Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev Václava Klause na…

Projev Václava Klause na předvolební konferenci ODS v Praze na Žofíně: VSTŘÍC NOVÉMU OSUDU aneb OBČAN, DEMOKRACIE, SVOBODA

Projevy a vystoupení, 20. 5. 2002

Vážení přátelé, dámy a pánové,

Občanská demokratická strana - z tohoto historického místa a v této historické chvíli - posílá občanům České republiky zprávu tohoto znění:

Po čtyřech letech v opozici proti socialistické vládě a při obraně principů a pravidel parlamentní demokracie jsme připraveni převzít vládní odpovědnost a vykročit vstříc novému osudu naší země.

Jsme připraveni vytvořit vládu důslednou a zásadovou, schopnou zajistit prosazení našich programových cílů, ale - a to bych chtěl zdůraznit - reprezentantku všech občanů. Nepůjde v ní o politikaření, ale o společnou práci ve prospěch naší země. Říkáme hlasitě: jsme připraveni po volbách zapomenout na šrámy z kampaně i na spory minulých let a přičinit se o náš společný nový osud. Česká republika je zemí nás všech.

Jsme připraveni ukončit dnešní neplodné přešlapování na místě a zastavit útok proti svobodám občanů, který prosadila současná vláda - spolu se svými spojenci v Parlamentu - stovkami nových zákonů, příkazů a omezení, mířících prakticky do všech oblastí našeho života.

ODS chce změnu. Česká republika nesmí být slabou, nevýkonnou a nefunkční zemí lidí, kteří si nevěří, lidí, kteří nespoléhají  na své schopnosti, na svůj talent a na svůj vlastní rozum, ale na to, co jim stát dá. S tím lze živořit, ale nelze prosperovat. S tím nelze vytvářet solidní základ pro budoucnost nás, žijících teď a už vůbec ne základ pro budoucnost našich dětí a vnuků. Chci ujistit každého občana, chci ujistit celou naši zemi, že jsme připraveni

- zajistit opravdový „konec starých časů“, které bohužel neskončily listopadem 1989, ale které se nám v jiných převlecích, tedy v nekomunistické verzi znovu vracejí;

- na základě volebního programu - představovaného veřejnosti od ledna letošního roku v letácích tzv. „témat dekády“ - nastoupit přesně opačný kurs a pustit se do souboje s těmi, kteří se v systému oslabeném a změklém změnami posledních let pohodlně uvelebili a žádnou změnu si nepřejí.

V dnešních nejednoduchých a neopakovatelných okamžicích českého státu, nesoucích v sobě nemalá nebezpečí a rizika, ale i velkou příležitost a naději, jsme připraveni převzít odpovědnost za náš společný osud.

Mohli jsme být mnohem dále. Naše země ztratila několik let kvůli nezodpovědnému pletichaření některých politických stran a některých „nepolitických“ jednotlivců, kteří vyvolali předčasný konec středopravé koaliční vlády a českým socialistům tím dali šanci zbrzdit náš, do té doby relativně rychlý návrat z komunistického marasmu mezi moderní evropské demokracie.

Před čtyřmi lety jsme se v předčasných parlamentních volbách velmi báli o vývoj naší země. Proto jsme si po volbách nehráli na uražené a ublížené a pokusili jsme se tento vývoj ovlivnit s tím volebním výsledkem, který jsme v tehdejších mimořádných parlamentních volbách dosáhli. Vítězství socialistů na straně jedné a postoj lidovců a unionistů v povolebních vyjednáváních na straně druhé způsobily, že ODS - jako jediný skutečný protivník socialistů - přešla do opozice a za přesně stanovených podmínek, známých jako Opoziční smlouva, umožnila vznik menšinové vlády tehdejšího vítěze voleb. Právě tyto podmínky, později doplněné dalšími v podobě „Tolerančního patentu“, vedly k tomu, že ČSSD musela své plány, s nimiž chtěla obrátit probíhající transformaci země od kolektivismu ke svobodě zcela zpět, výrazně zmírnit. Opoziční smlouva vytvořila v zemi politickou stabilitu. Zajistila, abychom mohli být přijati za člena NATO a přiblížili se k Evropské unii. Šlo o řešení odvážné, ale - a o tom jsme přesvědčeni i teď - o řešení politicky zralé a produktivní.

Všechno zlé je k něčemu dobré a i nám roky prožité v opozici do jisté míry prospěly. Mohli jsme - bez přímé vládní odpovědnosti - lépe zhodnotit, co se nám v minulosti podařilo i nepodařilo a výrazněji pochopit, co bylo na počátku devadesátých let logickým důsledkem obtíží spojených se zvládáním komunistického dědictví, a co naopak bylo způsobeno nerozhodností a malou produktivností našeho tehdejšího koaličního vládnutí.

Uvědomili jsme si také - a to ještě naléhavěji než dříve - velmi odlišnou míru odpovědnosti malých a velkých stran za osudy země. Zatímco obě nejsilnější strany - přes všechny své zásadní a všem známé rozdílnosti - byly připraveny výsledky voleb přijmout a respektovat, na jejich základě učinit smluvní ujednání a toto ujednání po celé volební období čestně a seriózně dodržovat, u menších parlamentních stran jsme viděli něco jiného. Viděli jsme, že se většinu času zabývaly pouze samy sebou. Viděli jsme uraženou ješitnost. Viděli jsme ideovou a programovou prázdnotu, která byla cenou za spojování se do velmi proměnlivých a až příliš zřetelně účelových seskupení.

Ještě výrazněji než dříve jsme pochopili i to, že koaliční vládnutí, k němuž naši zemi v nedávné době opětovně odsoudil náš Ústavní soud, když na prezidentův návrh zrušil podstatné části Parlamentem schváleného volebního zákona, vede stále víc a více k drobení politické moci a odpovědnosti, k nezřetelnému vládnutí a ke zvyšování nebezpečí, že se i u nás mohou objevit populističtí radikálové, kteří nedávno tak překvapivě uspěli ve francouzských prezidentských volbách. Reforma volebního systému proto i nadále zůstává naším důležitým cílem.

Život v naší zemi nevidíme černobíle a už vůbec ne černě. Prožíváme již páté svobodné volby a bereme to jako výsadu. Jenom se bojíme, aby se nestaly podceněnou událostí. Užili jsme si 12 let svobody, užili jsme si „dvanáct báječných let s Klausem“, a o demokracii jsme se toho hodně naučili. Méně se toho - bohužel - naučili někteří čeští spisovatelé.

Nesmiřujeme se s podbízivým hodnocením, že naše země nic nedosáhla a nikam nepokročila. Nejsme žádným postkomunistickým skanzenem, i když nás do něj někteří chtějí stále navracet. Naše země není morální džunglí a my nedovolíme nikomu, aby se stavěl nad nás a zvysoka nás karatelsky či kazatelsky poučoval. Jako občané této země máme být na co hrdí a nemusíme čekat na  blahosklonné uznání a pochvaly z venku či od těch, kteří se doma staví do role nezávislých pozorovatelů.

Stojíme před volebním měřením sil, před jedním z velkých svátků demokracie. Nedopustíme, aby ve veřejnosti zvítězil pocit, že není koho volit, že politika je špinavost, že volič nic nezmůže a nic neovlivní. To není pravda. Volby a naše budoucnost předem rozhodnuté nejsou.

Od konce listopadu 1997 jsme ve vládě nebyli. Zodpovědnost za poslední období měla ČSSD. Její vláda neobrátila zemi k prosperitě, jak tvrdí, ale učinila pravý opak. Nevyvedla nás z krize. Začala vládnout v závěru cyklického hospodářského poklesu, spoluvyvolaného chybnou politikou ČNB, zdědila všechny potřebné předpoklady obratu k hospodářskému oživení a udělala jediné - způsobila obrovské zadlužení naší země. Jeho výše se pro naši nejbližší budoucnost stává vážným nebezpečím. Podařilo se jí i zdvojnásobit počet nezaměstnaných. To nebylo způsobeno dynamickou restrukturalizací firem, neboť ta rychlejší než v předchozí době nebyla. Nevznikaly nové pracovní příležitosti. Útok vládní byrokracie na soukromý sektor, především na drobné a střední podnikání a podnikatele, způsobil, že lidé, kteří o práci přišli, nové uplatnění nenašli.

Jedinou „prosperující“ oblastí, kde pracovní místa viditelně přibývala, byl státní provoz. Další a další úřady nabíraly další a další úředníky. Byrokracie se opět stala kolosem, přítěží, brzdou a soupeřem svobodného občana. Vláda příčiny rostoucího státního dluhu neřešila a slibovanou reformu mandatorních státních výdajů nepřipravila. Vydávala naopak stále více. Pokud by to mělo pokračovat, skončí to katastrofou. Dnešní spanilé volební jízdy vlády po celé republice naznačují, že tato katastrofa skutečně hrozí. Toto není poplašná zpráva.

Další oblastí, ve které postupovala vláda aktivně, bylo umrtvování soukromé aktivity občanů spletitou sítí nových zákonů, vyhlášek a nařízení a vymýšlením megalomanských grégrovských programů, které měly jediný účel – vrátit k nám neproduktivní systém státem řízeného hospodářství, který jsme na počátku devadesátých let s takovou radostí a s takovou úlevou opustili. Tyto zákony by však menšinová vláda ČSSD v Parlamentu sama neprosadila. K tomu potřebovala spojence v komunistech a lidovcích.

O našich výhradách k výkonům, respektive k nevýkonům vlády bych mohl hovořit dlouho, ale většinou bych opakoval to, co jsme se občanům pokusili vysvětlit během „veřejného psaní“ našeho volebního programu, v našich „tématech dekády“.

Nejsme spokojeni ani s tím, co se za poslední čtyři roky událo v oblasti vnějších vztahů. Mezinárodní postavení naší země se oslabilo. Vláda, vedená snahou zalíbit se svým zahraničním druhům v socialistických stranách Evropy, po většinu volebního období zájmy českého státu dostatečně nehájila a pod rouškou povinného sjednocování legislativy s Evropskou unií do našeho právního systému vnesla mnohem více omezení lidské svobody než bylo třeba.

Za nás nikdy nebyla vedena diplomatická válka se sousedními zeměmi a dokázali jsme si podat ruku i s těmi, se kterými jsme si nepadali kolem krku. Snaha našich socialistů být papežštější než papež přivodila mimořádné zhoršení vztahů s našimi jižními sousedy tím, že jsme se jako jediná kandidátská země přidali k problematickým sankcím EU proti Rakousku. Tyto sankce zkrachovaly a Rakušané nám naše zbytečné vměšování do svých vnitřních záležitostí vrátili. Nejprve v podobě vybičované atmosféry „bitvy o Temelín“, později vznášením požadavků na zrušení tzv. prezidentských dekretů a na revizi poměrů, vzniklých po skončení druhé světové války. To se stalo vodou na mlýn i v dalších sousedních zemích a díky tomu došlo k nešťastnému průlomu v dlouhodobě, opatrně a složitě budovaných vztazích sousedské důvěry zemí střední Evropy. Teprve když se situace začala vyostřovat, přidala se vláda k pevnému a nekompromisnímu postoji ODS a začala se o české národní zájmy více starat.

To se bohužel nedá říci o některých dalších politických silách naší země. Ty předstírají, že se nic nedělo a neděje a pokoušejí se naše důvodné obavy vydávat za projevy nacionalismu. Obhajoba národních zájmů a vlastenectví není nacionalismus. Je ale dobře, že tyto politické strany podpořily nedávnou parlamentní deklaraci, vzniklou z iniciativy předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy vlády. Vážná situace nicméně trvá a my jsme i nadále přesvědčeni, že Česká republika musí před vstupem do EU dostat formální záruky, že vůči ní ani po vstupu nebudou ohledně poválečného uspořádání střední Evropy vznášeny žádné dodatečné požadavky.

Různými svými kroky se vláda podepsala i na zhoršení vztahů se Spojenými státy, což pokládáme za další zbytečné narušení mezinárodní pozice naší země.

Proč tedy nechala ODS menšinovou vládu čtyři roky fungovat, proč nevynutila její pád? Není za její vládnutí spoluodpovědná? Nebudu-li se příliš pouštět do úvahy, že menšinová vláda ČSSD vyhovovala některým jiným stranám více, než dávaly veřejně najevo, na tyto otázky odpovídám, že jsme neměli na výběr. Volili jsme ze dvou zel to menší. Za větší zlo jsme pokládali nestabilitu země, opakování předčasných parlamentních voleb, vznik další „prezidentské“, poloúřednické vlády údajně nepolitických politiků, další hrozbu pokusů o rozbití systému založeného na voličském mandátu a jeho nahrazení „jelcinizací“ naší politické scény.

Byli jsme připraveni zvolené menší zlo korigovat, jak jen to půjde a v mnohém se nám to, věřím, dařilo. Psané i nepsané dohody a smlouvy však ODS vždy ctila. Pokud náš smluvní partner své závazky – byť často s velkými obtížemi a jen částečně – dodržoval, nebylo pro nás myslitelné podepsané dohody porušit. Představitelům některých jiných stran to asi zní nepochopitelně. Možná se tomu i nechápavě usmívají, neboť jsou zvyklí jednat jinak. Pro nás jde o mravní politický imperativ základního významu.  

Díváme se ale hlavně dopředu. Již přes čtyři měsíce vedeme předvolební kampaň, v níž dominující věcná témata naší současnosti. Nezastíráme problémy, před nimiž stojíme, nezakrýváme rizika, jimž naše země čelí. Netajíme ale ani svůj optimismus, že v nadcházejících výzvách uspějeme a že vstříc svému novému osudu půjde Česká republika silná, hrdá a bezpečná.

Sobě i ostatním chceme dnes připomenout, že náš pevný postoj - nikoli náhodou - vystihují tři počáteční písmena názvu naší strany: Občan, Demokracie a Svoboda.

Základní mírou je OBČAN, který má - jako suverén svého života - jako jediný právo rozhodovat o svém osudu. Nesmí být předmětem kolektivistických manipulací a nesmí být kolečkem v  soustrojí, které řídí elita moudrých a vznešených, sama sebe pokládající za chytřejší a rozumnější, než jsme my ostatní. Jsme stranou občanskou, nikoli elitářskou nebo korporativistickou, nehájíme organizované zájmy jednotlivých zájmových skupin občanů. Nejsme výluční, nejsme stranou jen živnostníků, jen velkého průmyslu, jen nájemníků, jen majitelů domů, jen lékařů, jen učitelů, jen zemědělců, jen pacientů, jen studentů nebo jen potravinářů.  Nespojujeme se ani s odbory, ani se zaměstnavateli. Neupřednostňujeme ekonomicky aktivní občany proti důchodcům. Jsme stranou všech občanů bez rozdílu a hájíme jejich - a náš - nejvyšší společný zájem, kterým je život ve svobodném, bezpečném a po všech stránkách prosperujícím státě. Ve státě, který se občanům neplete do jejich výsostných pravomocí, rozhodování a svobod. A právě o to máme v současné době největší obavy.

DEMOKRACIE pro nás není pouhé slovo. Není to ohraná značka, pod kterou se dá schovat cokoli a kdokoli. Je to základní princip, o nějž je nutno znovu a znovu bojovat. Jsme vystaveni pokusům naši mladou demokracii oklešťovat, rozmělňovat a tím ji znejasňovat a zamlžovat. Nejde sice o tak viditelné zásahy, jaké předváděl komunistický režim, ale právě proto je náš dnešní zápas o uchování standardních pravidel demokracie obtížnější.

Někteří naši protivníci se snaží svobodné volby, tento základní prvek demokratického rozhodování občanů, obcházet a nahrazovat je nátlakovými akcemi, jakousi českou odrůdou permanentní revoluce, kdy malá, ale vlivná skupinka „nepolitiků“ ovládá většinu médií v zemi a zahrává si s veřejným míněním. Pro své skupinkové  zájmy žene do ulic lidi, kteří v tu chvíli doopravdy věří, že je demokracie ohrožena. V předvolebním zápase, kdy by o podporu občanů museli usilovat v přímém veřejném střetu se s nimi však nepotkáváme.

Nejvíce zneužívaný a nejvíce ohrožený pilíř, na němž stojí naše ideové zázemí, naše vize a náš politický program, je SVOBODA. Ani ta pro nás není jen vznešenou idejí, abstraktním pojmem, nedosažitelným cílem. Je velmi praktickým způsobem, jak umožnit rozvoj jednotlivce i celé země. Přesto jsme svědky neustálých pokusů tímto pojmem manipulovat, přizpůsobovat si jej k vlastnímu obrazu, devalvovat jej. To nedopustíme.

Na svobodu umí přísahat i demokratická levice, i když jádrem jejího programu vždy bylo, je a bude svobodu co nejvíce omezovat. Socialisté totiž usilují pouze o svou svobodu. Například o svobodu sebrat aktivním a úspěšným lidem prostřednictvím daní co největší díl jejich majetku. To nazývají sociální spravedlností. Vytvářejí houštiny zákonů a předpisů, jež ve svém souhrnu činí z občanů pasivní bytosti, mající pramalou motivaci o cokoli usilovat a čekající s nataženou dlaní, co jim štědrý a zadlužený stát přerozdělí. To označují vznešeným slovem solidarita. Počítají s tím, že mnoho lidí na takovéto pojetí svobody přistoupí a že přijmou velmi nebezpečný obchod: vzdání se svobod za pochybný pocit bezpečí, o nějž se postará stát. Zapomínají při tom na ověřenou pravdu, že kdo prodá svobodu za domnělé bezpečí, nebude nakonec mít ani svobodu, ani bezpečí.

Svoboda není anarchie, ale řád. Je to něco člověku hluboce vlastního, něco, co respektuje evoluční síly a přirozené vývojové zákonitosti. Toto měl na mysli britský myslitel a historik, lord z Actonu, když řekl, že „Svoboda neznamená dělat si, co chceme, ale právo dělat to, co bychom dělat měli“. K takto pojaté svobodě se hlásíme a o takovou svobodu usilujeme. Je spolehlivým kompasem, který nemůže selhat.

O tyto tři základní principy a o jejich praktické uplatnění v každodenním životě svedeme v nadcházejících parlamentních volbách klíčovou bitvu. Chceme co nejsvobodnější demokratický stát, který bude levný a malý, ale současně silný a výkonný. Chceme stát, který dá příležitost nadaným, schopným a pracovitým. Chceme stát, který se postará o každého, kdo se dostane do svízelné životní situace. Tehdy je i pro nás na místě slovo SOLIDARITA v jeho pravé, nedegenerované podobě. Chceme stát, který zastaví šíření smrtelně jedovaté atmosféry závisti, preventivní nedůvěry, kriminalizace podnikání a všeobecné občanské skleslosti, což jsou vůbec nejhorší věci, které po sobě socialistická vláda zanechává. 

Budoucnost našeho státu nemůže být jinde než v integrující se Evropě. Řekli jsme to sice již nespočetněkrát, ale přesto jsme vystaveni nekonečnému proudu zpochybňování tohoto dlouhodobě známého postoje ODS.

Náš osud v Evropě  bude takový, o jaký se zasloužíme. O naše zájmy se musíme starat stejně zodpovědně a stejně důrazně jako se o zájmy své starají všechny členské země EU. Právě dnes máme unikátní příležitost přemýšlet o budoucnosti, které jdeme vstříc. Tato chvíle se opakovat nebude. Vše, co nám dnes naši partneři z EU nezaručí, nepotvrdí, či formálně - prostřednictvím evropských institucí - nedeklarují, později nedosáhneme.

To vše vědí naši protivníci také. Uvědomili si, že svým evropanským optimismem přestali být pro odpovědnou, aktivní a přemýšlivou většinu české veřejnosti důvěryhodným reprezentantem. Jejich útoky na nás budou právě proto sílit a ještě hlasitěji nás budou značkovat nálepkou nacionalismu.  

Poslední přípravy, které nás před vstupem do EU čekají, musí budoucí vláda provádět s vědomím, že sice nejsme ani mimořádně početný, ani rozlohou velký, zato však historií mnohokrát prověřený a proto oprávněně hrdý a suverénní evropský národ. Že naše přistoupení a nejednoduché první roky života uvnitř EU nesmíme očekávat s nepřiměřenou euforií, protože by přišlo kruté vystřízlivění.

ODS si je jista tím, že máme dost sil, dost prostředků, dost talentovaných lidí i dost vytrvalosti, abychom se o svou budoucnost dokázali úspěšně poprat. Český stát ve své tisícileté historii čelil mnoha tvrdým zkouškám a naši předkové si s nimi vždy  - byť leckdy za velkou cenu – dokázali poradit. To je zdrojem naší naděje i našeho odhodlání.

Program, který české veřejnosti předkládáme je  program realistický. Ale naše činy budou jistější, důraznější a odhodlanější o každý jednotlivý hlas, který mandát Občanské demokratické strany posílí. 

Za naši stranu, za všechny, kteří ji tvoří, za všechny, kteří za ni v těchto volbách kandidují, mohu říci, a to tak hlasitě, aby to zaslechli v každé rodině, v každé obci, v celé zemi, že jsem se všemi, kdo nám věří, připraven a odhodlán ve jménu občanství, demokracie a svobody a s perspektivou bezpečí, jistoty a úspěchu vést naši zemi vstříc našemu novému osudu!

Václav Klaus, projev na předvolební konferenci ODS, Praha, Žofín, 20.5.2002