německa po válce byl pocitem viny a každý Němec tehdy věděl, že si musí dlouhou dobu „utahovat opasky“. V naší zemi byl po pádu komunismu pocit úplně jiný. Lidé svou vlastní, bezprostřední vinu za komunismus necítili. Chtěli se mít lépe rovnou, mysleli si, že odstranění různých omezení a iracionalit „take-off“ odstartuje samo o sobě. Jinak řečeno, domnívali se, že jsou transformační náklady nulové. Po většinu devadesátých let, s výjimkou jejich počátku, proto narůstala nebezpečná mezera mezi očekáváním a realitou. To vedlo – spolu se subjektivními, v jistém slova smyslu velmi „českými“ faktory – ke ztrátě tolik potřebného národního konsensu.

10.         Klíčovým faktorem byl odlišný rozsah privatizace. Mám na mysli privatizaci standardní ekonomiky, nikoli privatizaci podniků typu public utilities, pohybujících se v západní Evropě dodnes kdesi mezi soukromým a veřejným sektorem.

Privatizace je procesem velmi nevděčným. Vynechám-li nemalý odpor těch, kteří si myslí, že se privatizovat nemá a že podniky patří všem, je zde hlasitý křik těch, kteří se v privatizační soutěži umístili nikoli na prvním místě. A pak jsou zde i nevyhnutelná selhání některých privatizovaných podniků, při kterých se – ve světě agresivních médií a apriorní lidské nedůvěry – špatně odlišuje business failure od úmyslného vyvolání neúspěchu firmy k vlastnímu obohacení.

Privatizační metody, které se v případě zcela postátněné ekonomiky nemohly zúžit na standardní postupy, běžně používané při privatizaci izolovaných firem veřejného sektoru v normální tržní ekonomice, byly v realitě postkomunistického období výsledkem nesmírně komplikovaného kompromisu, odrážející celé spektrum tlaků, které u nás v té době dominovaly. Tyto tlaky odrážely skutečné zájmy domácí i zahraniční, zájmy managementu privatizovaných firem i vnějších zájemců o tyto firmy, zájmy konkurentů firem, ale i zájmy jejich bankéřů, zájmy investičních poradenských firem i zájmy různých, vždy přítomných dobrodruhů. Privatizace byla procesem v reálném světě, ve kterém dominovalo autentické lidské chování, neodehrávala se v žádné sterilní laboratoři. Probíhala v pluralistické, otevřené společnosti, nikoli v diktatuře osvíceného vladaře, znalce všech učebnic moderní mikroekonomie a finančnictví. Tak by také měla být hodnocena.

*                 *                 *

Chtěl bych připomenout, že jsem se pokusil o komparaci systémové změny Německa v padesátých letech se systémovou změnou České republiky v letech devadesátých. Neporovnával jsem transformaci České republiky se změnami východní části Německa v letech devadesátých. To by byla diskuse úplně jiná. Tam byly hlavním rozdílem peníze. Ještě po deseti letech dostává oblast bývalé NDR fiskální transfery ve výši ročního HDP České republiky.

Václav Klaus, 6.3.2001

*) Vystoupení na kolokviu, pořádaném Liberálním institutem spolu s Walter Eucken Institut a Friedrich-Naumann-Stiftung, Praha, 6. března 2001.